Herectví Jana Potměšila bylo od mladých let výjimečné tím, jak dokázal projasnit postavy nejrůznějšího charakteru, i ryze záporné. Svých rolí se zmocňoval především v emoční rovině a s obdivuhodnou vnímavostí pro psychologické nuance. Na jevišti Honza působil sugestivně, měl obrovské osobní kouzlo, vnitřní jas, což jsou vlastnosti, které žádné herecké školení nedodá, to je součást talentu. Obdivuhodné bylo, jak se v pouhých třiadvaceti letech dokázal popasovat s náhlou ztrátou dokonalého těla, které je pro herce výrobním prostředkem, a naučit se jej jinak herecky využívat, svým hendikepem se nenechal svazovat ani fyzicky, ani psychicky, byl otevřený všemu a tím jej vlastně eliminoval.