Po úspěšném završení sametové revoluce se k Václavu Havlovi upíral zájem doslova z „různých stran“ – politických i uměleckých. Nepřekvapilo mě tedy, když se mě britský přítel – jeden z přednášejících na hudebních seminářích naší brněnské podzemní univerzity –, skladatel Nigel Osborn, dotázal, kterou Havlovu hru bych mu doporučil jako operní libreto. Po důkladném promýšlení a tímto směrem zaměřeném opětovném čtení Havlových her jsem došel k závěru, že nejpříhodnější je v tomto smyslu Horský hotel. Václav dal k takové možnosti použití této své hry s pobavením souhlas. Nigel, který se v té době stal děkanem hudební fakulty na University of Edinburgh a počal se také silně angažovat v pomoci Bosně, však musel tento svůj záměr odložit a později se k němu již nevrátil.