Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Šteflíčková: Definicí úspěchu je svoboda

    Umí být tichou vodou, která břehy mele, umí být živlem, a umí být i přírodní katastrofou. Vždycky je ale pouze a jedině sama za sebe. Už léta se známe a vím, jak si stojí za svými názory na život… Právě se ale nachází ve stádiu, kdy hledá novou cestu, kterou se vyjadřovat. Možná už neuslyšíme ani jednu z jejích skvělých písniček, se kterými loni objížděla republiku a které vydala na albu, jež ve svém žánru patří k nejpodnětnějším za poslední léta u nás. Ale jedno je jisté: ze scény, hudební a patrně ani divadelní, se určitě nestáhne. Jen třeba najde úplně jiné způsoby, jak dosáhnout chvíle, kdy „člověkem něco prochází“.

    Jana Šteflíčková

    Hledám nerušený způsob existování. Nerušený písničkami… FOTO ARCHIV JŠ

    V létě jsi vykonala dvouměsíční cestu po Evropě. Sama, jen s batohem a kytarou. Co tě k tomu vedlo?

    Já si to moc neformulovala. Prostě jsem si vždycky chtěla tohle vyzkoušet – a věděla jsem, že nazrál čas. Žádné moře s mužským nebo chajda s kamarádkou…

    Měla jsi už za sebou nějakou podobnou zkušenost? Utekla jsi třeba někdy z domova?

    Dřív jsem často potřebovala takhle někam vypadnout, ale nenazývala bych to útěky. Ráda jsem svého času jezdila stopem, bavila mě ta nahodilost, neplánovanost, to byl až takový instinkt. Pamatuju se, že poprvé jsem stopovala asi ve třinácti před nádražím v Mokropsech, na absolutně blbém místě, jen proto, že mě to prostě lákalo. Chlapovi jsem pak dala na dekl desetikorunu, protože jsem si myslela, že je to placená služba… Později jsem se nacestovala stopem hodně, vždycky s někým. S bratrem jsme třeba dojeli do Turecka. Sdílení na cestách je fajn. Cestovat sám je ale něco docela jiného. Je to daleko koncentrovanější a zároveň víc rozepjaté. Pár mých přátel takhle absolvovalo třeba cestu do Santiaga de Compostela. Ale já potřebovala ještě větší otevřenost. Žádný cíl, žádnou předem nalinkovanou trasu. Zajímalo mě, co se stane.

    Potkávala ses s nejrůznějšími umělci, vesměs pouličními. Měla cesta i tenhle důvod? Navázat kontakty?

    Ani ne. Možná právě proto setkání, která se udála, byla ryzí. Nikoho jsem s sebou cestou nepřibírala. To jsem si na počátku stanovila a dodržela. Naučila jsem se dokonce mizet po anglicku, neloučit se… Ale určitě se na některá místa a za některými lidmi vrátím.

    Co ti ta cesta dala?

    Jakmile si tyhle události začne člověk pojmenovávat, bývá trochu vedle. Můžu říct, že mi dala zkušenost nezatížené mysli. Takového stavu beztíže. Chtěla jsem skočit do prázdna, zbavit se v určitém smyslu identity a zakusit stavy, kdy vytváříš situace „z ničeho“, protože jsem si nenaplánovala vůbec nic. Bylo to naplněné silnými příběhy, všechno bylo jako by protkané červenou nití. Fakt je, že po návratu, přestože jsem si svou nezatíženost dost hýčkala, pociťuju tendence najíždět do navyklých a naučených spojů – tím se teď zabývám. Zajímá mě, jak si stavy, které jsem zakusila, uchovat. Tenhle způsob cestování beru jako trenažér.

    Dá se to nějak přetavit do toho, co děláš v hudbě nebo na divadle?

    Když o tom budu mluvit vyloženě prakticky, důvod, proč jsem s sebou vezla kytaru, byl ten, že jsem měla pocit stagnace své muziky. Hrála jsem dlouho stejný repertoár, osobní písně, pokřtila jsem na jaře desku, která dlouho vznikala a měla jsem pocit nevyužité energie. Mám už asi dva roky absolutní textovou krizi, nemám nejen nové písničky, ale ani fragmenty, kterých jsem mívala kdysi plný mobil. Přitom mám velkou chuť hrát. Nedefinovaně. Text mi začal připadat jako mnohdy zbytečná ilustrace toho, co z hudby cítím. Ráda poslední dobou cestuju po YouTube. Sjíždím hudbu z Bahrajnu, Bhútánu, Súdánu, Zimbabwe, a zjišťuju, že mě obsah textů, kterým nerozumím, vlastně vůbec nepřekáží. A tak jsem si s kytarou zkoušela sedat na ulici a zpívat beze slov, bez nároku na textové porozumění – a bez nároku na úspěch. Vlastně na jakoukoli zpětnou vazbu.

    Šteflíčková Lábus

    Jsem součástí slušného panoptika lidí… S Jiřím Lábusem v Ypsilonce FOTO ARCHIV JŠ

    Takže jsi improvizovala?

    Ano. Hrála jsem si. Vyloženě jsem si blbla… Zpívala jsem takovým svým „esperantem“. A paradoxně jsem zjistila, že to se mnou komunikuje líp, než když jsem hrála nějakou převzatou nebo i svoji „normální“ písničku. Že je mi tenhle způsob nejvlastnější, nejbytostnější.

    Na svých běžných koncertech ale tohle nepraktikuješ?

    Už jsem to zkoušela. Je to určitě jiný pocit hrát takhle publiku, které si zaplatilo na folkovou písničkářku a na „písně k zamyšlení“. Bylo to vzrušující a pro mě inspirativní.

    Zmizely tedy v tvé tvorbě „mantinely“ písničky?

    Ne, já mám tvar písničky pořád ráda. Kdysi mi jeden skladatel s despektem říkal, že je už dávno „za“ písňovou formou, ale já si pořád myslím, že napsat dobrou písničku je docela vysoká škola. Ale momentálně se mi moc nechce pojímat svůj koncert jako stabilní prodejný tvar „na jistotu“. Na ulici je dobré to, že si tam pěkně anonymně můžeš všechny tyhle věci zkoušet. Asi bych ale nějaký vedlejší improvizační projekt nechtěla dělat, spíš mě baví všechno promíchávat, znovu a znovu modelovat.

    Není vlastně to, co nyní děláš muzikou, tak trochu divadlo – role písničkářky?

    Ale já už se vlastně necítím jako písničkářka. Možná je to trochu rouhačské, ale v současné době nemám ke svým písničkám žádný mateřský vztah. Hledám nerušený způsob existování. Nerušený i těmi písničkami. V tomhle je hodně daleko třeba Petr Váša. Ať jeho tvorba někomu vyhovuje, nebo ne, pro mě je čirá radost jen ta jeho svoboda, se kterou všechno dělá. A to je to, co mě nejvíc zajímá v muzice a nakonec i na divadle. Nějak jsem přestala mít požadavek na to, že by mi člověk, stojící na jevišti, měl sdělovat něco víc než svou svobodu. Vlastně mám – když už děláme rozhovor do Divadelních novin – často problém porozumět nějakému divadlu. Často se mi stává, že jdu z nějakého představení a vůbec ho nechápu. Nerozumím ani tomu, čemu bych rozumět měla. Třeba příběhovým zápletkám. Je to někdy až obskurní, jak jsem nechápavá. Je to prostě proto, že mě v první řadě zajímá člověk stojící na jevišti, že mě fascinuje, absorbuje celou mou pozornost. Vnímám jeho detaily, jeho existenci. Úplně pak vytěsním kontext, představení jako takové. Možná jsem proto dost vděčný divák.

    Ale v Ypsilonce přece taky hrajete „postavy“.

    Zrovna Ypsilonka je v tomhle specifická. Do značné míry je postavená na „civilu“, na tom, co na jeviště přinese každý sám. Jsem součástí slušného panoptika lidí. Připadá mi, že tam chodí publikum především na výrazné herecké typy. Je tam dost široké pole pro herecké „bruslení“ a klidně i přiznané neumětelství nebo trapno. Člověk si toho může hodně dovolit. I když si možná občas někdo z nás připadá ve své roli úplně příšerný, přitahuje mě, že v tom není kalkul nebo macha. To, co mi ale v Ypsilonce dělá největší radost, je být u toho, kdy člověkem „něco prochází“ – to je ten bytostný stav na jevišti, co má vlastně blízko k transu. Jak říká jedna moje kamarádka písničkářka: všichni hrajeme pro ten fyzický pocit, kdy není už třeba co vymýšlet, nýbrž být – zrovna muzika má úžasný dar tohle zprostředkovávat. A vůbec to nesouvisí s tím, jestli pro to, co děláš, máš vlastně nějaké řemeslné předpoklady.

    Nepřipadá ti ale, že tím, že od umění vyžaduješ jen pocit, a ne sdělení, poněkud diskvalifikuješ umělce, kteří se snaží být – bez negativních konotací –„angažovaní“?

    Ale vždyť je to všechno sdělné. Na tohle téma nechci vést polemiky. Určitě jsou mi milejší umělci s osobním ručením za nějaký názor, existenciální pot, byť třeba jen v osobních pravdičkách, než vlažnost a neúčast. Ale snad je ještě něco za těmi „angažmá“. Samo sebou existují nějaké nadčasové principy, střety různých úrovní vědomí. Ale čím dál hůř se mi angažuje i za to, čemu říkáme „nejvyšší hodnoty“, když vím, že v dané chvíli nejsem schopna vidět události ve všech souvislostech. Člověk ani nemusí být moc dobrý v dějepise, aby viděl, že v bojích za lepší příští jsme jak křečci na kolotoči. Připadá mi, že společnost je vlastně živý organismus a některé události zkrátka potřebují proběhnout. Že člověk se leckdy snaží srážet horečku něčemu, co se potřebuje promarodit. Mně přijde dobré fungovat jako pokud možno imunní a zdravá buňka toho organismu. Moc se v konfliktech nedržím. Vím, že to může znít odevzdaně nebo nebezpečně. Byla jsem dřív dost slušný bijec za principy, ale dnes si myslím, že to většinou bylo dost pomýlené a zbytečné vyčerpávání. Jiná věc je ovšem odvaha právě k té neomezené svobodě, k vyjadřování se. Ale to bych ani nenazývala angažovaností.

    Máš před sebou nějaký cíl nebo vizi, za kterými jdeš?

    Pro mě je cíl sama sobě nepřekážet.

    A co sláva?

    Úspěchem není šíře fanoušků… Typický fanoušek muziky nechce, aby ses někam vyvíjel. Něčím novým, neznámým, méně útulným ho spíše zneklidníš. Čeká na svoji oblíbenou písničku, je zvyklý… Chce v podstatě tvoje zmrtvění, ujištění, že v jeho světě zůstává na kameni kámen.

    Není úspěch třeba už to, že se uživíš uměním?

    Ale jo, to je určitý druh úspěchu v systému: že obstojíš v očích svojí maminky, protože jsi „umělkyně“ a dokážeš z toho přesto zaplatit složenky. Sama tohle taky považuju za úspěch. Že nemusím dělat blbárny kvůli obživě, že nejsem skříplá. Je teď docela časté, že člověk potřebuje mít nějakou práci, při které zatíná zuby, ale která mu umožňuje se pak věnovat tomu, co je pro něj nejpodstatnější. Dává mu svobodu. A to je možná právě ono. Definice úspěchu je pro mě prostě ta svoboda. Nesouvisí to s tím, jestli ráno někam pravidelně vstáváš, nebo ne. Jde o to nežít cizí život. A nadstavba je mít schopnost svou svobodu ničím nepodmiňovat.

    Jana Šteflíčková

    (6. května 1980) Narozena v Praze, vystudovala gymnázium a KALD DAMU u Jana Schmida. První angažmá v Západočeském divadle v Chebu, v roce 2004 natoupila do Studia Ypsilon. V současné době je k vidění v představeních Vinobraní, Babička a Rusalka. Paralelně s herectvím rozvíjí hudební dráhu. V roce 2006 vyhrála písničkářskou cenu festivalu Zahrada, o rok později debutovala albem Jablečno, vloni vlastním nákladem vydala „bezejmenné“ druhé album. Koncertuje nejen ve folkových klubech, ale i na rockových, jazzových a bluesových pódiích a festivalech.


    Komentáře k článku: Jana Šteflíčková: Definicí úspěchu je svoboda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,