Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Klasika jako filmový krvák aneb Estetika vraždění

    Reklamní kampaň k premiéře nové filmové verze Macbetha v režii australského režiséra Justina Kurzela nabízí atraktivní thriller o zabijákovi prahnoucím po moci s výpravnou podívanou. Zavádějící jsou i běžně používané slogany o Shakespearově dramatu jako „hře o ctižádosti“ či „hře o svědomí“. Předpokládejme, že filmoví tvůrci si těchto levných svodů byli vědomi.

    Macbeth

    Hlavním tématem filmu je krev, převažují brutální bitevní scény FOTO FILM EUROPE

    Rozsahem nejkratší tragédie velkého dramatika, jejíž geneze souvisí s politikou v alžbětinské Anglii, se odehrává ve Skotsku v 17. století, kde má své historické i legendární pozadí. I když se dějová linka zdá vcelku prostá, není snadné proniknout skrz nános divadelní tradice k vlastnímu dramatickému jádru. Macbeth jako uhrančivá postava zlosyna je složitá a nejednoznačná, a nikoli náhodou bývá i v rozdílnosti charakteru přirovnáván k Hamletovi. V jeho osobnosti figurují statečný bojovník, nejistý slaboch i chladnokrevný vrah. Dramatika zajímalo především jeho skryté nitro, proces zrodu zla v člověku, který na cestě za svými cíli překračuje světské zákony i morální tabu. Spáchaná vražda se samovolně rozplozuje, jedna za druhou. Pachatel pod tíhou svědomí a pochybností je si vědom důsledků svých zločinů, ale nedokáže je zastavit.

    Monology, jimiž o sobě shakespearovské postavy vypovídají, se ve filmech už běžně strukturují jako mluvený projev prokládaný vnitřním hlasem mimo záběr. I filmový Macbeth, už na pohled heroický zjev s mužným charismatem Michaela Fassbendera, se o své osobní tragédii vyslovuje formou monologů, přednášených ve vzorně deklamovaném blankversu.

    Hlavním tématem filmu je krev

    V divadelní historii se ustálilo povědomí o Macbethovi a jeho spoluvinici lady Macbeth jako o démonické dvojici potřísněné krví. S brutálním násilím se pojí „poetika krve“, oblíbená už v alžbě­tin­ském divadle. Ostatně, čteme-li Shakespearův dramatický text, krev jím zhusta protéká, vraždí se na scéně i za kulisami, probíhají bitevní řeže i mučednické exekuce. Filmu tudíž nelze vyčítat, že vizualizuje krvavá jatka. Hned jedna z prvních sekvencí ve filmu zobrazuje bitevní masakr, zpracovaný ve střižně v rafinovaně rytmizované montáži: reálný průběh zteče v hlasité vřavě kontrastně střídá zpomalený pohyb bojovníků s vymazaným zvukem, jenž připomíná úděsný balet. Tato efektní expozice, jakoby fascinovaná masovým vražděním, se ke zpomalenému obrazu několikrát vrací, aby zachytila hrůzu zastavenou v čase. Macbeth sám vraždí na válečném poli s vášnivou, až sadistickou náruživostí.

    Dramatickým východiskem ve zfilmovaném Shakespearově dramatu je tedy šok z naturalistické brutality, vzápětí ztlumený úchvatnými záběry skotské krajiny, v níž ční hrady na vysokých skalách. Film se zhlíží v kráse obrazu, v širokých krajinářských scenériích vřesovišť pod zataženým nebem, syrovém oparu mlhoviny a splavujících deštích. Do tohoto velkorysého, nedohledného formátu je vsazen Macbethův osobní příběh.

    Kdo je Macbeth?

    Kurzel s třemi scenáristy se pokusili „inovovat“ charakter protagonisty podsouváním náznakových emocí, jež ho měly aspoň nepatrně zlidštit. V prologu je připsán pohřeb dítěte Macbethových, kteří prožívají bolestný rodičovský žal. Později se Macbeth s takřka otcovskou něhou loučí s mladíkem, který jde do boje a v bitvě zemře. Ale už naprosto necitové jsou erotické scény, v nichž sex stimuluje u manželského páru touhu vraždit. Zkrvavené mrtvé oběti či mžikové reminiscence z vražedných úkonů, které se hrdinovi vybavují, svědčí o trýznivém svědomí. V záplavě krve zaregistrujeme rychle potlačený soucit vraha nad rozsekaným tělem krále Duncana, a později dokonce zahlédneme ve velkém detailu slzu stékající po Macbethově tváři.

    V původním dramatickém textu je zvýrazněna Macbethova introspekce, zaznamenávající jeho postupný psychický rozklad, kterou se snaží film dodržovat. Hercův výkon bychom mohli označit v rámci celkového konceptu za maximalistický, ale postavu podává pohříchu spíš zvnějšku. Nepřehlédnutelným deficitem je Fassbenderova „vyčištěná“ mluva ve zvukové stopě, sice dramaticky podbarvená hudbou, avšak hlasově monotónní, omezena na výrazově úzký rejstřík. Ani zatuhlá hercova mimika příliš neodstiňuje hrdinovu rozpolcenost drsného vojáka a slabošského introverta.

    Dramatičtější kontury scházejí i lady Macbeth, která se poprvé objevuje jako truchlící matka a poté neoblomně cílevědomá panovnice. V romantické vizáži herečky (Marion Cotillard) se jen obtížně hledají stopy černých zákrut její duše. V portrétní stylizaci představuje všechno jiné, jen ne fatální ženu, která svou vůlí řídí manželovy vražedné činy. Emoce se u ní objeví až ve stadiu šílenství, při upalování Macduffových dětí, kdy naplno slzí dojetím, a pak ve slavné somnambulní scéně. V kapli, kde sedí schoulená na zemi jako kajícnice, je zdůrazněn křesťanský aspekt, který však vyústí do srdce­rvou­cího kýče (když se kamera oddálí, ukáže se zemřelé dítě, k němuž šílená svoji zpověď směřovala).

    Zvláště oblíbené v Macbethovi jsou pasáže s čarodějnicemi, které na divadle vystupují v inscenačně vděčném stereotypu ohavných, skřehotavých stařen spolčených se satanem. V Kurzelově filmu se zjevují v mlze jako tři mytické mladé vědmy, doprovázené dítětem. Jako možná personifikace Macbethova vědomí nezasahují do děje, jen lhostejně přihlížejí jeho počínání. Jejich záludného proroctví se hrdina drží do posledních chvil života, než prohlédne svoji osudově mylnou interpretaci.

    Shakespeare ve filmu

    Při hodnocení filmu se dost obtížně hledají kritéria. Shakespearovské filmové adaptace, jichž je na několik set – z množství filmových Macbethů jmenujme aspoň ty nejznámější: v režii Orsona Wellese (1948), Akiry Kurosawy pod názvem Krvavý trůn (1957) nebo Romana Polanského (1971) –, mají dnes už neoficiální zastřešení jako speciální subžánr(!), který ustavuje svá vlastní pravidla a brání se ortodoxní konfrontaci s originály. Je pak ošidné vytýkat, že „toto v Shakespearovi přece není“. Mnohdy to však není ten pravý důvod, proč se film nepovedl. Ostatně dogmatické nároky na věrnost už dlouho neplatí ani v divadelních inscenacích; naopak při současném výkladu Shakespearových dramat je vítána snaha o aktualizaci, aby se prokázala autorova nadčasovost.

    Připusťme, že úpravy Shakespearových her do filmového tvaru jsou v umělecké praxi nutné, nemluvě o problému nejpodstatnějším, jímž je překlad a krácení titulků, aby je divák stačil přečíst. Vidíme-li dávné adaptace Laurence Oliviera (Hamlet, Jindřich V. a Richard III.), které se jevily kdysi až provokativně „svévolné“ vůči klasikovi, nebo do renesančního koloritu vsazené filmy Franca Zeffirelliho, oceňujeme je v historickém odstupu jako seriózní, inspirovaná díla. V dalším vývoji se filmaři ještě více vymaňují z pasivní, uctivé vazby, vzpomeňme třeba Al Pacinova Richarda III., v němž byl dokumentárně sledován autentický zrod inscenace jako vzrušující tvůrčí proces. Jiného druhu byly dráždivě anarchistické adaptace, které se vzepřely uctivé konzervaci klasika, například postmoderně koncipovaný Titus Julie Taymorové nebo generační hit Romeo a Julie Baze Luhrmanna přenesený do soudobé Ameriky. I při výhradách nutno přiznat jmenovaným filmům průkopnické úsilí v přenosu Shakespeara na filmové plátno i vpravdě tvořivý přístup v hledání nových uměleckých ekvivalentů.

    V Kurzelově Macbethovi jako by kreativita byla přidušena už v zárodku, pod příkrovem realizačně náročného velkofilmu, v němž převážila formální perfekce a do sebe zahleděná efektnost. Závěrečný výjev po Macbethově posledním zápasu v zarudlé krajině s hořícím ohněm to jen stvrzuje. Zbývá otázka, v čem by mohlo být pojetí tohoto Macbetha aktuální? V násilí, které se dnes nezastavitelně šíří a ohrožuje lidstvo? Ve fanatismu mocnářů prahnoucích po světovládě? Obávám se, že v tomto smyslu film nemá šanci proniknout z uzavřeného kinosálu do současné živé reality.

    Stanislava Přádná

    Macbeth. Režie Justin Kurzel, scénář podle hry Williama Shakespeara Jacob Koskoff, Michael Lesslie a Todd Louiso. kamera Adam Arcapaw, hrají Michael Fassbender (Macbeth), Marion Cotillard (lady Macbeth), David Thewlis (Duncan) ad. Velká Británie, 2015.


    Komentáře k článku: Klasika jako filmový krvák aneb Estetika vraždění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,