Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Cit pro věci, které mají přicházet z dálky

    Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta (27. 9. 1946 – 9. 4. 2017) píšu na sv. Jiří, inu, nedá se nic dělat, není to ani schválně a vlastně ani náhodou – Tak co to je? ptal by se Jiří Ornest, není to nic a nemá se o tom zmiňovat, když je to nic. Z Jiřího, jako z Hebrejů vůbec, inteligentních a geniálních ve všech možných postřezích, vyrážely tyhle poznámky, jako my vyrážíme špunty z lahví. Člověk neměl moc na výběr, buď tuhle hru přijal a Jiřího osolil, byť nemusel být vůbec tak vtipný jako on, nebo se prostě vzdálil a převedl řeč někam, kde mu to bylo blízké a kde bylo směšným přít se a rozjitřovat nervy. Občas jsem ho škádlil tím: No jo, geniální jste, ale trochu chudokrevný, ne? Tu se mu v očích zajiskřilo: Kdo je chudokrevný, kdo a proč? To, že nejste katoličtí, vás vlastně tak trochu okrádá o židovství, řekl jsem, neboť jsem si vzpomněl na pátera Kohna, který sloužil katolické mše v blízké vesnici. Myslel jsem, že bude zas oheň na střeše, na oné pověstné střeše všesvětového sporu, ale Jiří zmlkl. Pochopil, že to byl židovský vtip.

    Jiří Ornest v české premiéře hry Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss (režie Jan Antonín Pitínský, Divadlo Na zábradlí, prem. 15. 6. 1996) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    S Jiřím jsme se samozřejmě nejvíc poznali, když jsme zkoušeli Ritter, Dene, Voss, kde hrála Emília Vášáryová se Zdenkou Hadrbolcovou, a my jsme kvůli Emiliiným závazkům jezdili zkoušet do Bratislavy, což Jiří komentoval s jistou pýchou a nejistou nelibostí, protože byl nadšený, že zkouší s tou pověstnou hvězdou z Pondělků, které jsme všichni obdivovali. (Zdenička už méně.) Pamatuju se, že první zkouška byla v místnosti vedle vrátnice služebního vchodu ND, kde obvykle čekávají návštěvy. Pamatuji se, že nám zde Martin Porubjak dlouze četl úryvky z Bernhardova románu Rubanie lesa a že fascinovalo nás právě to „rubanie lesa“ (česky pak smutné Mýcení). Pamatuji se, že do místnůstky chtěl pořád někdo vstupovat, myslel jsem, že Jiří bude nevrlý a začne glosovat, ale zahleděl se tak do Emílie, že byl proti své vůli zticha, a taky proto, že Zdena byla nadmíru s tím vším spokojená, ačkoli tak daleko od Prahy, na což nebyla zvyklá.

    Potom jsme zkoušeli samozřejmě Na zábradlí a v Jiřího bytě, kde jsme se pak i společně dívali na záznam inscenace. Jiří bral všechno s nadhledem, a pokud šlo o hraní, hrál rád nenápadně, tvrdil, že by se nemělo nic moc nadsazovat, ale přitom herec nesmí být samozřejmě opatrný, má mít neutuchající cit pro různé jemnosti a nemá být příliš dravý, k čemuž jsem ho já nutil, neboť jsem skutečně chtěl, aby byl dravý a nepořádný, rozzuřený a vlastně neustále neklidný, na což se Jiřímu nechtělo moc přistupovat, vždyť to byl on, kdo si ošklivil každou takovou nervní manýru a uspěchanost v projevu. Pamatuji se taky, že ten dlouhý text nosil po kapsách a všude se ho učil. Měl samozřejmě vypsané jen svoje texty, což mne rozčilovalo, a tvrdil jsem, že je to nadmíru sobecké a že by na svých procházkách Prahou měl číst i texty kolegyň, zejména když mu připadají tak zvláštní a obdivuhodné, to je právě zdravé, říkal jsem, což on příliš nechápal a dál nosil ten svůj přepsaný text s sebou.

    Emília tvrdila, že text hry je hluboký, a musí se tedy právě do hloubky probírat, zatímco Zdeňka říkala, pojďme zkoušet, pak se nejlíp uvidí, je-li text hluboký, nebo není, a Jiří netvrdil ani že je hluboký, hlavně že je vtipný a trochu nestoudný, nezabývejme se tedy jeho hloubkou, tvrdil, ale ani příliš nezkoušejme, což pak vůbec nevyhovovalo Emílii, která chtěla právě zkoušet do co největších hloubek, a my jsme jí tedy podlehli, ale ty hloubky pak každý nalézali po svém, někdo dokonce s nechutí. Všichni jsme tomu byli rádi, vznikaly právě ty spory, které vznikat mají, a když pak s námi začala hrát holčička jako z Goyova obrazu, usmířili jsme se, neboť bylo zřejmé, že ta toho ví vlastně nejvíc, ergo, že já toho vím vlastně nejvíc a že to tak má být.

    Jiří do všeho zasahoval svými vtipnými a přesně mířenými, někdy jedovatými poznámkami, neboť to byl mistr glosy a gnómu, s ničím se moc nemazal, nelíbilo se mu ani, když byl někdo sentimentální, přestože to tomu sentimentálnímu zrovna slušelo. A když si z něho někdo střílel, bránil se jak – nemohu ani napsat, že jak čert. Přitom v jeho inscenacích bylo dost poetického a dost romantického, chtěl mít ve svých představeních nějaké velké jevištní gesto – pamatuji se, jak Chýlková tančila rock’n’roll v Nahniličko a jak jsme se na to chodili dívat, protože to bylo pro Jirku trochu nepříliš typické…

    Zkoušení Táni, Táni bral jako dobrý vtip, protože to byl bláznivý text, kterému jsme vůbec nechtěli rozumět, a stačilo nám, že jsme se jím opájeli. Pořád jsme pili vodku, dokonce i na zkouškách, tuším, že bylo zrovna léto, zkoušelo se právě tak, jak to Jiří měl nejraději, tedy málo a jen v určitých přesných chvílích mezi zamilovaností jedněch do druhých a končilo se víceméně před obědem – Jiří měl obědy rád a docházel k nim rychle a nejraději i pravidelně. Pamatuji se, že se Jiřímu líbila replika tak, v čase, vpřed, a když ji vyslovil, odvláčel se ze scény pozpátku s kufrem naditým vodkami. Říkal, tohle je štěstí, tohle je ten správný slalom, shalom času a perspektiv.

    Prostě, Jiřího jsme měli moc rádi! Chodili jsme kolem něho po špičkách, nebo do něho schválně rýpali, abychom udržovali jeho vtipnost v neustálé činorodosti, aby nezahálela. A k tomu ta jeho srdečná i obezřetná živost a určitá vroucnost a pochopení pro druhé, ačkoli nic u něho nesmělo být okázalé. Měl pro to cit, pro věci, které mají přicházet z dálky a má se o nich mluvit šetrně. Ach, teď vidím, už by se jistě smál a ptal by se: Co? kdo? to platí? a proč to platí? Člověk je, ne? Člověk není, ne?

    Jiří, buď věčný: Naše sklenice se plní hedvábím.

    Tvůj Paul Celan

    (Jiří Antonín Pitínský)


    Komentáře k článku: Cit pro věci, které mají přicházet z dálky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,