Komentáře

Auditivní kořen

Radim Kopáč

Sedím takhle v jedné porotě a poslouchám. Audioknihy. Nejsem sice bůhvíjaký jejich fanda, přednost dávám klasice, tedy tištěné knize – ale prožít jednou za rok měsíc s audioknihou není od věci. Zájem o tenhle formát roste, a rostou i benefity, které s tímhle formátem souvisejí. 

Audiokniha totiž způsobuje čtení. Nejdřív ušima, pak očima. U toho, kdo poslouchá, je větší šance, že se pak i začte. A poslouchá se nejenom jako doplněk k nějaké mechanické aktivitě, jako úklid, vaření, řízení auta nebo cesta MHD – poslouchá se taky aktivně, soustředěně. Jako relaxace. Se zavřenýma očima – a ušima dokořán.

Vyzkoušel jsem to, a přineslo to nečekané ovoce. Audiokniha dala hned několikrát jasně silnější, intenzivnější zážitek: jednak v dramatizaci, kdy textová předloha (Kost Báry Dočkalové) ožila s takovou silou, až čtenáři přeběhl mráz po zádech – jednak v konkrétním umění interpretace, kdy výchozí materiál (Zbořilova prozaická Flóra) nabídl sotva průměrné počtení, ovšem audioverze vypíchla takové body, přenastavila měřítka takovým způsobem, že šlo najednou o jasného vítěze kategorie.

Audioknihy jsou tedy ozdravné, motivující. Jak v případě konzumace konkrétního titulu, tak obecně pro literární provoz. Neodvádějí od čtení, naopak – jednoznačně rozšiřují možnosti. A průzkumy to potvrzují. Jistě i proto, že umění audioknihy je v tuzemsku na špičkové úrovni. Může za to tradice. Rozhlasové hry a četby na pokračování; zejména sedmdesátkové a osmdesátkové, jakkoli laťku nasadil už František Filipovský ve třiapadesátém roce, kdy namluvil audioverzi Poláčkova románu Bylo nás pět.

Jediné, co snad v celé věci trochu hapruje, je fakt, že mládež – tedy ten nejrizikovější segment v celku čtenářské obce – audioknihy nezajímají. Jasně, mají podcasty. I ty rostou, a nejen kvantitativně, taky kvalitativně. Jsou to sice jednodušší, rychlejší a stručnější formy a obsahy, primárně žánry rozhlasové žurnalistiky, jako rozhovor, komentář, zpravodajství, ale i tady funguje minimálně dvojí. Možnost výběru a vlastní programové skladby – a pak samozřejmě inspirace: Zkus to po svém. Do it yourself! Pokud má něco šanci zachránit tenhle nešťastný svět, pak je to lidská aktivita, odpovědnost a samostatnost – při vědomí, že nic nevyrostlo na zelené louce, že všecko má někde svůj kořen. Třeba auditivní.

Autor je kulturní publicista

Divadelní noviny

Přihlášení