Vyšlo v ní dvě stě čtyřicet dva titulů; záslužných stejně jako objevných, a samozřejmě někdy taky servilních podle dobového, zejména normalizačního vkusu. Opium poezie si dalo za cíl vydávat to, na co by si v Květech poezie nejspíš netroufli. Čili marginály, rebely s příčinou i bez příčiny, prokleté básníky všeho druhu. Anebo prostě autory zapomenuté, opomíjené, opovrhované, jak je začal po roce 2000 soustavně vracet do hry Ivan Wernisch. Teď, s novým školním rokem, se Opium poezie hlásí rovnou s desítkou nových titulů: Křesadlo, Rochallyi, Escobar, Sviták, Goll, Pala, Rilke, Tucholsky, Jouffroy – plus výbor z poezie českého expresionismu. Rozložím ty knihy, s výraznými, imaginativně-expresivními obálkami Kateřiny Piňosové, přes sebou na stole – a jednu náhodně vyberu.

Padlo to na Palu. Dušana Palu. Básníka, který umřel, sotva stihl „srdce k boji vytasit“. Ještě o tři roky dřív než citovaný Jiří Wolker, v jednadvaceti letech; žil 1924 až 1945, narodil se v Libošovicích, zemřel v Praze. Takových mladých, předčasně zesnulých má česká poezie řadu: Máchu, Wolkera, Ortena, Hraběte, Šárku Smazalovou, Ladislava Landu. Pala sešel ze světa dobrovolně. Těsně po druhé světové válce. V doslovu se sice (poněkud nemístně) spekuluje, že dneska by ho šlo nejspíš medikovat, jeho depresi řešit terapeuticky; stejně jako se tam (poněkud nemístně) mluví o jeho poezii jako o „leckdy dobově zbytečně jednostrunně temné“ – ale doslov naštěstí báseň nedělá. Palovy verše jsou temné, melancholické, drtivé; ovšem nepřekvapivě: od patnácti do jednadvaceti žil básník v brutální válečné realitě. Dospíval, zrál v člověka – v protektorátním teroru, který by ho nejradši obratem vymazal. Na školu nemohl, univerzity byly zavřené. Z totálního nasazení se vrátil jako invalida. Chtěl život, lásku, dostával zkázu, smrt.

Dušan Pala bývá řazený mezi existencialisty, jistě i díky své próze, nejčastěji po generační bok Jiřího Ortena. Jenže jeho verš, shromážděný pod hlavičkou Milostné nebytí, ukazuje ještě jiné spřízněnosti. Především s Georgem Traklem, jeho ladně vykreslovanou hnilobou žití i světa, jeho těžkou a táhlou, dusivou nevírou v cokoli, sbíranou v poslední fázi „dlouhého devatenáctého století“ a zkraje první války. Pala byl každopádně mimořádně múzický, jemně a hlubinně vnímavý typ, talent srovnatelný s Ortenem. A možná ještě víc. Ta sbírka rezonuje, její trvanlivost je zřejmá. Jistě i díky (anebo spíš kvůli) básnickým výstupům, co reflektují aktuální válečné konflikty, třeba genocidu, kterou páchá Rusko na Ukrajině; jako třeba sbírka Oksany Stominy Volací znak Ukrajina. Jen ta droga v názvu edice nakonec moc nepasuje. Snad by byl lepší kokain? O té zbývající autorské devítce pak každopádně příště!

Autor je kulturní publicista.