Když Olomoucí zarachotí kýč
Moravské divadlo Olomouc na startu nové sezony hned nadvakrát zatápalo v archivech, když uvedlo Nezvalovu poetickou divadelní adaptaci Prévostovy novely Manon Lescaut, navíc s hudbou a texty Karla Plíhala. Ty vznikly před více než třiceti lety, původně pro Národní divadlo moravskoslezské. Už ošuntělost slavnostní opony i neumyté jeviště při premiéře zvěstovaly, že k závodu se chystá značně zanedbaný kůň. Plakát se sice snaží lákat na rozpustile rozmařilou, současně dravou zábavu, ale z decentního disko-dekadentního provedení čiší konzervativnost. Doprovodné texty nejedenkrát míří vedle, když nesprávně lokalizují děj do období počátku romantismu, nebo drama diskutabilně označují za jeden z nejvýraznějších a nejzvukomalebnějších tuzemských příběhů lásky, či dokonce „bibli“ všech milenců, a navíc se ani nejsou schopny shodnout na počtu předchozích inscenací na půdě MDO. Tisková zpráva uvádí tři, internetové stránky divadla jednu.
Marek Pešl a Kristína Herz coby Des Grieux a Manon FOTO Daniel Schulz
Prvotním kamenem úrazu je vágní dramaturgická koncepce Michaely Doleželové, jež neumí, anebo nechce číst mezi řádky. Příběh byl vyrván z historických i společenských kořenů, takže existuje zcela mimo prostor i čas. O ustrojení světa, v němž rodiče své děti zavírají do klášterů a vilní soudci po hostincích lačně loví nočňátkovou zvěř, se nedozvíme nic. Zbyla jen telenovelová situační veteš a nefunkční slepenec důvěrně známých veršů.
Na vachrlatých základech nemůže stavět ani jindy v žánru hudebního divadla sebejistá režisérka Hana Mikolášková. Mizanscény působí unyle, nebo jsou zahlceny naivními pózami, jejichž kontury navíc permanentně rozpíjí z kouřostrojů se valící dým. Chudá scénografie Davida Janoška, jíž vévodí v rámci možností variabilně používané rudé dvojlůžko, bohužel nezvládá dynamicky přesvědčivě odlišit proměny místa děje. Eklektické kostýmy jsou jen neobratnou nápodobou Luhrmannova nadčasového čtení Romea a Julie a z postav definitivně snímají poslední zbytky tajemství.
Kristína Herz v titulní roli sice velmi slušně zvládá stylizovanou mluvu, jevištní pohyb i zpěv, vzhledem ke svému věku i fyzické konstituci však postrádá dráždivou kombinaci dětské naivity a protřelosti. Její Manon, která vzhledem připomíná Marylin Monroe, je povrchní zlatokopka, hédonisticky se ženoucí za vysněnými cingrlátky. Castingovým přestřelením je Marek Pešl v roli rytíře Des Grieux, obsazený totálně proti typu. Režie ho zcela zbytečně nechává máčet se ve vlastní nezkušenosti, potu a bohužel i částečné nahotě. Hrozivá postava morálně zkaženého Duvala je v podání Lukáše Červenky degradována na rádoby vtipně slintajícího sexuálního loudila a úzkost jímá nejen ze slapstickové jevištní existence Ivany Plíhalové, ale i z nasazení Venduly Novákové, jejíž komplexní gestická ladnost zde oddaně slouží druhořadé komice a stupidnímu přehrávání. Projekt nekompromisně táhnou vzhůru Lenka Kočišová, která je sugestivní i na malé ploše genderově fluidní trojrole, a Jan Ťoupalík, jenž v roli Tiberge z původně nesympatického charakteru suverénně upřede přesvědčivou studii jedné zničující lásky.
Na inscenaci je nakonec nejcennější vklad Karla Plíhala, jehož písně si i po více než třech dekádách uchovaly svěžest a kreativně, s elegancí i vtipem pracují s hudebními odkazy na Prévostovu domovinu i výrazovým rejstříkem sentimentálního básnického dramatu. Škoda jen, že většinu hudby sterilizuje záznam.
Moravské divadlo Olomouc nevtančilo do sezony 2022/23 příliš jistě. I proto bude jistě zajímavé následovat jeho další kroky.
Moravské divadlo Olomouc – Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. Režie a úprava Hana Mikolášková, dramaturgie Michaela Doleželová, scéna a kostýmy David Janošek, hudba Karel Plíhal, hudební nastudování Filip Tailor, pohybová spolupráce Hana Achilles. Premiéra 2. září 2022.
Komentáře k článku: Když Olomoucí zarachotí kýč
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
