Stavět tam, kde druhý ničí
Radim Kopáč
Ukrajinská poezie – tak se jmenuje řada, kterou právě otevřely brněnské Větrné mlýny. V jejich edičním plánu má ukrajinská literatura pevné místo dlouhodobě, nejpozději od roku 2012, kdy vydali málem tisícistránkovou antologii Ukrajina, davaj, Ukrajina. Jednou z editorek té přehlídky víc než čtyřiceti autorů plus autorek z domova i exilu byla Lucie Řehoříková. A právě ona stojí i za novou edicí. Před pár týdny v ní vyšlo rovnou pět sbírek naráz. A všecko ženy – jak jinak, když muži jsou ve válce.
Některé ty ženy už známe z dřívějších překladů, pro jiné je to v češtině prvotina. Abecedně: Anna Gruver (Stránka nenalezena; překlad Marie Iljašenko), Daryna Hladun (Rádio Válka; překlad Miroslav Tomek), Marianna Kijanovská (Babí Jar. Hlasy; překlad Tereza Chlaňová), Natalka Marynčak (Stop.Ua; překlad Jiřina Dvořáková), Oksana Stomina (Volací znak Ukrajina; překlad Lucie Řehoříková).
Pět různých hlasů: různé generace, různé poetiky, různé motivické důrazy. A taky různé roky vydání originálu, což je možná určující: Marynčak – 2013, Kijanovská – 2017, Gruver – 2019, a ty zbylé už po zahájení „speciální vojenské operace“ (Hladun – 2022 a Stomina – 2026). Marynčak – to je měkká vztahová lyrika: já a druhý, já a svět. Vesměs poetické obrázky jak z rodinného alba. Jen sem tam trochu pocuchané, jen občas lehké zrnění na jinak skvěle vyladěné obrazovce jedné básnické existence. Kijanovská – to je úplně něco jiného. Totální drama, krutý horor. Konec září 1941 a nacistické vraždění desítek tisíc kyjevských židů pár kilometrů za městem, v titulní rokli Babí Jar. Autorka je vrací přes verš zpátky do života. Píše jejich životní příběh až po obludnou smrt. Nechává je mluvit, jako by přežili. Vypovídat, co viděli, slyšeli, cítili, než jim proletěla hlavou kulka.
A pak opět trocha úlevy: Gruver, nejmladší z té pětky básnířek, ročník 1996. Nejdřív cestopis po vybraných místech na mapě Ukrajiny, pak lehce feministická agitka. Občas ale taky nepříjemné tušení – jakkoli zatím jen „informační válka“, „znepokojivý hluk“ a „nepřátelské hlasy“. Hladun – to už je poezie uprostřed genocidního tažení té šílené ruské bestie. Básně plné zámlk, začerněných míst. Ticho a mlčení mezi slovy a výkřiky. Trhaný, bolestně narušovaný verš. Zčásti koncept, zčásti experiment, zčásti hra – jenže doopravdy, na život a na smrt. Jakkoli prostými slovy: „Jeden člověk staví a druhý ničí.“ – „Kam až oko dohlédne, všude je náš zármutek.“ A nakonec Stomina. Manželka vojáka z Azovstalu. Zajatého v květnu 2022. Poezie jako milostný dopis do neznáma: živému, mrtvému? Týdny, měsíce, roky. Zaklínání, modlitba. Víra, že láska je silnější než válka, než bůh. Naděje na happy-end.
Pět ukrajinských básnířek jako patero sudiček. Toho, co bylo, je a bude. Poezie jako důkaz nezdolnosti. Jako důkaz živelné síly stavět – když druhý cíleně ničí.
Autor je kulturní publicista.
