Oproti loňskému dvoudennímu pilotnímu ročníku, který se konal během deštivého březnového víkendu, se ten letošní natáhl do tří dnů a na konci dubna mu přálo i slunečné počasí. Zelný trh, kde Divadlo Husa na provázku sídlí, barevně rozkvétal a v přilehlých uličkách ožívaly kavárenské zahrádky. Čtvrteční koncert Pěveckého klubu Univerzity třetího věku Masarykovy univerzity pod vedením Vladimíra Richtera se tak mohl odehrát jako příjemná open air akce v atriu divadla. Po loňském úspěchu zařadila produkce vystoupení pěveckého klubu na program i letos a současně je přesunula právě na dvorní scénu, neboť předchozí zájem o tuto akci předčil očekávání pořadatelů i kapacity prostoru studia. Změna se vyplatila i proto, že otevřená vrata, zpěv a bezprostřední atmosféra spolu s možností posedět nebo se občerstvit na venkovním baru přilákaly k návštěvě i náhodné kolemjdoucí.

Jako by Provázkem skutečně prostoupilo jaro, jak během čtvrtečního zahájení avizoval jeho umělecký šéf Martin Sládeček. V neformální řeči se neuchýlil k otřepaným proslovům, nýbrž sympaticky vyzval k nespoutanosti, divokosti, k proudění nové energie a klidně i punku. Jeho krátká svěží řeč byla opakem staromódně vyhlížejících stolečků s dečkami a lampičkami, instalovanými po dobu festivalu ve foyer divadla. Ty sice plnily zamýšlenou funkci odpočinkových zón, současně však působily zbytečně starosvětsky. Naštěstí šlo o jediný kontrast k modernímu pojetí festivalu, k jeho grafice, brandingu a především záměru.

Festival 60+ jde ruku v ruce se Studiem 60+, které pod Provázkem funguje od ledna 2023. Podle jeho spoluzakladatelky a vedoucí Marie Klemensové jsou oba projekty výsledkem dlouholeté snahy přenést pozornost na mnohdy společensky upozaďovanou generaci seniorů a seniorek a vyvracet mýty o stáří coby pasivní části života. Kromě zprostředkování inscenací souborů z celé republiky je festivalová platforma ideální k setkávání a výměně zkušeností, ke vzájemné podpoře a inspiraci, ke sdílení tvůrčí praxe jak amatérů, tak divadelníků a divadelnic, kteří s nimi profesionálně pracují. Rozmanitý třídenní program k tomu nabídl dostatek příležitostí během workshopů, exkurzí a neformálních diskusí nebo díky zpětným vazbám i besedám s publikem.

Přehlídku zahájilo předpremiérové uvedení inscenace Někdo se přistěhoval divadelní kuchyně pro seniory z brněnského nezávislého divadla bazmek entertainment. Dílna bazmek kitchen 60+ nepracuje ve stabilní sestavě, nýbrž vítá nové členy a členky vždy na začátku každé sezony. Svoje první autorské dílo vznikající pod scenáristicko-režijním vedením Evy Lietavové představili ještě ve formě work in progress, premiéra je naplánována na 25. května. Inscenace je volně inspirována povídkou My (kolektivní archetyp) ukrajinské spisovatelky Tani Maljarčukové a dramaticky ironizuje zatuchlé maloměšťáctví, tematizuje strach z nového, neznámého nebo nenormativního, kritizuje xenofobii, homofobii, nadbytečnou podezíravost a špiclování.

Účinkující sdíleli po představení své dojmy z prvního čtení zmíněné povídky a shodli se, že zpočátku si vůbec neuměli jevištní realizaci této předlohy představit. Ze zkoušení vzešlo dílo tragikomické, současné, zcela srozumitelné, nikoli však naivistické, didaktické nebo polopatické. Tato charakteristika pak byla platná pro všechna další festivalová představení. Seniorky a senioři se ve svých výstupech prostě neschovávají za líbivé výjevy, za neutrální náměty nebo banální či nekritické zpracování jinak palčivých společenských témat. Naopak. V přímé akci tak podrývají nejrůznější klišé o svých životech, názorech a tělech a ještě si u toho zvládnou sami ze sebe dělat legraci. Nevyhýbají se kontroverzi podněcující silný divácký účinek, ať už jde o nepříjemné mrazení, nebo hurónský smích. Výsledný dojem je o to silnější, že pro tvorbu všech prezentujících se souborů je podstatná otázka tvůrčí etiky a konsenzu. Amatérky a amatéři se do finální podoby inscenací významně angažují a za vším, co na jevišti ztvárňují nebo říkají, si také stojí.

Potvrdilo to i sobotní představení Dramaklubu 60+ Jihočeského divadla z Českých Budějovic s názvem Stand Up (and Try to Stay Standing) v režii Pavla Šťourače, během něhož se publikum hlasitě smálo. V inscenaci, která formálně balancuje mezi storytellingem, stand-upem, fyzickým divadlem a postmoderním kabaretem, hrají hlavní roli osobní, vysněné, odžité, reálné i fiktivní příběhy skupiny seniorních herců. Výslednou podobu tohoto kusu přitom průběžně ovlivňovalo i aktuální kulturně-politické dění. Senioři si tak rýpli do rušení podpory živé kultury nebo zakomponovali událost z 10. prosince 2025, kdy bylo hraní amatérského divadla v České republice zapsáno na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Další vyprodané představení old adult grotesky domácího Studia 60+ Án uch o ztroskotání řádu v domově s pečovatelskou službou, z nějž ze dne na den zmizeli všichni ošetřovatelé, následovala mezigenerační debata mimo jiné právě o podmínkách péče o nemohoucí a hendikepované. Propojilo se také s vernisáží výstavy Libuše Šuleřové, výtvarnice, ilustrátorky a rovněž členky Studia 60+, které tak organizátoři splnili přání, jež spolu s hereckými kolegyněmi a kolegy vyřknou právě v rámci Án uch.

S čistě pohybovým projektem beze slov se představilo olomoucké Studio SEN z Divadla na cucky. Nabídlo pohybový workshop pod vedením Kateřiny Šobáňové, na nějž navazovaly fragmenty z nové inscenace (K)roky vypovídající o vzpomínkách, jež zůstávají v těle a znovu ožívají v drobných pohybech každodennosti. Jednotlivá vystoupení působila velice intimně a citlivě, určitá křehkost se nevytrácela ani z energičtějších prvků. Genderovým složením toto seskupení stvrdilo, že o seniorní amatérské divadlo mají zájem především ženy. V souborech vystupovali jeden, maximálně dva muži.

Do finální podoby festivalu zasáhla současná geopolitická situace, kvůli níž festivaloví návštěvníci přišli o jedinečnou možnost zúčastnit se workshopu s izraelskou choreografkou a performerkou Galit Liss, která pracuje se ženami ve zralém věku, a o vystoupení Orit Gross s inscenací ONE SHOT A DAY.

Festival 60+ ukázal, jak profesionálně seniorské amatérské soubory pracují, jakou životní i tvůrčí energií disponují a jak přínosný je jejich hlas na divadle. Předvedl, že senioři a seniorky se nedrží zpátky, nebojí se jít na hranu. A také připomněl, jak jsou autenticita a bezprostřednost pramenící z radosti tvořit divadlo působivé, vtahující, téměř okouzlující. Snad tou esencí nakazili co nejvíc diváků a návštěvníků.