Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 5)
Cheb
To vím až dnes, že Cheb je Eger, podle řeky Eger, které my Slovani-Otroci, říkáme Ohře. Ale tenkrát bylo všechno jinak! Divadlo mi dalo plat 1400 Kčs na měsíc a taky garsonku v gotickým domě a ředitel mě čekal na nádraží a pomohl mně s kufrem. Jmenoval se Krotký a byl komouš. Sovětský svaz, mírová hráz, stálo na velikým plakátě, a tak Cheb byl pro nás konečná, i když rychlík do Paříže jezdil denně kolem nás, jako by se nechumelilo. A vono se chumelilo, ale ne u nás v ČSSR.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Šel jsem zářijovým ránem na zkoušku do divadla přes náměstí a měl jsem dobrej pocit. Tak takhle to bude, jdu do divadla a těším se do práce, kde mě budou poprvé platit jako herce. Kdepak je pan ředitel?, ptám se kolegy Knotka. Tak to musíte nejdřív najít soudruha Pavelku, a co mu kouká z prdele, tak to je soudruh ředitel, vysvětlil kolega Knotek. A tak to v divadle opravdu bylo. Pavelka byl předseda KSČ a spolu s ředitelem tvořili stranickou buňku. Nikdo je nebral vážně, protože Pavelka byl herec z prdele a ředitel Mikuláš Krotký byl dosazený úředník z Plzně a vo divadle věděl kulový. Proti nim stál celý soubor v čele s šéfem Horanským a dramaturgem Klímou.
To bylo v září 1970. Bylo mně dvacet dva, byl jsem herec s velkým sebevědomím, žena v Praze na univerzitě a dítě u rodičů v Náchodě. Byl jsem vlastně svobodný umělec. S šéfem Horanským jsem si velmi rozuměl, hrál jsem všechno, i třicet představení za měsíc. Někdy na jaře jsem měl v Brně promoci. Tak jsme se tam všichni sjeli, rodiče z Náchoda a Věrka z Prahy. Jediná pozitivní věc, která se přihodila v Brně v hotelu po promoci, byl orgasmus mé ženy.
Vlastně ještě jedna náhoda mně pomohla oddálit můj politický odchod z Chebu. Ve vlaku jsem celou cestu spal, a proto jsem nemohl pomlouvat ředitelství divadla v Chebu, což velmi činili moji drazí kolegové, a tak voni měli průser, protože si nevšimli, že je poslouchá jakýsi Bretschneider cestující v kupé vedle, kterej to dones promptně soudruhu Krotkému, našemu milovanému divadelnímu řediteli. Atmosféra v divadle houstla. Naše recese, to byl černý humor. Vysílali jsme z inspicientskýho vodposlechu poslední svobodné vysílání pro pobavení, nebo vztek našich kolegů, a komouš ředitel prováděl politické prověrky v divadelní ředitelně. Mně se ani neptal, co si myslím o vstupu spřátelených armád 21. srpna 1968. Horanský byl furt na naší straně, ale Klíma začal podivně kamarádit s Krotkým. Bylo ale jasný, že kdo nepude s komoušema, tak ten to bude mít těžký. Protože jsem byl mladej a blbej, tak jsem si tohle vůbec neuvědomoval, a že to bylo těžký, to vím až dnes.
Tedy v Chebu se mně umělecky dařilo, byl jsem asi jednička, a vypadalo to, že nastaly zlatý časy, který nikdy neskončí. Jenomže přišel konec divadelní sezóny a já jsem měl jít na rok na vojnu. Ale vojáci na mě nějak zapomněli, jenže já vůl blbej jsem se jim připomněl, a voni mě povolali až na říjen a s protekcí do Chebu. Vypadalo to dobře, budu trochu hrát v divadle, garsonku mi nechaj a vojna bude dobrá.
Vodjeli jsme s Věrkou a s Veronikou na prázdniny. Na dva měsíce jsme si pronajali chalupu v Horním Adršpachu. Bylo to parádní. Sami dva měsíce na chalupě. Léto bylo fantastický, červenec a srpen, denně 30 nad nulou. Měli jsme dvousedadlovýho pionýra, na kterým jsme se jezdili koupat s Verunkou mezi námi. Byla teprve jedenapůlroční, moc jsme to s ní neuměli. Ale byli jsme konečně rodina, která je pohromadě. Snídali jsme pod stromem na zahradě, obědvali ve skalách a večeřeli při ohni u chalupy. Návštěva střídala návštěvu. Ani jsme nevěděli, jak je nám dobře. Došly nám peníze, to se dalo čekat, ale jel jsem k našim a peníze přivez i s proviantem.
Prázdniny skončily. Verunka mířila k mým rodičům, Věrka do Prahy dokončit studia a já na vojnu do Chebu.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
