Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jak jsem se naučil mít rád MDP

    Městská divadla pražská nemají mezi kritiky příliš dobrou pověst. Zčásti si za to mohou sama. Charakterizují se coby mainstreamové divadlo pro nenáročného diváka, jako buržoazní kultura, a ve svých tištěných materiálech se navíc prezentují v příšerné zelinkavé barvě a odpuzujícím fontu. Z těchto důvodů jsem tam několik let nechodil.

    Otřesné zážitky z potužilovsko-schejbalovské éry, pachuť z vyhnání tandemu Svoboda–Zielinski současným vedením a koneckonců zmíněná soudobá propagace mocněná ražbou oficiálních sloganů typu „MDP vycházejí z estetických i mravních hodnot evropské, české a pražské kultury“, „MDP oslovují široké spektrum diváků – od dětí školou povinných po seniory“ nebo „MDP staví na výjimečných hereckých individualitách i na týmové herecké souhře“, to všechno mě sem v nejmenším nelákalo a inspirovalo k různorodě zpupným, pohrdavým a extrémním poznámkám. Občas sice trochu zahlodalo podezření, zdali bych se tam přeci jen neměl vydat na jakousi inspekční cestu…

    K ní mě nakonec nakopl herec Viktor Dvořák, jehož jsem si před časem oblíbil v Ostravě u Bezručů a který se nedávno stal posilou právě MDP. Pod jedním z mých ostřejších komentářů v blogerském dopise Klarinovi namítl, že když tam nechodím, proč se o ně otírám. A pozval mě, ať přijdu. On se totiž málokdo do MDP nějak ostřeji pouští. Vzpomínám snad jen na výrok Petra A. Bílka, že MDP patří k divadlům, k nimž je výraz „kultura“ zhruba stejně libovolně přiřaditelný jako třeba slovo „bůček“. Spíše se kolem něj mlčí a panuje jakési tiché pohrdání. Na nedávné premiéře Saturnina jsem potkal hned několikero kritiků, kteří se vzájemně trumfovali v tom, kolik let kdo z nich v MDP nebyl. Já jsem tam teď zašel šestkrát. Navštívil jsem tituly starší i ty nejčerstvější a učinil si tak komplexnější obrázek.

    Divadlo přízračného diváka

    Úplně obecné poznatky: v Městských jsou skvělí herci! Vynikající soubor s maximálním potenciálem. Především oni zachraňují většinu představení. Tato síla je ale i slabinou a důvodem ke smutku, když si představíte, kam až by tito herci mohli divadlo dotáhnout… v jiných titulech, s jinými režiséry… MDP jsou tedy divadlo s velkým potenciálem růstu.

    Za druhé: diváci se „hladí po srsti“. Nepříjemná témata se nezobrazují buď vůbec, nebo značně zploštěně, obalené v notně přátelských a teplých houních. Nehraje se s chytrostí nebo – nedejbože – s nějakými intelektuálními podtexty, kontexty či texty. Diváci MDP totiž nejen nechtějí být vyděšeni či znepokojováni, ale nechtějí asi ani moc přemýšlet. Aspoň taková je představa dramaturgie. MDP se tak představuje jako divadlo pro přízračného „běžného“ diváka, který si chodí do divadla odpočinout. Já si však myslím, že se odpočívá na kanapi, nikolivěk v divadle, a mám tedy s takovým přístupem – řečeno s Romanem Sikorou – ideologický problém. Pravda je, že MDP mají vesměs plno a „jejich“ diváci by asi utekli, kdyby se dramaturgie vydala nějakým radikálně odlišným směrem. Tento problém ostatně řeší jiné pražské měšťanské divadlo – Divadlo na Vinohradech. Jeho umělecký šéf Martin Stropnický mi na festivalu Divadelní Flora Olomouc řekl, že Vojckem zašli nejdál, kam před svým publikem můžou.

    Jenomže publikum se dá přece vyměnit. Člověk, který buduje repertoár výhradně podle přání a reakcí diváků, je stejným populistou jako politik upravující své názory dle průzkumů veřejného mínění. Chcete-li dělat jiné (náročnější, kvalitnější, rafinovanější) divadlo, nemůžete se vymlouvat na diváky. Jistě, asi o mnohé přijdete, ale časem získáte jiné. Vymlouvání se na divácký vkus, ať už na Vinohradech nebo v MDP nebo v jakémkoli regionálním divadle, je jen a jen alibismus.

    Repertoár

    S uvedeným konceptem moc nešokovat, nepřekvapovat, neděsit, nevydávat se do zemí pohádkových dobrodružství, tak trochu vychovávat, ale v mezích měšťanské morálky, trochu bavit, ale v mezích konvenční zábavy, trochu nudit, ale ušlechtile, se samozřejmě pojí i volba repertoáru a režisérů. Kromě domácích Petra Svojtky a Ondřeje Zajíce se v režiích střídají režiséři typu Petera Gábora nebo Lídy Engelové, tedy nevýbojní tvůrci, jejichž kvality tkví především v práci s herci, ale nějakou větší stylizaci, novátorskou interpretaci nebo odvážný, radikální výklad od nich čekat nelze. Stejně jako výraznou práci s hudbou nebo důraz na výtvarné inscenační prvky. Budiž, nic proti tomu. V takovém případě je ovšem třeba klást maximální důraz na volbu silných textů a promyšlenou dramaturgii. K tomu nedochází.

    Monty Pythonův létající kabaret

    Je například otázka, proč si MDP vybrala do repertoáru výběr z Monty Pythonova létajícího cirkusu, klasické televizní show, jejíž estetika je hluboce zakořeněna v britských reáliích a v době vzniku – tedy někdy na přelomu 60. a 70. let XX. století. Hrát Pythony dnes je svým způsobem retro, hrát je u nás je problém známý coby „ztraceno v překladu“. Nikdo nepochybuje o tom, že Monty Pythoni zásadně změnili tvář televizní zábavy, jejich scénky jsou pořád neuvěřitelně vtipné a na mnohé – včetně mne – měl Létající cirkus formativní vliv. Mohou ale montypythonovské scénky hrát jiní herci než Monty Pythoni? Nejde o příliš autorský typ humoru? A když už, mají se inscenovat jako přesná replika, nebo je lepší vzít texty jako námět k autorské parafrázi nebo invenční interpretaci? A co má vlastně montypythonovská estetika společného s konzervativním prostředím MDP? Nic z toho jsem nepochopil. Herci ale hráli natolik slušně, že Monty Pythonův létající kabaret byl nakonec celkem příjemný večer. Zejména britské charisma Jiřího Hány a nenápadný komický talent Barbory Polákové výtečně doplňovaly profesionální baviče Vasila Fridricha a Radima Kalvodu.

    Superčlověk

    Jiným dílem dvojice Petr Svojtka – Jiří Janků je autorská „divadelní reality show“ Superčlověk. Probíhá podle vcelku očekávatelného scénáře včetně výrazných lidských typů (spíš než postav), nositelů jednotlivých postojů a témat. Tak, aby bylo zastoupeno sociologicky vše. Kromě parodie na televizní pořady usiluje inscenace o určitý komentář k tématu, přičemž se naštěstí nedopouští moralizovaní ani násilně nedojímá. Tvůrci ale zůstali tak trochu na půli cesty. Některé vypjatější momenty přesně ukázaly jejich limity. Například scény soulože na videozáznamu (aby bylo jasné, o co jde, ale nikoho to nepohoršilo), nedokončený striptýz nebo úhybný závěr, kdy tvůrci po překvapivém vygradování děje do opravdového napětí inscenaci „utnou“ drápy a drásavé vyznění, k němuž bylo tak blízko, se nekoná. Velká škoda. Pozoruhodná byla ambivalence téměř všech postav. Od moderátora Vasila Fridricha přes frajera Jiřího Hány, profesora Aleše Procházky a králů večera, komiků-podrazáků Radima Kalvody a Jana Szymika. Jak Superčlověk, tak Monty Pythoni výrazně trpí klíčovým neduhem MDP: extrémní délkou a dějovou a motivickou přetažeností. Výraznější zásahy dramaturgových nůžek by velmi prospěly.

    Filmové adaptace

    MDP se intenzivně zapojují do současné módy divadelních adaptací filmů. Kromě případného komerčního efektu a výzvy pro režiséra vyrovnat se s vizuální koncepcí předlohy je dramaturgickým důvodem zřejmě absence nosných dramatických textů, které by reflektovaly současná témata. Problém vzniká ale už v autorských právech, jež často inscenátory velmi svazují. Od toho, že si sami nemohou předlohu adaptovat přes omezení v obsazení po míru škrtů v (do)daném textu. Postupy agentur „chránících autorská práva“ jdou bohužel přímo proti duchu divadla. Dokladem budiž Gáborova inscenace podle Almodóvarova oscarového filmu Vše o mé matce. Původní adaptace Samuela Adamsona je totiž poměrně nezdařilá, jste-li ji nuceni převzít i s „chlupama“, vzniká z původního devadesátiminutového filmu tříhodinová divadelní inscenace. Gábor si nijak nepohrává s vizuální stránkou díla, která je u Almodóvara podstatná, a staticky posouvá víceméně civilní či realistický příběh do kabaretní polohy. Tím celkem úspěšně vytváří herecký prostor pro charismatickou Lucii Roznětínskou coby afektovanou mladou herečku Ninu Cruz, skvělou Danu Syslovou jako stárnoucí divu Humu Rojo a především pro fenomenálního Vladimíra Marka v roli transky Agrado, která má výrazně větší prostor než ve filmu.

    Konverzačky

    Typické pro MDP jsou konverzační hry o manželství, jež však nijak „strindbergovsky“ nepitvají, ale spíše se v té či oné míře snaží diváky dojímat. To platí jak o Hře vášní Petera Nicholse v režii Lídy Engelové, tak i pro Dobrodružství Sándora Máraie v režii Radovana Lipuse. Ani jedna inscenace neklade bolestnější či – řekněme – vážnější otázky, nepřináší nijak nové situace, snad v ničem diváka nepřekvapuje. Na vině je především samotná volba textu a ruku v ruce i neinvenční, neprůrazná režie. V obou se střetneme s výtečnou hereckou dvojicí Oldřich Vízner – Zuzana Kajnarová, v prvním případě navíc s Danou Syslovou. Ač obě inscenace od úplného propadáku zachraňují, je škoda, že jejich postavy nejsou lépe napsané a nemají více rozměrů. Nevzbuzují nic víc než soucit nebo mírné sympatie.

    Příliš vlídné divadlo

    Poslední premiérou v ABC byl Saturnin v režii Ondřeje Havelky. Citlivě zpracovaná předloha, která vždycky potěší a má spoustu fanoušků, výtečný Jiří Hána coby Saturnin a pozoruhodný posun postavy Milouše směrem k sympaťákovi (Jan Meduna) byl tah, který vyšel. Stejně jako zapojení dobových písní v živém (a kvalitním) podání samotných herců za doprovodu orchestru Melody Makers. Jenomže je to celé takové poklidné, idylizující, divadelně uctivé. Proč takto inscenovat Saturnina, když napětí, příběh i charaktery jsou téměř vygumované? Pro hudební kabaret by se našly vhodnější předlohy.

    Představoval jsem si MDP jako temné místo, kde se dějí strašlivé věci. Ale v současnosti tomu tak není. Jde o vlídné a příjemné prostředí, kam se dá zajít. Hrají zde řemeslně zvládnuté, přijatelné divadlo se skvělými herci. Jen je trochu nevzrušivé a pramálo překvapující.

    Červeně dekadentní sál Rokoka vybízí k nejrůznějším představám. Historie a odkaz V+W nebo Vlasty Buriana by se snad mohly nějakým způsobem ironizovat nebo přinejmenším kriticky reflektovat. Získal jsem si vůči MDP a jejich hereckému souboru jisté sympatie. Nicméně, divadel pro nejširší vrstvy je v Praze i bez MDP dost. Ale umělecky výlučných scén s odvážnou dramaturgií a drzým „ksichtem“?


    Komentáře k článku: Jak jsem se naučil mít rád MDP

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,