Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ivana Uhlířová: Omyl neexistuje!

    Ivana Uhlířová má v inscenaci Mimo zápis uváděné na prknech pražského Studiu Hrdinů tři role. Je herečkou, režisérkou a také spoluautorkou textu, který napsala se scenáristou a výtvarníkem Vojtěchem Maškem. O průběhu vzniku dramatu, peripetiích spojených s jeho realizací a o interpretacích výsledného tvaru jsme si povídaly měsíc po premiéře v Café NONA.

    Ivana Uhlířová. FOTO ANNA VEDRALOVÁ

    Co bylo popudem k vytvoření této scénické koláže podle deníků výtvarníka Paula Klea?

    Jako herečka se podřizuji vidění jiných a zde mne fascinovala touha po vlastním přemýšlení. Učarovala mne plocha Kleho uvažování. Tyto principy výtvarné sféry se najednou daly převést do divadla na gesto, pohyb, situaci, vnitřní individuální čas postavy.

    Proč zrovna Paul Klee?

    Našla jsem originál jeho Pedagogického náčrtníku, což je pojednání o vrstvení barev, dynamice, obrazu a hloubce. Klee má látku tak rozpracovanou, že působí jako návrhy, výpočty a grafy matematika. Byl schopen přemýšlet v mnoha proudech, snad i proto se stal malířem.

    Dle jeho zápisu z knihy Vzpomínky, deníky, esej psal také básně.

    Hrál velice dobře na housle. Stanovili jsme dnem premiéry 7. dubna. Pak jsme zjistili, že to datum bylo zásadním milníkem jeho života. Odjel tehdy do Afriky, uviděl tam krajinu, její barevnost a uvědomil si, že je ve své podstatě výtvarníkem. Ano, jeho intelekt přesahoval i do oblasti literatury, psal básně, recenze a divadelní kritiky, jednu z nich jsme chtěli zrekonstruovat.

    Původně to měla být fikce… FOTO archiv SH

    Do jaké míry jste čerpali ze samotného Klea?

    My jsme v této inscenaci Paulem Klem inspirováni zásadně, i když literárně je ho tam minimum. Náš příběh je už v úvodní scéně se snídaní, nebo v úvahách o jeho deníku. Teprve v druhé části je Paul Klee, ale to je třeba pár myšlenek sebraných z mnoha stránek jeho deníků.

    Jsou tam vždy jen Kleho korunní věty, vědomě akcentované našimi replikami, jež vznikly díky tomu, že jsme se inspirovali autorovým způsobem přemýšlení v jeho dílech. Něco jsme například napsali, ale pak zjistili, že podobné úvahy má i on v deníku, který se našel po jeho smrti. Tak jsem je využili.

    Jak dlouho jste scénář psali?

    Během října 2016 jsme nad tím začali s Vojtou přemýšlet a od prosince jsme jej začali dávat dohromady. Narazila jsem na velký rozdíl v českém a německém provedení Pedagogického náčrtníku. V českém překladu je to pěkná knížka s graficky upravenými kresbami, ale je to neúplný výňatek. S fascinujícím originálem se nedá srovnat. Na začátku jsme neměli jistotu, jestli se naskytne prostor, kde inscenaci nazkoušet. Pak uměleckému řediteli Janu Horákovi vypadla ve Studiu Hrdinů jedna premiéra a on souhlasil s uvedením naší koláže nad rámec dramaturgického plánu.

    Kdy jste se to dozvěděli?

    Zhruba měsíc před premiérou. Tehdy jsem dala vědět ostatním. Za pochodu se dělala scéna Tondy Šilara, kostýmy, světla, citlivé zvuky Ondry Mikuly. Až na některé technické problémy to byla neuvěřitelně intenzivní a velmi smysluplná práce. Samotné zkoušení urychlil fakt, že se nám hra povedla dopsat a promyslet dávno předtím, než jsme se dostali do prostoru. Už jsme tedy nepřemýšleli co, kam a proč, jen jsme hledali způsob, jak text realizovat.

    Nastaly nějaké problémy?

    Vyprávění je v ich formě minulého času, což bylo s jen dvěma lidmi na jevišti komplikované. V průběhu psaní mě nenapadlo, že vše v prostoru nebude úplně fungovat. Já jsem se pak během zkoušení různě propadala, že to funguje a nefunguje.

    Vůle po pravosti by tu byla… FOTO archiv SH

    Dva herce lze ve vaší inscenaci chápat jako dvě části jedné osobnosti – intuitivní a rozumovou…

    Velmi mne zajímalo, jestli ve chvíli, kdy se člověk otočí, to druhý zaznamená, reaguje a pokračuje nějakým způsobem dál, situace se vyvíjí“. Vzniká tak pevná struktura, již ale lze v návaznosti na jednání toho druhého opouštět. Myslím, že je to pro herce jedna z nejtěžších forem. Herec musí být plně a po celou dobu duchapřítomný. Proto padla má volba na Michala Kerna. Ví, co znamená začátek a konec situace, co je přesnost v hereckém myšlení, bytí na scéně. Říkat text a stát na jevišti mne nezajímá. Chci vyšší formu omylu, postupu hercovy práce, jejího procesu.

    Když ti dva hledají člověka, který deník tajně přepisuje, v pozadí jeviště se objeví osamělý člověk. Je to budoucí posluchač?

    Dá se to tak volně interpretovat. Uzavřený svět dvou, rozpolcení osobností a dva v jednom, to už bylo a bude. Chyběl ale třetí! Podařilo se nám najít metaforu pro jakési znejistění. Diváka zajímá, když má představení vývoj. Toto byl jeho nutný moment. Neukazuje, jak situaci chápat, ale dává možnost třetího náhledu na věc. Může to být i člověk, v němž jsou obsaženi ti dva na scéně.

    Samotný autor?

    To může být opravdu cokoliv. I když třeba vím, nechci dát návod. Je to můj vnitřní pohled, názor.

    Nabízíme poctivě propracované a sevřené téma dovedené do tečky. FOTO archiv SH

    Dáváte svobodu divákově interpretaci?

    Samozřejmě, ale myslím, že v této inscenaci není – či nemusí být – bezradný. Její smysl je námi jasně řízený, směrovaný. Nabízíme poctivě propracované a sevřené téma dovedené do tečky. Význam je však mnohem vrstevnatější, než aby byl obsažen v jedné holé, definující větě. Z hlediska struktury je to tvar podobný trojúhelníku. Z široké strany zleva se sbíhá do jednoduchého bodu vpravo. Tak Klee i maloval. Zjednodušené tahy, jimž předcházel složitý proces přemýšlení.

    Inscenace působí jako předem nazkoušená, improvizacím neotevřená.  

    Improvizace tam jsou, ale promyšlené, tudíž je divák kolikrát nepozná. Uvnitř ta inscenace funguje, což nám dává obrovskou jistotu dělat kroky někam úplně jinam, aniž by se struktura zhroutila. Jednou mi měl Michal vzít deník a čekal na narážku, již prošvihnul. Říkala jsem čtyři vymyšlené věty, nakonec jsem mu ho vrazila do ruky a řekla: Na, vezmi si to. Tím jsem úplně zrušila situaci, na níž je to postavené, a on musel začít přemýšlet, jak dál.

    Myslím, že toto je přesně váš způsob herectví a přemýšlení o divadle.

    Zajímá mne zkoušet s chybou. V divadle se vždy něco zkouší, nepovede, režisér řekne Stop, a jede se znovu. To je ale podle mne největší chybou! Když je člověk na jevišti duchapřítomný, má řešení pro každý moment hry a omyl neexistuje. Jediným omylem jsou nacvičené situace, jež neumožní hercům být pružní v jejich změnách.

    Jak se takové situace režírují?

    Režírovala jsem takto: Nebudeme dění zastavovat. Až poté si řekneme, co kde bylo. Dostávám se tak v práci, technice, možnostech reagování dál, než je v přísně zkoušené inscenaci možné. Když ode mne Michal deník obdržel, řekla jsem: Je to možná upachtěné, ubohé, ale je to vůle. A hned navazuje věta: Vůle po pravosti by tu byla. To se mnou rezonuje. Zajímají mě věci, které člověka v rámci tvůrčí práce trošku bolí a člověk má pak sto chutí udělat různé kraviny, protože už má třeba pocit, že nemůže, ale jedině tahle cesta je pro mě myslitelná, pokud se má člověk trápit v oblasti tvoření.

    Zjednodušené tahy, jimž předcházel složitý proces přemýšlení… FOTO archiv SH

    Jaké to je režírovat inscenaci, v níž hrajete a podílíte se na jejím scénáři? 

    Nejtěžší bylo se v momentu, kdy něco nešlo, nezviklat, že to není úplný nesmysl. Věřím v tvořivou sílu, ale neříkám, že je zadarmo. Řídila jsem se vnitřním rytmem a opírala se o znalost situací, kdy jako herečka vím, co funguje a co ne. Byl tam Vojta se svým komentářem, dramaturgyně Eva Prchalová s náhledem. Při režii jsem držela svou vizi o celé inscenační skladbě od začátku do konce. Po zkouškách jsme společně konzultovali, jak daný tvar a obsah vnímají ostatní, a diskutovali. Hrála jsem a říkala si: Tady musí být větší tempo, a zároveň jsem přemýšlela jako režisérka: Zde je blbě světlo, stůl zde nemůže takto stát a chybí tu ještě zvuk…

    Měla jsem pocit, že se postava umělce v podání Michala Kerna snaží najíst, ale nemá čeho, tedy se ani nemůže rozepsat.

    Jídlo je elementární potřeba. Celé představení je v podstatě o momentu, kdy ten, kdo chce napsat první větu do deníku, věnuje pár chvil myšlenkám, které ji vygenerují. Je v tom jakási rutina. Deník není výkon umělecký, deník je výkon časový, říká Klee. Umělec chce přesně zaznamenat jeden okamžik a začne snídaní. A zhroutí se mu vesmír: To není čaj, to není jablko... V momentě, kdy se nemá čeho najíst, sděluje, že už mu nestačí ani tyto základní věci, aby o nich psal. Zpochybní je a nedokáže jimi začít. Druhá část autorovy osobnosti ví o tomto vnitřním smíru „ke konci“, k němuž autor dospěje. A zapíše první větu.

    Připomnělo mi to Kafkovu povídku Umělec v hladovění. Umělec zemře poté, co na jeho místo vstoupí do výstavní klece sytý pardál.

    Vůbec mne nenapadlo, že by pan Dragoun přišel jako sytý pardál. Ve chvíli, kdy se podruhé objeví na scéně, končí etapa, po níž autor zapsal první větu. Svítit na něj reflektorem v momentě, kdy ji napsal a zavírá knížku, by bylo popisné.

    Není i v tom nejskrytějším osobním záznamu známka pokřivení, stylizace a kus klišé? FOTO archiv SH

    Říkáte, že deník není umělecké dílo, je to jen zápis. Co tím myslíte?

    V inscenaci zazní naše pochybnost: Není i v tom nejskrytějším osobním záznamu známka pokřivení, stylizace a kus klišé…? I když píšu sama, uvědomuji si, že to někdo v budoucnosti bude číst. Od 1. ledna si vedu deník a chci vydržet aspoň jeden rok každý den napsat jednu větu. Zodpovědnost věty, která padne na bílý papír, je šílená. Definice, jestli je to umělecké, tam určitě patří. S tvorbou v deníku přichází i druh utrpení z amúzičnosti. Je zábava hledat slova, aby byla svým způsobem srozumitelná a přesná.

    Co pro vás znamenají repliky „skutečná pravda “ a „vše je na dně“, jež v inscenaci zazní na konci?

    Skutečná pravda je o vědomí, že to, co se zdá, nemusí být pravda. Leží na dně vnímám jako poctivost, hlubší skutečnost či názor, než líbí-nelíbí. Místu, kde toto řešíme, říkám srdce inscenace. Přiletí jako snový element. Červenec, myšlenky u otevřeného okna, vše pomíjivé je jen příměr. Bádáme ve sféře formy. Tyto Kleho věty umožňují imaginaci a korespondují s tvůrčí prací. Po replice: Musím formovat přímo a přesvědčivě, je to už náš text. Klee zemřel na sklerodermii, nemoc, při níž imunitní systém začne bojovat proti člověku samotnému, což se často děje i v tvorbě, že se vše člověku úplně otočí. Po tomto rozpadu autorova vnitřního Michal řekne: To není jablko. Vytáhne tužku a zazní poslední věta: To je tužka.

    A pak postava v podání pana Dragouna poslouchá záznam tohoto textu z rádia a na konci zazní z reproduktoru příkaz Smazat.

    Je to jen jiný fragment začátku. Do něj je promítnutý proces přípravy a vzniku celé inscenace. Tvůrce už nemůže a zakřičí: Smazat. Nejde ale o to, jestli ten deník smaže, či sežere. Jde o jeho duševní stav, o jeho rozpoložení.

    ///

    Ester Gerová. FOTO TOMÁŠ PLESKOT

    MgA. Ester Gerová, DiS.

    je nezávislá publicistka. Absolvovala obor hudebně dramatické umění na Konzervatoři v Praze a obor Tvůrčí psaní – specializace Redakční práce na Literární akademii (Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého). Připravuje reportáže a rozhovory pro Lidové noviny, Xantypu, Regeneraci a přispívá do Týdeníku Rozhlas.

    ///

    Recenze inscenace Mimo zápis vyšla v DN 9/2017: Výlet na praúzemí psychické improvizace


    Komentáře k článku: Ivana Uhlířová: Omyl neexistuje!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,