Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    JAMU sedmdesátiletá (V) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Svatopluk Skopal a Miroslav Donutil v inscenaci hry Viktora Rozova Věčně živí v režii Evalda Schorma FOTO ARCHIV JAMU

    Počátek let sedmdesátých jako dozvuk let šedesátých

    Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let následovalo po sobě několik opravdu výrazných hereckých ročníků, což bylo dáno i tím, že ke studiu byli přijímáni studenti skutečně podle talentu, nikoli podle kádrových předpokladů. Navíc měli vynikající herecké pedagogy, mezi nejúspěšnější i nejoblíbenější patřili například Jarmila Lázničková nebo Rudolf Krátký. Velice cenná byla rovněž spolupráce s pedagožkou pohybu Jiřinou Ryšánkovou nebo psychologem herecké tvorby Hugo Širokým.

    V letech 1970–1971 režíroval v Martě například Alois Hajda (Aischylos – Prométheus, Albert Camus – Nedorozumění) nebo Peter Scherhaufer (Arthur L. Kopit – Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, Ladislav Smoček – Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, s Boleslavem Polívkou v titulní roli). Jako režisér se představil také žák Milana Páska Pavel Pecháček, když nastudoval pozoruhodný text Dylana Thomase Doktor a běsi a Dostojevského Strýčkův sen. V další sezoně následovaly výrazné premiéry Ostrovského Bouře v režii Pavla Rímského, Doktor Faust Milana Calábka v režii Pavla Hradila nebo Anouilhův Zlodějský ples v režii studenta Jana Růžičky. V těchto inscenacích hrála dlouhá řada hereckých osobností, které ještě i dnes utvářejí podobu českého divadelního i filmového herectví – Eliška Balzerová, Jiří Bartoška, Nika Brettschneiderová, Miroslav Donutil, Zdeněk Dvořák, Zdeněk Maryška, Boleslav Polívka, Pavel Rímský, Svatopluk Skopal, Pavel Trávníček, Pavel Zedníček a řada dalších. Svou první autorskou celovečerní klauniádu zde uvedl Bolek Polívka (pod pedagogickým vedením Jiřiny Ryšánkové) pod názvem Metamorfózy a vize Strýca Macalíka (pantomima pro dva mimy a jednu postel). V dalších letech ji dopracoval a uváděl v Divadle Husa na provázku jako Strašidýlka.

    Dana Kudrová a Dagmar Veškrnová v inscenaci Puškinova Evžena Oněgina v režii Ladislava Lakomého FOTO ARCHIV JAMU

    Nástup „normalizace“

    Atmosféra ve společnosti se však postupně proměňovala. Po nástupu Husákova vedení začaly být napadány osobnosti, které se nějak angažovaly v roce 1968. Byly ustaveny prověrkové komise, které požadovaly, aby i pedagogové prohlásili, že okupace v srpnu 1968 byla bratrskou pomocí. V opačném případě jim byl ukončen pracovní poměr nebo nebyla prodloužena pracovní smlouva. Z divadelní katedry tak musel odejít její vedoucí doc. Miloš Hynšt, stejně tak jeho nejbližší spolupracovníci Bořivoj Srba, Alois Hajda i externí pedagogové jako Milan Uhde, Vítězslav Gardavský, Igor Zhoř, Bedřich Jičínský a další. Vedením herecké katedry byl pověřen herec Oldřich Vykypěl, který prošel kádrovými prověrkami a v té době se stal i novým šéfem Mahenovy činohry. Některé změny, jako například odchod řady pedagogů, se projevily ihned, jiné nastávaly postupně. Tak například Arnošt Goldflam o tom podal následující svědectví: Já měl to štěstí v neštěstí, že ačkoli jsem nastoupil na školu v době výměny „kádrů“, v roce 1971, dostal jsem se k Pravoši Nebeskému, který mě nechtěl vychovat k obrazu svému, ale hodně mě držel u praxe čili tzv. u řemesla. Dělal jsem mu hodně asistenta, někdy jsem i mohl zkoušet za něj. Byl to samozřejmě jednostranný pohled, ale já z doby výtvarných aktivit už jsem měl víceméně názor hotový a pak – hrával jsem také v malých rolích na Provázku a mohl vidět práci tamních režisérů a slyšet jejich názory, takže tam jsem se taky učil.

    Docházelo i k paradoxním situacím. Filmový režisér Evald Schorm sice nesměl točit nové filmy, ale v divadle mu bylo povoleno pracovat. Takže na počátku sedmdesátých let v Brně nazkoušel několik operních i činoherních představení, mezi nimi i jednu inscenaci v Martě (která v té době byla přejmenována na Studio Antonína Kurše). Šlo sice o hru sovětského autora, konkrétně o text Viktora Rozova Věčně živí, ale pamětníci (například Nika Brettschneiderová) vzpomínají, že Schorm nejen zbavil hru její tendenčnosti, ale také na to, že jeho otevřená práce s herci byla pro ně nezapomenutelným zážitkem. V této inscenaci hráli studenti dalšího silného absolventského ročníku Miroslav Donutil, Svatopluk Skopal, Eva Pospíšilová, Renáta Doleželová, Pavel Trávníček, Eva Gorčicová, Nika Brettschneiderová, Marcela Večeřová, Pavel Zedníček a další. V návaznosti na to připravila se stejným ročníkem své dvě absolventské inscenace další svérázná osobnost českého divadla, režisér a dramatik Hubert Krejčí. K důrazu na antiiluzivní stylizované divadlo ho přivedli jeho učitelé Miloš Hynšt a Bořivoj Srba, studia potom dokončoval u Pravoše Nebeského. Jeho inscenace Gogolovy Ženitby dokonce získala příznivý mezinárodní ohlas, když s ní studenti úspěšně vystoupili na věhlasném mezinárodním festivalu studentského a alternativního divadla ve francouzském Nancy. O dva roky později na tomto festivalu vstoupilo do evropského povědomí Divadlo na provázku svými inscenacemi Commedia dell’arte, Am a Ea a Pépe. Další osobitou inscenací Huberta Krejčího ve školním studiu byla Hrubínova Kráska a zvíře. Pohybovou stylizaci mu pomáhala dotvářet Jiřina Ryšánková.

    Milan Hák a Boleslav Polívka v inscenaci hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho v režii Petera Scherhaufera FOTO ARCHIV JAMU

    V následujících letech se už v dramaturgii školní scény začaly vedle klasiky objevovat tendenční tituly – Osvald Zahradník Sólo pro bicí (hodiny) nebo Alexej Arbuzov Můj ubohý Marat. Vedle toho ale i některé pozoruhodné inscenace. V roce 1974 absolvoval studium další z výrazných režisérů Miroslav Krobot hrou ze semaforské dílny Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy. V roce 1976 uvedl Arnošt Goldflam jako svou absolventskou inscenaci Čechovova Strýčka Váňu, kterou původně nazkoušel ve školním klubu v budově na Komenského náměstí. V letech 1977 a 1978 nastudoval Ivo Krobot jako student režie inscenaci hry Günthera Weiseborna Lofter aneb Balada o muži, který se směje a adaptaci Dostojevského Bílých nocí a Hráče. Sérii pozoruhodných režisérů, kteří absolvovali v sedmdesátých letech, uzavřela v roce 1979 Zoja Mikotová adaptací novely Bulata Okudžavy Buď zdráv, studente.

    V polovině sedmdesátých let bylo otevřeno také dvouleté postgraduální studium činoherní režie určené absolventům příbuzných oborů (herectví, divadelní věda). Někteří z nich se jako režiséři dobře uplatnili, například Vladimír Kelbl, který jako své absolventské představení uvedl ve školním divadle skutečně komediální a groteskní inscenaci Klicperova Hadriána z Římsů (1976), nebo dlouholetý režisér a umělecký šéf divadla v Chebu František Hromada, jenž absolvoval inscenací Volodinovy hry Dulcinea z Tobosy (1975). Z dalších absolventů tohoto typu studia uveďme alespoň Alexandra Postlera st. (mimo jiné umělecký šéf opavského divadla), Ivana Misaře (který prošel řadou zejména severomoravských divadel), dlouholetého úspěšného uměleckého šéfa Slováckého divadla v Uherském Hradišti Igora Stránského nebo ředitele brněnského Divadla Radost Vlastimila Pešku (1985).

    Z herců, kteří absolvovali v tomto období, je třeba připomenout Miloslava Mejzlíka, Zdeňka Junáka, Dagmar Veškrnovou-Havlovou, Hanu Doulovou, Danu Matějkovou, Oldřicha Navrátila, Annu Cónovou, Dana Dítěte, Mojmíra Maděriče, Irenu Konvalinovou, Sylvu Talpovou, Vladimíra Čapku nebo Zdeňka Černína.

    V průběhu sedmdesátých let postupně došlo ke změnám na postech pedagogů. Vedle Milana Páska (od roku 1978 vedoucí herecké katedry), Pravoše Nebeského (vedoucí katedry režie) se hudebním žánrům věnoval další z režisérů Richard Mihula (po Milanu Páskovi se stal i vedoucím herecké katedry). Vedením katedry syntetických divadelních žánrů byla pověřena dlouholetá pedagožka jevištní mluvy a přednesu Miroslava Jandeková-Lokšová. Na místa pedagogů herectví nastoupili Jiří Tomek, Jaroslav Dufek a Jana Janovská-Nebeská, externě dále působil Rudolf Krátký. Uměleckému přednesu se věnovali zejména Miloš Kročil a Eva Jelínková. Z výčtu je zřejmé, že na rozdíl od šedesátých let, kdy v řadách pedagogů převažovali tvůrci z Mahenovy činohry, v sedmdesátých a osmdesátých letech v divadelních oborech převládli režiséři a herci spojení s Divadlem bratří Mrštíků. Velkou ztrátou pro výuku herectví byl odchod pedagožky pohybové výchovy a pantomimy Jiřiny Ryšánkové. Postupně ji nahradil Petr Šmolík.

    Jiří Bartoška, Eliška Havránková-Balzerová a Pavel Rímský v inscenaci Výstřel, podle povídky Vladislava Vančury napsal Antonín Přidal, režie Jan Růžička FOTO ARCHIV JAMU

    Osmdesátá léta

    Osmdesátá léta nepřinesla takovou záplavu vynikajících absolventů jako období předchozí. Mezi studenty režie vynikl v jejich první polovině žák Milana Páska Stanislav Moša, a to zejména svou inscenací Aristofanových Ptáků (1982), která byla úspěšně uvedena a oceněna na několika festivalech. Závěr osmdesátých let potom patřil dalšímu z Páskových žáků Vladimíru Morávkovi, který však více tíhl k poetice Divadla na provázku, kam byl také po studiích angažovaný, nejprve jako vedoucí dětského studia. Nejvýraznější Morávkovou režií ve Studiu Antonína Kurše byla Manon! s hudbou Martina Dohnala, v níž se již všestranně projevil jeho důraz na intenzifikaci všech složek divadelního výrazu. Jeho dalšími inscenacemi byla semaforská Elektrická puma a Shafferův Amadeus.

    Mezi absolventy herecké katedry osmdesátých let vyčnívá všestranná osobnost Vladimíra Javorského, který se uplatnil v několika předních divadlech, ve filmu i televizi. Mezi herce, kteří v těchto oblastech rovněž zanechávají výrazné stopy, je třeba počítat zejména Jana Mazáka, Erika Parduse, Luďka Randára, Pavla Kikinčuka, Ditu Kaplanovou, Igora Bareše, Jiřího Dvořáka, Zuzanu Slavíkovou a Davida Viktoru.

    Posledními předlistopadovými inscenacemi ve školním divadelním studiu byli v říjnu 1989 muzikál Alelujá, dobří lidé (Pietro Garinei – Sandro Giovannini) v režii Richarda Mihuly a Puškinův Oněgin v režii Páskova žáka Petra Veselého. Listopadové události rychle vstoupily na půdu školy i díky kontaktům, které měli posluchači divadelních oborů se studenty DAMU. Přesto vyřešit situaci ve vztahu k tehdejšímu vedení školy nebylo úplně jednoduché. Vzpomínám, že jsme jako představitelé divadelníků byli vyzváni studenty, abychom se v pondělí 20. listopadu odpoledne zúčastnili shromáždění studentů a pedagogů a pomohli jim zlomit situaci tak, aby do stávky vstoupila celá JAMU. Tehdy pro nás škola zůstala uzamčená s tím, že jde o její vnitřní problém. Nakonec se však ledy pohnuly, byla vytvořena Akademická rada, která měla komoru studentskou a komoru pedagogickou a která získala pravomoci provádět změny. Začalo být jasné, že JAMU musí projít výraznou proměnou.

    Připravil Josef Kovalčuk

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (V) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,