Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Karel Makonj: Doba loutkového divadla zase přijde

    Karel Makonj

    Jak jste se dostal k loutkářství?

    Normálně v dětství. Přes rodinná a spolková loutková divadla, která jsem ještě zažil.

    Jaký byl dnešní profesor Makonj jako student?

    Studoval jsem v letech 1966–1970, takže nebylo ani možné studovat ledabyle, zažili jsme toho na fakultě hodně, rok ’68 i studentské okupační stávky. Na katedře loutkářství se naše angažovanost projevovala nejen politicky, ale i odborně, směrem dovnitř. Nebylo nám jedno, kdo a jak nás učí, od začátku studia jsem dobrovolně a navíc navštěvoval přednášky, především profesorů Vostrého a Císaře, abych se dozvěděl, co jsem se nedozvídal na příliš uzavřené katedře loutkářství.

    Co vás vedlo k založení Vedeného divadla?

    Pocit izolace a jistého zaostávání loutkového divadla za současným vývojem divadla. Důvod jsme viděli jak v jistém konzervatismu loutkářů, tak i v povinnosti hrát stále jenom pro děti, to se pak těžko hledá a nachází. Proto jsme založili na katedře již během studia Vedené divadlo, abychom se soustředili na tvorbu pro dospělé a mimo síť profesionálních loutkových divadel a dostali se do přímé konfrontace s ostatními uměleckými druhy. Premiéru první inscenace, Camusova Nedorozumění, jsme měli v Činoherním klubu, pak jsme našli domácí působiště ve Státním divadelním studiu v Redutě – vedle Pantomimy A. Jarryho, Divadla Růžový palouček apod. Ovšem tvorby pro děti jsme se nakonec ani my nevzdali. Navázali jsme spolupráci s Klubem Albatros, divadlem stejnojmenného nakladatelství. Inspirace dětskou literaturou nám přišla velmi podnětná a užitečná. Ovšem od počátku jsme měli v podtitulu „divadlo herce a loutky“, nikoli „loutkové divadlo“ – aby nás dospělí diváci nespojovali jen s dětským divákem. Proto i pozdější divadlo Minor, přejmenované Ústřední loutkové divadlo, mělo z tohoto hlediska neutrální název.

    Vedené divadlo začalo svou činnost během roku 1968. Krále Llyra jste uvedl v roce 1989. Jakou roli hrála politika ve vašich inscenacích?

    Ne velkou, nešlo mi o přímé aktua­lizace, zajímala mne spíše psychologická témata a filosofující možnosti modelů světa. Politika se ozývala a připomínala spíše zvenčí různými zákazy a omezeními.

    Na začátku osmdesátých let jste pracoval jako arteterapeut na psy­chiatrické klinice. Co vás přivedlo k této profesi?

    Sekundárně zájem o člověka a jeho duši. Nemocná duše je zásadnější problém než úraz či fyzická nemoc, postihuje člověka celého, včetně jeho vědomí. Primárně však nechuť pokračovat v práci v profidivadlech za normalizace, stálá šikana, výpady, politické nátlaky. Byl jsem již rozhodnut k podpisu angažmá v Polsku, kam jsem jezdil hostovat, ale přišlo do toho zase vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským.

    Byl jste u toho, když se katedra loutkářství změnila na katedru alternativního a loutkového divadla. Co pro vás termín alternativy na divadle znamená dnes?

    V podstatě totéž, co tehdy, jen se prostor alternativy nebývale rozšířil, neříkám, že prohloubil. Ta proměna tehdy byla – podle mého názoru – logická, organická a nutná. Sám jsem zažil jako student, když se katedra opožďovala za vývojem v dané oblasti namísto toho, aby byla předvojem a laboratoří, schopnou teoretické zobecňující sebereflexe, to není dobrá situace ani pro obor, ani pro školu, zvláště vysokou.

    Když přihlédnete ke stávajícímu směřování současné generace loutkářů, vidíte budoucnost tohoto oboru spíš optimisticky nebo pesimisticky?

    Myslím, že doba loutkového divadla zase přijde, nejde ani tak o konkrétní jména tvůrců, jde spíše o obecné dobové klima, až dojde opět k většímu odklonu od reality, jako tomu bylo v symbolismu či v romantismu, dojde i na loutku; až se doba přikloní opět k naturalismu, zájem o loutku zase opadne. To jsou spojité nádoby, jednotlivec v tom moc nezmůže. Je to spojeno i s problematikou iluze a reteatralizace divadla, s problematikou znaku atd., ale to nejsou jen problémy loutkového divadla.


    Komentáře k článku: Karel Makonj: Doba loutkového divadla zase přijde

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,