Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když nejsou peníze ani na koně

    Plzeňská muzikálová dramaturgie se odvážně pustila do uvedení české verze montypythonovského muzikálu Spamalot, který „láskyplně vykrádá“ legendární film této anglické skupiny z roku 1975, Monty Python and the Holy Grail. Je vlastně trochu překvapivé, že se Eric Idle, jeden z montypythonovských tvůrců, odhodlal spolu s Johnem Du Prezem, spoluautorem hudby, k tomuto muzikálovému remaku až po třiceti letech, neboť původní film obsahuje již výraznou hudební složku a po muzikálovém dotažení přímo volá. V režii Mika Nicholse slavila tato jiskřivá parodie na hledání svatého grálu více než přesvědčivý úspěch na Broadwayi, kde měla premiéru 14. 3. 2005. Plzeňské uvedení je po pěti letech zatím čtvrtou neanglickou produkcí. Odvaha plzeňského počinu spočívá právě v tom, že je to titul ozdobený světovými úspěchy, neboť není vůbec jednoduché pokusit se na ně navázat v české adaptaci. Každý, kdo jen trochu zná někdy hodně drsný montypythonovský humor, vyžívající se v absurdní situační komice a slovních hříčkách, mi dá jistě za pravdu, že je to úkol téměř sisyfovský.

    Pokud bychom se dokonale odstřihli od montypythonovské tradice, od filmu, ba i od broadwayské inscenace, máme tu velmi dobrý muzikál, měřeno naším českým metrem. Inscenace vykazuje dobrý rytmus a místy i spád, nasazení všech je více než obdivuhodné, specificky muzikálové kvality překvapivě vysoké, byť opět: jen na české poměry. Publikum se pravda chytá až po přestávce, nejen proto, že se již adaptovalo na humor, jemuž dosud v Plzni neuvyklo, ale především proto, že druhá půlka je svižnější, situačně pestřejší a herecky vděčnější. Krátce, je tu muzikál, který rozhodně dělá Plzni čest a předčí i řadu pražských produkcí. Blýskne se v něm dobrou hlasovou kondicí i efektním zjevem právě pražská muzikálová hvězda Dasha, jíž byla svěřena jedna z připsaných postav, typicky muzikálová Jezerní dáma, která rozehrává v intencích broadwayské inscenace i polohu naštvané star, jíž byl škrtnut parádní výstup. Zdatně jí sekunduje nejen Král Artuš v sympaticky střídmém podání Jiřího Untermüllera, ale i ostatní rytíři Kulatého stolu, kteří se ovšem podělili i o řadu dalších rolí, Radek Štědronský Shejbal v roli „nepříliš statečného“ rytíře Robina, Roman Říčař, který spíše než jako Sir Galahad přesvědčil jako razantní otec homosexuálního prince Herberta, jehož si s chutí i odezvou zahrál Zbigniew Kalina, Jan Kaštovský ve vděčně plebejské roli Patsyho a konečně především Jan Kříž, který zastal roli dynamického Lancelota, ale i pohádkového rytíře Ni, Kouzelníka Tima, a v roli Francouzského posměváčka se statečně popral s francouzským přízvukem.

    Plzeňská úprava ovšem zcela obětuje českého montypythonovského fandu a znalce, zřejmě na základě úvahy, že pro tak menšinového diváka nestojí za to se nějak snažit. Snaží se naopak přiblížit se originální newyorské produkci – s podepsanou smlouvou a zámořskými supervisory za zády to ostatně ani jinak nejde. To je ovšem marná snaha, a výsledek, při vší úctě k velmi dobré úrovni hudebního nastudování, musí být nesouměřitelný. Plzeňský band nehraje nijak špatně, nemá ovšem ten správný styl, odpich. A zcela tu chybí ona jemná parodická rovina hudebních perzifláží – Idle s Du Prezem si tu utahují nejen z vlastního filmu, ale s velkou chutí i z muzikálového mainstreamu a jeho kánonů. Považoval bych tento problém za skutečně dílčí, neboť sám nemám rád ono puritánské srovnávání s nedostižně kultovním originálem. Mávnul bych rukou nad tím, že se Daniel Dvořák ve své scénografii ani trochu neispiroval svérázným výtvarným přínosem Terryho Gilliama, který film režíroval společně s Terrym Jonesem. Zajímá mne ovšem, zda přišel s nějakým vlastním řešením. Jeho scénografie se však spokojuje s tím, že vytváří jen základní rámec příběhu. Stejně tak pragmatická režie Romana Meluzína aranžuje pouze základní situace, zajišťuje, aby slovní gagy fungovaly, a rezignuje na nějaký výklad. Přesto si nemyslím, že hlavní problém je v režijní realizaci. Herci hrají jako o život. Ale sporná byla už především úvaha, že aby muzikál parodující artušovskou legendu mohl být v Čechách úspěšný, je nutno ho razantně zlidovět, odstranit vše, čemu by podle inscenátorů český divák nerozuměl. Nevím, zda Spamalot bude kasovní úspěch, ale pokud se tak stane, pak to bude znamenat, že česká knedlíková hmota nasáklá pivem dokonale zdusila černý a přece tak jiskřivý britský humor. Přenášet narážky z Finska na naši Hanou, to se nedělá už nějakých padesát let. Překlad či spíše převod Adama Nováka není úplně beznadějný, ale je překvapivě nehudební. Soustředí se až příliš na vytváření rádoby vtipných veršových dvojic, aktualizovaných narážek, ale zpěvákům i v nejchytlavějších hitech hází metrorytmické klacky pod nohy. Co je platné, že se tu mihne nerudovský vtip (kletě-zetě), působící hodně chtěně, či v židovské sekvenci zoufale předvídatelné: ucpe-chucpe, případně narážka na českou kritičku, která mimochodem muzikál vůbec nedělá? Hlavní hity jsou v českém podání jen přeskromným odvarem Broadwaye, ze kterého vtip, parodie, jiskra a šmrnc znatelně vyprchaly: Always Look On The Bright Side Of Life – Uvědom si, jak krásné je žít – v češtině k nepřežití. Neříkám, že je to lehké. Ale vím, že existuje český překlad, který celou tu ztřeštěnou montypythonovskou poetiku postihuje mnohem zdařileji, a to i v písňových textech. Překlady Petra Palouše přispěly nemálo k oblibě této komické skupiny u nás právě proto, že byly podobně „trhlé“. V Plzni se však rozhodli českou montypythonovskou tradici ignorovat. Hrají pro většinového nepoučeného diváka, kterému zato slibují pozlátko Broadwaye. Jenže i to se někde cestou přes oceán vytratilo. Nemusíme zas příliš naříkat: bylo to přece jen pozlátko. Ostatně nejsou peníze ani na pozlátko. A propos peníze: když ta parta z Monty Pythonu točila Holy Grail, tak měli taky pořádně sešněrovaný rozpočet. Dost možná, že nejlepší vtip filmu, vtip tak geniální, že přešel do muzikálu a odtud až do Plzně, vzniknul právě z toho, že ani na koně nebylo. Král Artuš prostě vzal otěže do rukou a cválal sám, jako bájný kentaur.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Eric Idle, John Du Perez: Monty Python’s Spamalot. Překlad Adam Novák. Režie Roman Meluzin, choreografie Pavel Strouhal, dirigenti Pavel Kantořík a Jiří Petrdlík, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Ivana Brádková, dramaturgie Jiří Untermüller. Premiéra 6. března 2010.


    Komentáře k článku: Když nejsou peníze ani na koně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,