… beztak všechny minou
Číst Víta Kremličku bylo vždycky potěšení. Ať v poezii, nebo v próze. Ostatně u Kremličky (1962) byla vždycky všecko jedna báseň. A nejinak je tomu v právě vydané novince Opera kontra chaos. Je to sbírka štíhlá jako Twiggy – pouhých dvaadvacet básní. Ale sílu mají mimořádnou!
V té knížce jsou patrné dvě polohy, dvě poetiky. Otázkou je, která je operní, která chaotická. Kremlička buď nastartuje svou imaginaci a přes přírodní kulisu ji prudce vystřelí ve volném verši rovnou do žhavého srdce vesmíru. Anebo rýmuje jako pravý básnický mašíbl, páté přes deváté, co zrovna rým a rytmus hodí na tvůrčí stůl. Jednou je to hlubina, závratný ponor pod hladinu všedního dne, k magickému jádru žití, z nějž jde na člověka trochu úzkost, trochu smutek. A jindy parodie na básnické kolovrátky z devatenáctého století. V jednom i druhém je ale všecko totálně své, původní. Kdo Kremličku jednou zná, ten ho vždycky pozná. Obecně pro zjitřenou milostnost a subtilní komiku jeho básně, konkrétně pak pro specifický slovník, specifickou řeč, s nimiž pracuje.
Na Kremličkovi je sympatické, jak totálně svou poezii žije. Jak jí podřizuje všecko vnější, jak se nenechává omezit, svázat užitností a účelností světa. Jak je raději mimo, bokem, na rubu: „Naštěstí neumím žít; život žije za mne, proudí a line se všemi směry.“ A jak se dokáže s klidem málem zenovým se svým outsiderstvím srovnat, smířit: „… hledět na mraky, jak svobodně plynou / hodiny nepočítat, beztak všechny minou.“ Poklona, velký básníku!
Autor je kulturní publicista.
Radim Kopáč