Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiřina Jirásková očima své tajemnice

    Když loni začátkem ledna zemřela herečka Jiřina Jirásková, vyšly o ní nedlouho po sobě čtyři knihy. O třech z nich – reportáži autorské trojice redaktorů Blesku a dvou knih jejích pečovatelek Jany Tesaříkové a Zdeny Šírové – jsem na stránkách Divadelních novin psala v článku Mrchožrouti celebrit (DN 2013/21), protože šlo o knížky parazitující na popularitě herečky. Jedinou seriózní publikací byla reedice knihy Jiřina Jirásková osobně (vydalo nakladatelství XYZ v roce 2008, první vydání pod názvem Jiřina Jirásková o sobě vyšlo v nakladatelství Formát roku 1999), kterou herečka napsala s dramatikem Alexem Koenigsmarkem. Její rozšířené vydání doplnila právě Renáta Novotná o studii pokrývající období mezi prvním a druhým vydáním (1999–2008). Napsala i útlou knížku Zdeněk Podskalský (vydalo občanské sdružení Chance in nature, 2009).

    Jiřina Jirásková

    Renáta Novotná se pro osobnost Jiřiny Jiráskové zaujala již ve svých osmnácti letech za okolností, jež se mohou jevit jako poněkud romantické. Nicméně autorku nasměrovaly ke studiu divadelní vědy na FF UK, kterou absolvovala diplomní prací Herectví Jiřiny Jiráskové. Stala se základem knihy Jiřina Jirásková – Hvězdou z vlastní vůle (Renáta Novotná, Praha 2014, 378 stran, 1. vydání), kterou se nyní Renáta Novotná rozhodla vydat vlastním nákladem, neboť knižní trh obsadily ony „mrchožroutské“ spisky a vydání její knihy se měsíc po měsíci více než rok odkládalo.

    Autorce bylo zjevně jasné, že teatrologická práce založená na historických faktech a na vlastním pokusu vsadit herecké výkony Jiřiny Jiráskové do dobového kontextu divadelního, filmového či televizního herectví není pro širší čtenářskou obec příliš atraktivní. Střídá ji proto s memoárovými vstupy herečky, psanými v „ich-formě“, na nichž s ní zřejmě spolupracovala podobně jako ve své knize Alex Koenigsmark. Jirásková se také nepochybně podílela na koncepci knížky. Výsledkem je mix mezi autobiografií a hereckým portrétem. V publikaci jsou obě roviny odlišeny i graficky, text však poněkud znepřehledňuje použití kurzivy jak pro vlastní vyprávění Jiřiny Jiráskové, tak pro hojné citace kritik.

    Kniha Renáty Novotné se tedy ubírá dvěma různými směry a z toho vyplývají nejen její přednosti, především přitažlivost pro širší čtenářskou obec, ale i problémy, plynoucí mimo jiné z toho, že se tu často počítá s jistou znalostí historického divadelního kontextu – v tomto smyslu pro běžného čtenáře nemusí být jasné např. volné střídání názvu Divadlo československé armády s Divadlem na Vinohradech. Obraz proměny společnosti a divadla v legendárních šedesátých letech 20. století vychází v knize ve velké zkratce, a tím pádem zjednodušeně, což více či méně platí i o dalších desetiletích.

    Novotná však vyšla z úzkého osobního i pracovního vztahu s herečkou – byla její tajemnicí coby ředitelky v Divadle na Vinohradech. Ani ona nemůže, jakkoli se snaží, úplně překonat emocionální bariéru. Zvláště ředitelování Jiřiny Jiráskové autorka nahlíží spíše „pohledem zevnitř“ a do značné míry podléhá optice její nadřízené a přítelkyně. Mimo jiné tu schází kritické zhodnocení Jiřího Menzela, angažovaného do pozice uměleckého šéfa souboru právě Jiřinou Jiráskovou. Novotná prostě v tomto a také následujícím období – po odchodu Jiráskové z pozice ředitelky – dala přednost zachycení vzpomínek a optiky herečky před objektivním teatrologickým vhledem. Nakonec i zhodnocení přínosu Jiřího Menzela a Martina Stropnického pro vinohradské divadlo se odehraje pouze v poměrně stručné pasáži vlastního vzpomínání Jiřiny Jiráskové.

    Knihu Renáty Novotné tedy nelze pokládat jen za teatrologické zhodnocení Jiřiny Jiráskové, to se autorce nejvíc zdařilo v pasážích o jejím herectví. Zato je velmi empatickým zachycením osobnosti Jiřiny Jiráskové, jak ji autorka poznala z téměř každodenního osobního styku, což na knize ocení čtenáři asi nejvíce, stejně jako vstupy herečky, autorkou zjevně inspirované a pietně zachycené, vyjadřující se k nejrůznějším jak divadelním, tak i ryze osobním tématům.

    Cenné jsou i texty, které o Jiřině Jiráskové napsali její kolegové a přátelé. A také četné faktografické přílohy a bohatý fotografický materiál, v němž některé snímky, nejen osobní, ale i herecké, jsou publikovány vůbec poprvé. Za ocenění stojí i pečlivě vypracovaný soupis rolí a bohatá bibliografie.

    Po knize Jiřina Jirásková – Hvězdou z vlastní vůle ať tedy sáhne raději milovník této charismatické herecké osobnosti než teoretik či historik očekávající objektivní portrét.


    Komentáře k článku: Jiřina Jirásková očima své tajemnice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,