Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Jitka Molavcová: Má osudová cesta

    Po loňském 11-CD boxu Jiří Suchý & Jiří Šlitr – Semafor, léta šedesátá přišel ke konci letošního roku Supraphon s pokračováním, 12-CD kompletem  Jiří Suchý & Comp. – Semafor, léta sedmdesátá a osmdesátá.  V DN 20/2012 o něm psal Josef Herman v textu Je to vůbec retro? Alba zachycují období, ve kterém se stala jevištní partnerkou Jiřího Suchého herečka a zpěvačka Jitka Molavcová. Právě s ní je následující rozhovor, který vznikl po slavnostním křtu tohoto semaforského kompletu..

    Má osudová cesta

    Jitka Molavcová ve své divadelní šatně naplnila vodou vázu – Cenu Thálie, kterou obdržela za roli Dolly Levitové v inscenaci hry Hello Dolly v Hudebním divadle v Karlíně  dala do ní kytku, kterou právě dostala na semaforském jevišti, a se slovy Alespoň je ta váza užitečná začala vyprávět o své spolupráci s Jiřím Suchým.

     

    FOTO JARKA ŠNAJBERKOVÁ

    Občas se člověk dočte, že jste vlastně nahradila v Semaforu Jiřího Šlitra…

    Tak to není a nikdy jsem to takhle nebrala. Suchý – Šlitr to je značka, která prochází staletími a bude procházet dál, i v dobách, kdy už tady nebudeme. Jiří Šlitr byl autor, moje osudová cesta po boku Jiřího Suchého je v interpretaci. Jiří Suchý mi uvěřil coby herečce, já jsem uvěřila jemu jako autorovi. Tak se stalo, že spolu už dvaačtyřicet let kráčíme po oné cestě, kterou „si upletli“ právě Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, tedy po cestě hudby, humoru a poezie. Mám pocit, že i kdybych nezakotvila v Divadle Semafor, podvědomě bych hledala podobnou cestu. Je mi nejbližší.

    Suchý mi uvěřil coby herečce. FOTO archiv

    Jiří Šlitr vystupoval v roli „plachého komika“; snažil se Jiří Suchý i vás zformovat do podobné role?

    Jistá podobnost tu byla. Moje mládí a moje naivita nejspíš probudily obrázek naivní, věrné bytosti, která miluje pana Jonáše, tedy toho nesmrtelného kabaretiéra, obdivuje ho a s nesmírnou láskou mu vaří knedlíky s vajíčky. Tak vznikla slečna Žofie Melicharová – v 80. letech minulého století se tak narodil ženský klaun. Ovšem tehdy se zrodila nejenom Žofie Melicharová. Různých odstínů a barev je za oněch dvaačtyřicet let mnoho a mnoho. Tahle spolupráce vytvořila mnoho kamínků do bohaté mozaiky, za kterou jsem Jiřímu Suchému vděčná.

    K novému supraphonskému kompletu: léta sedmdesátá a osmdesátá jsou, co se týče politické situace a společenské atmosféry u nás, léty neradostnými; co znamenala pro vás?

    Pro mě ta léta představovala začátek semaforské cesty, vlastně vůbec začátek umělecké cesty. Po vítězství v celostátní soutěži Talent 70, kde jsem začínala jako šansoniérka a Karel Vlach mi zavěsil na krk Zlatý dudlík a pasoval mě na mimino v šoubyznysu, jsem se začala houpat na různých hitparádách. Šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba mě oslovil ke spolupráci a nabídl mi spoustu písniček. Líbily se, a tak jsem v těch hitparádách přeskakovala i renomované zpěváky. Pořád jsem v sobě ale měla sen věnovat se divadlu, konkrétně hudebnímu. Tenhle sen mi splnilo Divadlo Semafor. A tohle všechno se stalo v letech sedmdesátých a posléze osmdesátých, kdy už jsme s Jiřím Suchým kráčeli semaforskou cestou jako dvojice.

    Moje osudová cesta po boku Jiřího Suchého je v interpretaci. FOTO archiv

    Jako dvojice jste ovšem s Jiřím Suchým nevystupovali hned po vašem nástupu do Semaforu, to přišlo až za pár let…

    Je to tak, poprvé jsme jako dvojice vystoupili ve hře Smutek bláznivých panen v roce 1977. Šlo o zajímavé, surrealistické představení, které režíroval Evald Schorm, kterého mimochodem dodnes miluji a velmi si ho vážím, přestože už není mezi námi. Tím se dostávám k další důležité věci: Semafor mi umožnil setkání se spoustou zajímavých, význačných osobnostní, na které se nezapomíná. Například s Janem Werichem. On to byl, kdo Jiřímu Suchému navrhl, abychom spolu v Hudebním divadle v Karlíně hráli hlavní dvojici klaunů Pracha a Popela (těch, které původně hrávali Voskovec s Werichem) ve hře Golem. Bylo to v roce 1978. Dirigoval Karel Vlach, jeden z duchovních otců mojí umělecké kariéry. A to pořád byla sedmdesátá a osmdesátá léta! Takže ještě k vaší předešlé otázce: pro mě to byly roky plné naděje, očekávání, práce, pocitů a setkávání s nezapomenutelnými lidmi. I když jsem se, bohužel, samozřejmě setkávala i s takovými, na které je lépe zapomenout.


    Komentáře k článku: Jitka Molavcová: Má osudová cesta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,