Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jaroslav Weigel: Mám rád vizionáře Hlavsu

    Vkládá svůj výtvarný názor do všech tiskovin spojených s tvorbou DJC, ať už jsou to programy, plakáty, anebo propagační materiály. A také tvoří krásné stránky knih. V jeho dekoracích se odehrává většina cimrmanovských her. A bez jeho charakteristického hlasu a poctivě starosvětského hereckého projevu s lišáckým úsměvem i ustaranýma očima si dnes už jen těžko představíme bohémského taťku Žílu, sklerotického Děda Vševěda nebo Hlavsu věštícího osudy z trouby. Jaroslav Weigel je seniorem DJC a jednou z jeho nejtypičtějších tváří.

    Kudy vedla vaše cesta k Cimrmanům?

    Z redakce Mladého světa, kde jsem byl v šedesátých letech zaměstnán spolu Láďou Smoljakem. On pak odešel o patro výš do nakladatelství Mladá fronta a já jsem zůstal dál v redakci jako výtvarný redaktor a grafik. A když Láďa spolu s ostatními založili Divadlo Járy Cimrmana, potřebovali grafika, který by jim, pokud možno zadarmo, udělal program i další informační tiskoviny k první hře Akt. Láďa mi dal podklady a sdělil svou představu a já jsem ji výtvarně pojednal. A výsledek nechal zadarmo vyrobit v ofsetce, která patřila Mladé frontě. Vedoucí filiálky, pan Říha i jeho dcera byli nadšenými diváky právě začínajícího DJC. No, a pak jsem navrhl i první plakát pro Hospodu Na mýtince.

    Jak jste se z grafika stal hercem?

    Vlastně z existenčních důvodů. Ve vzrušených okupačních dnech v srpnu 1968 jsme vydávali Mladý svět mimo oficiální povolení i redakci, kterou hned po okupaci Prahy zabrali Rusové. Takto ilegálně vyšlo několik čísel, rozváželi je po Praze esenbáci i sanitky. K tomu se váže jedna trochu absurdní historka. Když jsme se po čase vrátili do redakce, našli jsme tam všechno zpřeházené, všechny mate­riá­ly a obrázky byly navršené na jedné obrovské kupě uprostřed místnosti. Mysleli jsme, že Rusové hledali politické karikatury Mirka Liďáka neboli Haďáka, byl mezi nimi i Brežněv, ale ty jsme posléze v té kupě nalezli také, a nepoškozené. Nechápali jsme to, než jsme přišli na to, že ti mladí kluci vojáci šli po obrázcích z Playboye, jehož první číslo jsme si těsně před 21. srpnem objednali, mimochodem to byl časopis s velmi kvalitní grafikou. A oni ho našli a fotografie, které je neobyčejně zajímaly, si zvětšovali v naší fotokomoře. Měli jsme jen to jedno jediné číslo a oni v naději, že jich tam bude víc, zpřeházeli celou redakci. A obrázky, za které by jinak Mirka byli zastřelili, zůstaly díky jejich zájmu o slečny z Playboye nepovšimnuty.

    Ale zpět k Cimrmanům. Na základě toho ilegálního vydávání časopisu a několika politických karikatur jsem v následujícím roce dostal z Mladého světa padáka. Ale to už jsem byl tři roky v kontaktu s Cimrmany, zatím jen jako grafik a divák. Měl jsem svou židli u dveří v Malostranské besedě, na kterou jsem mohl kdykoli přijít. Tenkrát se hrálo jen asi dvakrát týdně. Sedával jsem tam dost často.

    Když jsem přišel o práci v Mladém světě, ještě mi zbývaly zakázky pro některé časopisy, jako třeba Architektura ČSR, Jungfilm, Děti a my nebo Československý film. K uživení to moc nebylo, a tak mi Láďa Smoljak nabídl, abych si v DJC zahrál. Tehdy se právě začala studovat Vražda v salonním coupé. Jenže mně se moc nechtělo.

    Proč? Pokud vím, s divadlem jste přišel do styku už jako kluk?

    Ale to byly jen takové skautské ambice u táborového ohně a pak studentské divadlo v broumovském gymnáziu. V kvintě nebo sextě jsem v Tylově Pražském flamendru hrál starého sládka. A taky v Macháčkových Ženiších. Na tamním gymnáziu byla šikovná profesorka češtiny Linková, která byla zároveň skautskou vedoucí.

    A vy jste byl zapálený skaut a u táboráku se hrálo divadlo. Co třeba takový Blešák Salim, ve kterém jste prý zvláště vynikal?

    To byl improvizační výstup s imaginárním blešákem, který jsem objevil v brožurce Táborový oheň z třicátých let. Je to takový monolog, při němž publiku představíte cvičeného blešáka Salima, pak předvádíte, co všechno umí, potom se vám ztratí a vy ho hledáte mezi diváky, jenže když ho jako najdete, tak to není Salim, ale nějaká cizí blecha z publika. A tak dál a tak podobně, prostě to rozvíjíte, kam až to jde. A to jsem předváděl.

    No vidíte, že jste projevoval herecký talent, a dokonce improvizační schopnosti! Proč jste v tom nepokračoval?

    Přišly jiné starosti, už ne tak veselé. Ale to se musím trochu vrátit. Já jsem se narodil v pivovaře v Rychnově nad Kněžnou. Když jsme tam přede dvěma lety hráli s Cimrmany, tak mě majitel tamního pivovaru pozval, aby mi ukázal místo, kde jsem přišel na svět. Ale po dvou letech jsme se přestěhovali do Police nad Metují, kde jsem prožil podstatnou část dětství. Tatínek byl sládkem v tamním Měšťanském parostrojním pivovaru. Jenže v roce 1942 Němci pivovar zavřeli a tatínek přišel o práci. Po skončení války mu opat broumovského kláštera Anastáz Opasek nabídl, aby šel vařit pivo do benediktinského pivovaru v Olivětíně. Tak jsme se tam v létě 1945 přestěhovali a já jsem na podzim začal chodit v Broumově do gymnázia. Zároveň se mnou se stěhoval i můj nejlepší kamarád Zdeněk Streubel, se kterým jsem skautoval už před válkou a během ní. Spolu jsme pak vedli v Olivětíně jeden z dobrých skautských oddílů. Jenže přišel únor 1948 a tatínek opět ztratil místo. Tehdy dostal infarkt, z pivovaru nás vystěhovali a neměli jsme jinou možnost než se přestěhovat k babičce do Mnichova Hradiště, která tam měla domek. Ona v té době umírala na rakovinu, ale to jsme tatínkovi nesměli říct. Když jsme se po její smrti měli do Hradiště definitivně nastěhovat, tak už domek obsadil národní výbor a my jsme dostali jen jednu jedinou místnost. A chlívek. Tam si maminka zřídila kuchyň v místě, kde se kdysi vařilo pro prasata. Já jsem dojížděl do gymnázia v Mladé Boleslavi. Tatínek zemřel v roce 1951, to už jsem byl prvním rokem na vysoké škole. Na kolik věcí jsem se ho už nemohl zeptat…

    Jaký byl přechod z broumovského pohraničí do Mladé Boleslavi?

    Zvláštní. Na gymnáziu v Broumově nás na technické větvi (angličtina, matematika, deskriptiva) bylo jen šest. A protože moji spolužáci, kteří dojížděli do školy z okolí vlakem, mívali často „zpoždění“, seděl jsem po ránu ve třídě sám a pan profesor Kohoutek, který byl pedant, mě celou tu dobu zkoušel, přičemž příznivými známkami nijak nehýřil. Takže do boleslavského gymnázia jsem šel se čtyřkami. Ale mezi dvaceti kluky na tamní technické větvi jsem byl najednou král, díky tomu, že jsem od něho byl tak vycvičený. A tamní pan profesor se omlouval, že mi z těch čtyřek nemůže dát lepší známku než dvojku. Dlouho mi to, bohužel, nevydrželo.

    Co vás od učení odvádělo?

    Četba. Odmalička jsem miloval staré časopisy a kalendáře. Moje teta měla spoustu rodinných, vojenských, zemědělských, všeobecných Pečírkových kalendářů. A to bylo moje. Napřed obrázky, pak i text. Prázdniny jsem trávil hlavně četbou těchto kalendářů. Od druhé třídy mi tatínek na radu pana učitele předplatil vlastivědný časopis Od kladského pomezí, věnovaný historii i současnosti našeho kraje. A v polické knihovně jsem si půjčoval staré vázané týdeníky – Hvězdu, Světozor, List paní a dívek a další. Sešitové romány jako třeba Večery pod lampou nebo Čtení pro ženy odebírala i moje maminka, takže řadu jich mám ještě doma.

    To se vám později muselo hodit, protože Cimrman vyrůstal právě z tohoto světa…

    Já jsem tyhle věci sbíral odjakživa a jako dospělý jsem je sháněl, kde se dalo, hlavně po Sběrných surovinách. Byla v nich spousta fotografií. Z německých časopisů pocházejí staré průmyslové rytiny umístěné dnes ve vestibulu Žižkovského divadla. Byly to velmi pracné, ale úžasně vypracované reprodukce. Oni ti rytci byli mistři, měli na to celou soustavu rydel a dokázali jakýkoli obraz přenést do rytiny.

    Takže bylo oboustranné štěstí, že se otcové zakladatelé DJC trefili právě do téhle doby…

    Určitě. I když první hry tuhle atmosféru ještě nemají. Třeba celý Akt je vlastně současný, občanský. Občanská je i původní verze Vyšetřování ztráty třídní knihy. Až pak přišlo okouzlení počátkem století, dobou secese, vzducholodí a balonů. To už je Hospoda Na mýtince.

    Kdy jste od grafických úprav programů přišel ke scénografii pro DJC?

    To bylo později. Zpočátku nám, zhruba u prvních pěti her, dělal scény výtvarník ze Státního divadelního studia, pod které jsme patřili. Pak jsme o spojení se studiem přišli a Láďa o výpravy požádal mě. Takže počínaje Poslem z Liptákova jsem už dělal všechno. A Liptákov dokonce dvakrát – pro divadlo a pro film Nejistá sezona, protože když se naše divadelní kulisy filmově nasvítily, tak prakticky zmizely. Takže výprava, kterou diváci vidí na jevišti dneska, vznikla pro film a je z toho důvodu celá zabarvená do hněda.

    Cimrmanovské scénografie byly zajímavé i tím, že mi autoři v jednotlivých hrách záměrně nachystali nějakou technickou nástrahu. V Liptákově to byla roura potrubní pošty, kterou postavy vjíždějí na jeviště, v Lijavci opravdový déšť, ve Švestce funkční strom a obličejové masky. V Africe pohyblivý horizont vytvářející iluzi vzletu vzducholodi. A do Dobytí severního pólu si vymysleli šikmu. To byl největší malér.

    Proč? Co se stalo?

    Já jsem už na začátku říkal: Láďo, my tam máme lyže! Jestli si je někdo oblékne nahoře, tak sjede mezi diváky. Ale Láďa Smoljak tomu nevěřil. Jemu se to mluvilo, když coby Varel Frištenský měl sáně! Tak jsme se obuli do lyží pro jistotu jen v polovině sjezdu, ale stačilo to. Hráli jsme to tak jen jednou a šikma šla pryč. Pak si z těch prkýnek některý z techniků udělal na chalupě kurník.

    Vy jste scénografii na vysoké škole nikdy nestudoval. Měl jste nějakou předchozí scénografickou zkušenost?

    V druhém ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde jsem studoval obor výtvarná výchova – dějepis, jsme se s kolegou Emilem Freyem seznámili se skupinou divadelních nadšenců (převážně studentů), kteří právě zkoušeli Werichova a Voskovcova Robina zbojníka. Robina hrál Miloš Forman, krále Ladislav Trojan a orchestr řídil Libor Pešek. Dobrá společnost. A my dva studující výtvarníci jsme za dozoru režiséra Zdeňka Chytila udělali scénu. A pak ještě asi k dvěma dalším kouskům, mimo jiné k Majakovského Ledové sprše, která se, myslím, nikdy nehrála. Pro tu jsem navrhl ze stavebnice Merkur konstruktivistickou scénu. A ještě taková perlička – také jsem navrhl výpravu pro divadlo hluchoněmých, byl to Klicperův Hadrián z Římsů. Hrálo se to s hudbou a ve znakové řeči, vypadalo to dost zajímavě. Ale to už jsem byl zaměstnán v Mladé frontě.

    Proč jste vlastně šel studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy?

    Protože jsem věděl, že na Akademii výtvarných umění bych se nedostal. A nelitoval jsem. Měli jsme skvělé pedagogy – na kresbu Cyrila Boudu, na malbu Karla Salzmanna a Zdeňka Sýkoru, na modelování sochaře Karla Lidického. A byl tam i profesor na takzvanou ornamentiku, díky níž jsem se dostal k praktickým věcem, jako je kniha a písmo. Takže ta škola byla ohromně všestranná, člověk tam při­čichl ke všemu.

    Jak jste přišel ke studiu dějepisu?

    To byla kombinace s výtvarným oborem. Původně jsme k němu měli studovat matematiku, ale profesor Hrůša brzy zjistil, že to není naše silná stránka. Vyberu to výtvarnické hnízdo!, prohlásil na konci prvního semestru, postavil nás k tabuli a začal týrat zkoušením. Nakonec nás stejně všechny vyhodil. A nastal problém, co s námi, jaké budeme mít po absolvování školy uplatnění? Výtvarná výchova v rozsahu, ke kterému nás vychovávali, existovala tehdy jen na pedagogických gymnáziích. Tak nám přidali k aprobaci dějepis. Světové dějiny nám přednášel skvělý profesor Jaroslav Charvát, na jehož výklad Velké francouzské revoluce chodili rádi i studenti matematiky. On jediný tehdy v padesátých letech učil dějiny mezioborově, spojoval obecnou historii s výtvarným uměním, hudbou, literaturou. A nutil nás myslet v širších souvislostech.

    Vraťme se do chvíle, kdy jste stanul na jevišti DJC. Vaší první rolí u Cimrmanů byl továrník Bierhanzl ve Vraždě v salonním coupé?

    Ano. Ale já jsem tu roli hrát nechtěl, ona měla ani ne dvě stě slov, ale za to seminář pět stránek! A než mě kolegové naučili mluvit, aby se to dalo poslouchat, tak to chvíli trvalo. Pak jsem těch rolí posbíral víc. Zvláště po odchodu Oldy Ungera do emigrace.

    Psali vám autoři her DJC některé role na tělo? Málokdo si dovede třeba v roli Děda Vševěda představit někoho jiného než vás…

    Na tom pocitu se možná hodně podepsala naše první deska, kam jsem Děda Vševěda namluvil. Byla v té době dost populární. A víte, že ho moc dobře hrál Jan Klusák? Ale ten nejvíc zářil v seminářích! Ty si doslova vychutnával a byly v jeho podání kouzelné. A taky hrál Děda Vševěda Jiří Menzel, umí ho dodneška. A Honza Kašpar, který ho ztvárnil i na videu. Po úrazu to pro něj byla ideální role. A taky ho hrál dobře. Byl to prostě zase jiný dědek.

    Máte mezi svými postavami v DJC nějakou zvláště oblíbenou?

    Moc rád mám Posla z Liptákova, zejména druhou aktovku Vizionář. To je dramaticky ucelený kus, který netrvá dlouho a je výborně postavený. A postava vizionáře Hlavsy má krásně napsanou kontrastní figuru Smrtky. Jejich dialog dává divákům najevo, že všichni umřou, ale tak nějak věcně, přijatelně. A na konci z toho, co říká Smrtka, až zamrazí.

    Rozumím si se Švestkou. A moc rád jsem hrál Karla a Vypicha v Záskoku. Měli jsme tam se Zdeňkem Svěrákem takovou hru s gesty, která musel po mně opakovat a já si na něj vymýšlel pořád nová a nová gesta. S tím jsme si vyhráli!

    Ale Záskok jsem si užil i jako výtvarník. Pro nedostatek místa ve skladu zadání znělo, že to nebudou prostorové kulisy, ale malovaná dekorace. Takže jsem si vyhrál s perspektivami. Tam jsou hned čtyři perspektivy – svou perspektivu má obrovská pec, jinou boční kulisy, další podlaha a strop, dokonce i postel s panímámou, která působí, jako kdyby byla celá, ale zatím je jí jen část. A moc jsem si dal záležet na utěrce, která je namalovaná barokně tak, že máte pocit, že byste ji mohla sundat a utírat s ní nádobí. Já všechny scény stavím jako takzvané kukátko ve stylu kočujících divadelních společností. Všechny kulisy musí vydržet stovky repríz včetně zájezdů. Takže se zároveň musí vejít i do auta.

    Baví vás to pořád na jevišti?

    Baví. Občas se sice člověku na jeviště nechce, ale když už tam stojíte, zapomenete na choroby, které vás sužují. Ale samozřejmě už nemám tolik energie jako zamlada, takže jsou představení, na která se těším, protože vím, že je bez větších problémů uhraju. Ale jsou i taková, kdy musím zapnout všechny síly.

    Jak by se váš profesní život utvářel, kdybyste se nepotkal s DJC?

    Víc bych se věnoval své výtvarné profesi, na kterou mi tím pádem zbývalo méně času. Například bych víc maloval. Zaplaťpánbůh jsem hodně kreslil, ilustroval jsem desítky povídek, ale maloval jsem málo. Třeba bych se víc věnoval litografii, po které jsem celý život toužil, ale neměl jsem tolik času, který její tvorba vyžaduje.

    Co jsou Šikovní?

    To je umělecká družina Divadla Járy Cimrmana složená z Jana Hraběty, který vyřezává, Petra Bruknera, který fotografuje, a ze mě, který maluje a kreslí. A přijali jsme mezi sebe i Miloně Čepelku, protože píše básně. Občas máme nějakou společnou výstavu.

    Samostatnou výstavu svých prací nechystáte?

    Mám nabídku na samostatnou výstavu, ale rozmýšlím se. Vždyť já ani vlastně nevím, kam se to všechno za ta léta podělo. Musel bych hodně hledat.


    Komentáře k článku: Jaroslav Weigel: Mám rád vizionáře Hlavsu

    Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.



    Obsah,