Komentáře

Autor druhé řady

Oskara Wienera (1873–1944) známe z druhé řady autorů pražské německy psané (židovské) literatury přelomu devatenáctého a dvacátého století. Doposavad spal ve stínu Kafky, Broda, Meyrinka, Kische, Leppina nebo Rilka. Nedávno mu ovšem v nakladatelství Arbor vitae konečně otevřeli cestu do českého kulturního kontextu.

Radim Kopáč
Redaktorka Dn

Stoosmdesátistránkové Staropražské kukátko, s podtitulem „Procházky romantickou Prahou“ (v překladu Radovana Charváta), je navenek parádní kus, jednoduše krásná, a možná ještě krásnější kniha. Jenže za tou lákavou fasádou je – spíš zklamání. Literárně je totiž v téhle práci Wiener totálně průměrný, rozpačitý, místy až nudný. Reportážní nadšení, totální elány Kische – nic. Postmoderně kolážovaný živý dokument jako u Broda – nic. Temné, chmurné, nostalgické tóny jako u Leppina – nic. Magie a mysticismus Meyrinka – nic. S Kafkou a Rilkem radši nesrovnávat…

Ta kniha má tři části. První a třetí jsou ale spíš do počtu. Drobné příběhy ohledávají vybrané motivy „magické Prahy“, portrétují jednou místa, jako Troja nebo Stromovka, jindy postavy, od Mozarta po pouličního blázna Karlíčka Bum; někdy je to očité svědectví s prvky legendy, podruhé málem anekdota. Těžiště knihy je ale jinde, v rozvláčné reportáži o tom, jak novoromantik Detlev von Liliencron (1844–1909), někdejší pruský důstojník (a taky tragický hazardní hráč), objevoval starou Prahu: jak se tady dojímal, jak se tady motivoval, jak se sem nadšeně vracel. Wiener mu dělal opakovaně průvodce: ochotného a obdivujícího. Liliencrona maluje jako „mistra“, jako velký vzor, nedostižnou inspiraci, příklad nad zlato. Ta práce (vydaná poprvé samostatně 1918) ale tou servilitou ztrácí, co může: umělecky je mdlá, dokumentárně z dnešního pohledu bezvýznamná. Nezaujme dvakrát ani obsahem, ani formou; ani myšlenkou, ani výrazem.

Oskar Wiener poprvé česky tak bohužel potvrzuje, co bylo napsáno úvodem: Je to autor druhé řady…

Autor je kulturní publicista.

Divadelní noviny

Přihlášení