Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Začátky a konce sladkobolného toužení

    Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku považuji především za dekorativní režiséry. Zdobnost ovšem nemusí nutně znamenat líbivost; například v nedávno uvedeném projektu Bouře zdařile pracovali se syrovostí či naturalismem – textu i scény. Nemyslím tím ani určitou povrchnost, naopak – Skutři mají výbornou schopnost vyzdvihnout skryté, umí hledat nezřejmé souvislosti, často pitvají a poté mikroskopicky zkoumají lidskou duši. Dekorací myslím silnou touhu po výzdobě, hravosti, plnosti či mnohosti, a to nejen ve scénografii, ale i pohybové složce a textu. I jejich zatím poslední, královéhradecká inscenace Evžen Oněgin je velkolepá. Dokonale v ní zúročují, zviditelňují a zdivadelňují momenty v románu třeba jen tušené. Přetvářka, schovávání se a kontrast jsou v díle A. S. Puškina podstatné, a to všechno tito režiséři umí vytáhnout na povrch a přetvořit k obrazu a příběhu svému.

    Evžen Oněgin

    Královéhradecký Evžen Oněgin se nese v roztouženém duchu FOTO PAVEL HEJNÝ

    Z Puškinova veršovaného románu zůstaly zachovány motivy, hlavní linie příběhu a částečně (spíše po smyslu) i Taťánin dopis Evženovi. Slovy: Píšu vám, a už jen to samo/ je víc než do slov mohu dát… začíná i svou opožděnou odpověď Evžen Taťáně, což zdůrazňuje neustálé míjení (se) a cyklení. K tomu se váže také životní koloběh, smrt, ale i život po životě, vše v inscenaci bohatě zastoupené přítomností mrtvých na jevišti, hovory s nimi. Setkání s „jiným světem“ je obsaženo také ve scénách Taťánina kouzlení a snu.

    Režiséři pro odlišení prostředí i rozličných stavů postav používají průhlednou oponu a variabilní jevišťátka. Dominantou scénografie Jakuba Kopeckého je obrovský omšelý dům, tvořený především okny a dveřmi, a nechybí ani další „poznávací znamení“ Skutrů – tlející listí, hlína a strom. (Evžen Oněgin po příjezdu na vesnici, kde je mimochodem také višňový sad, jeho přítomnost vtipně glosuje: Strom v domě?) Inscenace se nese v pomalém, „roztouženém“ duchu, přesto nechybí humorné okamžiky. Občas absurdní či morbidní – například Larinovu smrt způsobí zaseknutá Margotka v krku.

    Velice dobře funguje také kontrast a zrcadlení – nejen u dvou párů Evžena a Taťány a Lenského a Olgy, ale také u sester Larinových. Pavlína Štorková hraje ctnostnou, uzavřenou Taťánu a Marie Poulová ztřeštěnou, vitální i naivní Olgu, takové však jsou především v kontaktu s muži. Doma se tyto rozdíly stírají – věčně se kočkující dívky prokazují zájem o módní výstřelky (jsou také častým tématem dopisů s městskou tetou v podání Kamily Sedlárové) a muže samozřejmě. Ženské, něžné jsou jejich „origami“ kostýmy, které navrhla Simona Rybáková. Jejich šaty s nimi dospívají, lehkou úpravou se transformují do svatební róby i oděvu vdané ženy.

    Pánové jsou oblečeni elegantně, ale víceméně nepřekvapivě – vždyť je také více zajímají souboje. Zkrátka tradiční rozdělení rolí. Evžen Oněgin Miroslava Zavičára není ani tak „sex-symbol“, je spíše neustále žertující, lehkovážný floutek. Poeta Lenský v podání Vladimíra Polívky je zamilovaný intelektuál (jak značí i jeho výrazné brýle), nejistý, občas nemotorný mladíček. Opravdu groteskní notu pak do inscenace vnáší David Smečka v roli věčně odstrkovaného a ustrkovaného Zareckého. V opozici k nim stojí Generál (a nakonec i manžel Taťány) Ondřeje Malého – zralý muž, který ví, co chce, ale bývá také dosti nudný a strojený.

    V královéhradecké inscenaci přibyla němá postava Černoočky – kočky Evžena Oněgina. Její význam spočívá spíše v ornamentálnosti, i když lze možné interpretace hledat i v symbolice. Natálie Holíková však svými kočičími pohyby přináší do inscenace především ladnost.

    Evžen Oněgin je vznešená inscenace, nechybí jí mírná nadsázka a hravost, je smysluplně dekorativní, neznamená to však, že by zde nebylo místo pro expresivní scény (zejména Pavlína Štorková je zvládá bravurně).

    Skutři se Puškinovu nesmrtelnému romantickému dílu poklonili, ale pak šli vlastní cestou.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin. Adaptace a režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Michal Nejtek. Premiéra 7. března 2015.


    Komentáře k článku: Začátky a konce sladkobolného toužení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,