Radiguet psal zřejmě do značné míry autobiograficky, vztah patnácti- šestnáctiletého mladíka a čerstvě provdané devatenáctileté paničky možná zakusil osobně. Jeho hrdina každopádně rezonuje napříč textem typicky juvenilně, nezrale: ve věcech lásky je neobratný, o to víc chce ale manipulovat, vlastnit svůj objekt touhy. Ivan Slavík v doslovu správně diagnostikuje, že jde o příběh bez minulosti i budoucnosti, že smysl má jedině to, co se právě děje – ale mýlí se, pokud hrdinu čte jako pasivního, trpného, jako toho, komu se ty milostné věci „staly“.

    Radiguetův hrdina je čirý sadista. Nezralá, nehotová osobnost, která si chce podmanit svět. Momentálně zastoupený vybranou ženou. A tak ji psychicky týrá, krutě odhání – aby ji mohl následně milostivě přijmout zpátky. Je cynik a sobec. Chce její osobnost umenšit, cele vyplnit sebou, pohltit. Chce, aby pro něj zanikla. A ona nakonec zanikne: „Podřizovala se mi už ani ne jako otrokyně, spíš jako medium, a aby se mi zavděčila, opakovala věty, kterým vůbec nerozuměla.“ Než ale sejde ze světa, porodí předčasně jejich dítě – pokračování příběhu.

    Ovšem nikoli už příběhu Radiguetova hrdiny. Ten vystoupil ze hry. Bez pocitu jakékoli viny. Naopak dvojnásob potěšen, jak svědčí poslední věta novely: „Což jsem se právě nedozvěděl, že Marta zemřela volajíc mě a že je o budoucnost mého syna postaráno?“ Když knihu dočtu, rozhlédnu se po světě. Po světě politiky, společnosti, kultury. Po světě narvaném k prasknutí klony Radiguetova dávného hrdiny…

Autor je kulturní publicista.