To vždycky osvěží. Sice to jsou jenom dva nebo tři drátěné regály, ale i tak. Na čelném místě bílá kniha: Nahá Godotka. Autorka Kristýna Dušková. Později Janouchová, a ještě později Vorlíčková. Její prvotina, vydaná 2001, dvojnovela, sotva stovka stránek. Typická juvenilie: vysoká škola, první vztahy, co a jak dál se životem – na Plzeňsku.

Kristýna psala nejen prózu (vrcholem je určitě novela Flying foxes, 2012), ale hlavně poezii. V roce 2020 z ní vyšel výbor nazvaný Open space. Básně zvláštně vidoucí, míchající živočišnost s rozumem, niterný svět s tím vnějším: closed office – a open space. Chytala hravě řeč nových médií a moderních technologií, dokázala ironicky komentovat banalitu všedního dne i života všech těch podivuhodných korporátníků, ajťáků a manažerů. Dokázala ale taky zajet pořádně na hlubinu, říznout do samotné existence, nejčastěji té vlastní – a ten řez pak surově a přesně reflektovat.

„V keřích nebe pípají zahozené pagery, / mlha lakuje lavičky; barvy, zvuky stékají po spáncích, / Tvá zření do žlábku mezi všemi ňadry, / která kdy ukrývala srdce. / Kde končí bílá, mléko, a ulice vystupují z rámu, / dotýkáš se břehů Nicoty; odplouvají,“ napsala. Devatenáctého dubna 2018 spáchala Kristýna Vorlíčková sebevraždu. Nebylo jí ani sedmatřicet. Zaklapnu novelu Nahá Godotka a kouknu na nádražní hodiny. Čas utekl, vlak přijíždí. Beru děti, nasedáme a odjíždíme. I po smrti autorky je fikční Godotka – a celá ta vyvolaná vzpomínka kolem – jasně silnější než zpožděný vlak…

Autor je kulturní publicista.