Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Možná je to všechno jinak

    Hra Iluze Ivana Vyrypajeva byla na začátku roku 2014 poprvé v Česku představena ve formě scénického čtení na Malé scéně Mahenova divadla a na začátku letošní sezony zaujala hned dvě pražská divadla.

    Iluze v Divadle v Dlouhé je situována do čekárny na letišti FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Iluze v Divadle v Dlouhé je situována do čekárny na letišti FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Divadlo v Celetné i Divadlo v Dlouhé mají dvě scény. V Celetné říkají experimentální, komorní scéně Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka a je to skutečně bytové divadlo v prostorách kašparovské zkušebny. Krátká Dlouhá je umístěná v předsálí Dlouhé Dlouhé a je asi třikrát větší než Vaňkův pokoj. U Vaňka jsme seděli kolem stolu spolu s dalšími asi dvaceti lidmi včetně čtyř herců. Kromě stolu a židlí byly ještě na stěnách naproti sobě pověšeny dvě tabule s nápisy Denni a Sandra a na druhé Albert a Margareta – manželské páry propojené obrovským přátelstvím a hlubokými city. V Dlouhé musí herci občas vysvětlovat, kdo ke komu patří, neboť postavy se mezi herci prolínají, nikdo nehraje jednu postavu od začátku do konce. To má Kašpar s Dlouhou společné. V Dlouhé místo tabulí mají obrazovku s číselným pořadníkem, jsme totiž na letišti. A čtyři postavy si krátí čekání četbou magazínu, v němž náhodou narazily na příběh Denniho, Sandry, Alberta a Margaret.

    Eva Elsnerová, Jitka Nerudová, Jan Potměšil a Miloslav Tichý v bytovém divadle postupně zamíří ke stolu a divákům sdělí, že budou vyprávět příběh o zmiňovaných čtyřech lidech. Jsou to staří lidé na prahu života, je jim osmdesát čtyři let, obě manželství trvají padesát dva let. Denni s Albertem se znají už ze školy a jsou nejlepší přátelé. Denni si ovšem výborně rozumí také s Margaret a Sandra zas chová vřelé city k Albertovi. Vyprávění začíná smrtí Denniho, který na smrtelné posteli vyloží Sandře, své ženě, jak moc ji celý život miloval, jak mu ukázala, co je to milovat tou nejhlubší láskou, že si jí moc váží a tak dál. Z řečeného by se skoro dalo vyrobit slušné množství cukrové vaty… Sladkobolný začátek pokračuje umírající Sandrou, která zas vyjeví city k Albertovi. A pak už se jen ve vyprávění vracíme zpět v čase. Historky o tom, jak se kdo s kým seznámil, jak grilovali, jak cestovali. Postupně ubývá červené knihovny a nastupují existenciální nejistoty verbalizované refrénovitým posteskem, že přece musí existovat a že člověk neustále musí hledat něco pevného na tomto světě, v tomto stále se proměňujícím vesmíru. V Iluzi se hodně mluví o lásce, pevných bodech a hodně se tu pláče. Jenže v bytovém divadle ve Vodičkově ulici to příliš nepocítíte, neboť pro limity divadelního prostoru je vyprávění postavené jen na hlasových dispozicích jednotlivých herců. Ty jsou sice skvělé a hezky se poslouchají, ale herecká akce to prostě není. Je ovšem nahrazována intimitou a důvěrností, což mnohem lépe vytváří iluzi, že i divák je součástí Iluze a že oba páry vlastně velmi dobře zná.

    V bytovém divadle usednou diváci u jednoho stolu s herci... FOTO MICHAL HLADÍK

    V bytovém divadle usednou diváci u jednoho stolu s herci… FOTO MICHAL HLADÍK

    Marie Turková, Klára Sedláčková-Oltová, Tomáš Turek a Martin Velký sedí v letištní čekárně Krátké Dlouhé od diváků daleko. Tak daleko jako v běžném divadle. Je tu ona obrazovka, která sem tam pípne, když má nastoupit nové pořadové číslo, je tu lavička, je tu palma v květináči obklopená magazíny. Stále dodržovaná a stále nepochopitelná estetika jakékoli čekárny, nebo funkční metafora prožitého života: obrazovka s pořadníkem v pravidelných cézurách nabídne divákovi reklamu na KFC, v níž dva starci tančí na vlezlý popík a protancují se až do dětství. První uvedení reklamy je bezchybné, každé další je něčím narušeno, je rozostřené, zkrácené nebo nabourané jinými videi. Stejně jako se postupně kalí původně idylický vztah čtyř v podstatě milých a hodných lidí.

    Tentýž příběh, tatáž slova. Umírající Denni, sladká slova, umírající Sandra, mládí. Chybí jen příběh o tom, jak si Albert poprvé zahulil trávu, tak skvěle přednesený Janem Potměšilem. A taky chybí příchod Margaret na terasu ve tři ráno, když tam Denni svěřuje Albertovi, že sice nesmírně miluje svou manželku Sandru, ale při pohledu na jeho ženu Margaret se mu svírá hrdlo, při vzpomínce na ni nemůže spát, zkrátka že hoří touhou. Takže když pak Albert vysvětluje Margaret, že Denni trpí krizí středního věku, protože je mu třicet let, nedává to v Dlouhé příliš smysl. Zato tu herci mohou vstávat ze sedačky, pohybovat se, tančit, což dodává ději na dynamice a dělá to z Vyrypajevova textu mnohem snesitelnější tvar.

    Kašpar připravil Iluzi jako povídání si v úzkém a soudržném kruhu lidí, kde neexistují žádné hranice mezi herci a diváky. Když Miloslav Tichý zapáleně mluví o mládí jednoho z mužů, rozpustile plácne mladíka sedícího po jeho levici se slovy: mladý asi jako ty. Pozornost diváka od příběhu nic nerozptyluje, soustředí se jen na slova a imaginace už je na něm. V Dlouhé je to vlastně tradiční divadelní představení. Dokonce některé části probíhají v dialogu, což příběh oživuje, stává se pro diváka stravitelnější. Tomu v Dlouhé přispívá i délka sedmdesáti minut bez přestávky, což je pro konverzační divadlo tohoto typu adekvátní. Kašpar v tomto ohledu poněkud neodhadl únosnost mluveného projevu bez jiné akce a natáhl celé představení i s přestávkou na bezmála hodinu a tři čtvrtě. Už samotná instituce přestávky, která zjevně slouží pouze k občerstvení, neboť scéna, možno-li tak prostor nazvat, se v druhé části nijak nepromění, mi přijde poněkud nadbytečná. Přesto jsou obě inscenace pozoru-hodné.

    Divadlo v Dlouhé, Praha – Ivan Vyrypajev: Iluze. Překlad Tereza Krčálová. Režie Alžběta Burianová, výprava Stella Šonková, kostýmy Lenka Jabůrková, dramaturg David Košťák. Premiéra 15. října 2016.

    Kašpar, Praha – Ivan Vyrypajev: Iluze. Překlad Tereza Krčálová. Režie Jakub Špalek, dramaturgie Lenka Bočková. Premiéra 20. října 2016 v Bytovém divadle Ferdinanda Vaňka.


    Komentáře k článku: Možná je to všechno jinak

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,