Shock sice není v novince bůhvíjak šokantní stylem, výrazem, drží se trochu rozvláčné realistické deskripce; daleko spíš u něj funguje metoda – umění totálně zdetailnit záběr, zpomalit vyprávění, zevrubně, až manicky ohledat nejmenší společný jmenovatel. Prostě vyčerpat vybraný kousek reality do mrtě, rozmělnit – a metabolizovat. Cokoli: Davida Beckhama, bibliobus, naprasklý hrnek. Bolest krční páteře, co při pokusu o rozcvičení přejde plynule v mdloby, anebo zloděje střešních tašek, na nějž hrdina přičinlivě zavolá policajty.

Ten Shockův hrdina je samozřejmě Shock sám. Autor, vypravěč a hlavní postava fungují v tomhle případě jako svatá trojice. A textový vír, který ti tři zvolna roztáčejí, je totálně dostředivý. Jde tady vždycky o ně – o tohle trojjediné já. Někdy je to ve výsledku samozřejmě banální, k uzoufání plytké, většinou ale krutě zábavné, vtipné až na půdu. Autor totiž zvládá bravurně taky sebekritiku, sebevýsměch. Nelichotivé hodnocení vlastní prokleté existence, bídy života mezi protivnou prací a konejšivým hospodským povalečstvím. Viki Shock ví, že život je jinde. Ten jeho určitě.

Ale nehroutí se z toho. Vždycky totiž najde nějaké dveře, co se dají otevřít. Třeba na vlakovou toaletu. S rizikem, že uvnitř už někdo bude. I kdyby jen odraz tváře příchozího v obřím zrcadle…

Autor je kulturní publicista.