Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ivan Krejčí: Divadlo je má profese, politika mise

    Ivan Krejčí – divadelní režisér, umělecký šéf Komorní scény Aréna, politik. Nakolik ho poslední „role“, jak on říká mise, ovlivnila, si netroufám hodnotit, během rozhovoru neváhá, nebere si servítky, kouří jako ostravské továrny. Při autorizaci vyškrtne větu, ve které si nevybíravě utahuje ze svého staršího divadelního kolegy. Tak snad jen ostřejší humor mu začíná docházet.

    Ivan Krejčí

    Můžete popsat vaši cestu k divadlu? Vím, že měla spoustu odboček.

    Na gymnáziu jsem dost flámoval, a tak mě vyhodili, máma mě pak dala na hornické učiliště, říkala: když nechceš studovat, tak budeš pracovat, a když pracovat, tak pořádně. Vzápětí mi došlo, že to nebude ideální. Dodělal jsem si pak maturitu na nástavbě, jsem tedy vyučený důlní elektromontér. Abych se vyvázal z povinnosti zůstat na šachtě, šel jsem na báňskou, což byla jediná škola, na kterou mě tehdy pustili. Po dvou letech na vysoké jsem se rozhodl jít na vojnu a pak na režii na DAMU.

    Poprvé mě nevzali, šel jsem pracovat na dráhu, abych měl režijku a mohl jsem jezdit do pražských divadel, podruhé mě nevzali – to jsem se hlásil na alternu a u přijímaček jsem prý byl málo kreativní, vyšlo to na třetí pokus a asi to bylo řízení osudu, protože ročník vedl Jan Kačer a Ivan Rajmont. Pro mě ideální dvojice. Vedli ve své době divadla, na která se snažíme v Aréně navazovat, a obě byla za doby jejich působení ve vynikající kondici. Nedostižné vzory.

    Prostor si řekne sám, co potřebuje

    Dají se srovnávat vaše dvě dosti rozdílné pracovní etapy – působení v Městském divadle v Karlových Varech a nyní v Komorní scéně Aréna?

    Když jsem se po karlovarském angažmá vrátil do Ostravy, šli jsme po Stodolní s Michalem Čapkou a říkali si, co jsme tam vůbec dělali? Samozřejmě divadlo… To město nás ovšem nikdy nepřijalo za své. Měli tam raději, když přijely známé tváře, hvězdy z televize. Ale byla to zkušenost a příležitost pracovat.

    Co vám ve Varech vadilo?

    Kromě chybějícího diváckého zázemí jsme měli divadlo, které mělo dvě hlavy. Já jsem především budoval soubor a Čestmír Kopecký upřednostňoval projektové myšlení, což nešlo skloubit. Nebo jsem třeba vyhodil herce, a on ho vzal za mými zády zpátky. Ředitel, který má umělecké ambice, nepotřebuje šéfa. Neuměli jsme se domluvit a tento spor mohl mít jen jediného vítěze. Ale Čestmír šel rok po mně.

    Navíc Vary začínaly tehdy být v centru vybydlené a bez divácké obce nevybudujete divadlo. Někdy sedělo v hledišti jen dvacet lidí. Sice pak podepisovali petice, že chtějí vlastní soubor, ale do divadla nechodili.

    Mohli jste uvádět ruské hry pro ruské turisty.

    Pro turisty musíte uvádět pitomosti. Nejdůležitější je kulturní kontext, doba, ve které člověk žije, místo, kde žije.

    Ale to jste mohl tušit už před odchodem do Varů. Měl jste snad pocit, že se dá vytvořit generační divadlo, něco změnit?

    Mně se tehdy zdálo, že nějaká šance je. Přivedl jsem tam dobré herce, například Michala Čapku, Ivanu Uhlířovou, Zdeňka Kupku, ale museli bychom vydržet tak šest osm let, aby se divadlo zakořenilo. Ředitelé se však pořád měnili, lidé se v divadle hádali, donášeli na sebe, nemohli jsme tam vydržet…

    Na jaký repertoár jste se zaměřili?

    Jako první inscenaci jsem chtěl uvést Sbohem Sokrate od Josefa Topola, ale tehdejší ředitel Ježek řekl: pane Krejčí, za mé éry se tady nikdy nebudou hrát takové nihilistické texty. Víte, my musíme vést ještě řadu debat, protože já rozumím Karlovým Varům a vy jste divočák. A z našeho dialogu vzejde nějaký kompromis, který bude dobrý pro Vary, pro divadlo i pro vás. A shodli jsme se na Ženitbě, která se vůbec nevyvedla.

    Měla jsem pravdu, uvedli jste ruskou hru…

    Potřeboval jsem nazkoušet hru, kterou znám a je dobrá, protože jsem měl jen dva týdny na přípravu. Domluvený režisér totiž z osobních důvodů odešel těsně před začátkem zkoušení. Zkoušeli jsme v maličké zkušebně, protože divadlo se rekonstruovalo, a pak jen týden na jevišti, kde jsme zjistili, že nic nefunguje. Bylo to docela krušné. Zato slavnostní premiéra pak byla velice zábavná. Projevy k otevření divadla po rekonstrukci, velká očekávání, pak se otevřela opona a na jevišti byla prázdná scéna, v dětské postýlce ležel Podkolatov, měl nočník a okurky, a to bylo všechno. Očekávání splaskla, nikdo se ani nezasmál, zkrátka ostuda.

    Máte na Vary nějaké dobré vzpomínky?

    Já už mám jenom dobré vzpomínky. Věnovali jsme se divadlu a to přes všechna úskalí mělo svou cenu. A sem tam se nám i něco povedlo. Třeba jsem měl rád inscenaci Nevinní jsou nevinní, kterou jsme hráli v klubu Propaganda, což byl jediný rockový klub ve Varech. A pak po odchodu z divadla jsem v Dagmaře u Hanky Frankové nazkoušel Edith Piaf s Danou Fialkovou.

    Smrt v růžovém?

    Smrt v růžovém byla východiskem, text jsme během zkoušení dost upravili. Když přijel na premiéru Ľubomír Feldek, měli jsme strach, aby nám to nezakázal, ale on řekl s humorem: prečo by som písal, keď to stačí podpísať. Nezakázal to a byl velice laskavý.

    Ale ani jedna inscenace nebyla v zrekonstruovaném Městském divadle…

    I tam se nám jistě něco podařilo, pěkně vyšla Feldekova Perinbaba a pak Vladimír Morávek zdařile režíroval Dostojevského Něžnou. A taky nezapomeňte, že jsme tam byli necelé dva roky. Všechno bylo ve stavu zrodu, teprve se formoval soubor, dramaturgie. Jen já jsem zažil dva ředitele a to těsně před mým nástupem odvolali třetího a rok po našem odchodu odešel i Čestmír Kopecký a nastoupil čtvrtý.

    Lépe jste se ovšem cítil mimo velké divadlo, vyhovují vám spíš menší jeviště?

    Já to tak nerozlišuji, obojí má své. Jistě, na velkém jevišti můžete pracovat s velkým scénickým gestem, ale stejně vás to nezbaví nutnosti vykonat základní práci – musí být pojmenována témata, musí se vyřešit situace, musí se s herci nazkoušet inscenace. Vlastně si každý prostor sám řekne, co potřebuje.

    Nedávno jste režíroval svou první operu – Annu Bolenu, to jsou velká gesta, velké jeviště. Byla to dobrá zkušenost?

    Asi jsem se do ní zamiloval.

    Proč?

    Důvodů je mnoho. Je to jiný druh režie a změna je vždy příjemná. V činohře například musím vytvářet celý temporytmus inscenace a v opeře už je daný hudbou. Navíc jsem se setkal s pěvci, kteří jen nestojí a zpívají, ale hrají na úrovni činohry. Třeba Jana Šrejma Kačírková je excelentní Anna Boleynová.

    S nadějí

    Alena Sasínová-Polarczyk, Zuzana Truplová, René Šmotek, Michal Moučka, Petra Kocmanová a Marek Cisovský v inscenaci S nadějí, i bez ní (r. Ivan Krejčí, prem. 2012, Komorní scéna Aréna) FOTO ARCHIV KSA

    Vždycky jsem měl bezvadnou pověst

    Jak jste se po svém návratu do Ostravy ocitnul v Aréně?

    Nejprve jsem zde režíroval Lidskou tragikomedii, pak Sen noci svatojánské a když Pavel Cisovský odcházel do důchodu, hledala ředitelka nástupce a z nějakých nepochopitelných důvodů oslovila mě. Hodně lidí jí to vymlouvalo, že se úplně zbláznila, že nemá brát takového idiota – zkrátka jsem měl vždycky bezvadnou pověst… Nyní může odejít do důchodu spokojená, Aréna se stala divadlem roku.

    Ano, poprvé bylo v Radocích nejúspěšnější ostravské divadlo. Myslíte si, že loňská sezona byla tak výjimečná?

    Myslím si, že to není jenom zásluha Arény, ale celého ostravského divadelního života. To bychom byli příliš pyšní. Je tady dobrá konkurence i koexistence, svérázné podhoubí, které vás pohání a inspiruje. Je to prostě jeden celek a jen to tento rok vyneslo nás.

    Ale přeci jen se odlišujete od Národního divadla moravskoslezského i od Divadla Petra Bezruče – herectvím, dramaturgií i cílovým divákem…

    Bezruči trochu doplácí na to, že se u nich poměrně často střídají umělečtí šéfové. My už se skoro osm let s Tomášem Vůjtkem snažíme Arénu profilovat. Jsem zastáncem souborového divadla, a když slyším debaty o transformaci pražské sítě, mám pocit, že se soubor pokládá za sprosté slovo. Krásně to vystihl Jan Kačer: divadlo mohou spolu dělat jenom lidi, kteří jsou předem smluveni. A ta smlouva se přece nějakou dobu vytváří. Bez toho by třeba neexistovala zlatá éra Činoherního klubu. A nevím, jestli se to moc mění tím, že jsme ve třetím tisíciletí, nebo že jsou jiné ekonomické podmínky.

    A Národní divadlo bude mít vždy obtížnější pozici než jiná divadla, musí zkoordinovat několik souborů, uvádět určitý repertoár.

    Jak vidíte další roky Arény, jste nyní na vrcholu, a to nikdy netrvá věčně.

    My máme pocit, že jsme na vrcholu už dlouho, už jen čekáme, kdy začneme padat.

    Co se dá dělat pro to, abyste se neocitli na dně propasti?

    Budeme pořád pracovat, budeme pořád hledat témata, oslovovat nové režiséry, kteří mají podobný přístup. A bude nás to, doufám, stále bavit.

    Višňový sad

    Norbert Lichý, Alena Sasínová-Polarczyk a Josef Kaluža v inscenaci Višňový sad (r. Ivan Krejčí, prem. 2009, Komorní scéna Aréna) FOTO ARCHIV KSA

    Pořád se potkávám s ruskou dramatikou

    Jak jste se stal specialistou na uvádění ruské dramatiky?

    Nevím, jestli jsem specialista.

    Dobrá, proč si tak často vybíráte ruské hry?

    Jsou prostě dobré. Za svou „klíčovou“ inscenaci považuji Tři sestry Ivana Rajmonta v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Viděl jsem je jako malý kluk a pak ještě několikrát, i když jen ze záznamu. A překvapuje mě, kolik obrazů mi v paměti už od prvního zhlédnutí uvízlo. Navíc o ruské dramatice krásně vyprávěl i můj druhý pedagog na DAMU – Jan Kačer. K přijímacím zkouškám jsem si připravil Racka. Pak na škole jsme měli jako režiséři nazkoušet Treplevovo divadlo s Ninou Zarečnou a zároveň si zahrát Trepleva… Nějakým řízením osudu se pořád s ruskou dramatikou potkávám.

    Tři sestry jste ale nikdy nerežíroval.

    Nerežíroval, protože jsem si nemyslel, že bych v Aréně měl k dispozici vhodné obsazení, a nechtěl jsem zmarnit tak krásnou příležitost. Teď už možná ano, ale před pár lety je uvedli Bezruči, takže je to zase passé. Třeba to ještě přijde.

    Nikdy bych asi nepřijal nabídku vytvořit inscenaci Čechovovy hry jako hostující režisér. Pro inscenování tak výjimečného a těžkého textu musíte své herce znát velice dobře.

    V Liberci jste nedávno režíroval Revizora. Je mezi Gogolem a Čechovem tak velký rozdíl?

    U Čechova je nejtěžší vyzobat situace, skoro co dvě repliky se mění situace, řeší se smrtelně vážně úplné pitomosti a zatím utíká život. Zachytit tenhle dvojí chod, nekarikovat, nestylizovat, ale zachytit, jak říkal Alfréd Radok, pravdu skutečnosti života je strašně těžké. Ideálního našeho Racka jsem viděl, když jsme měli oprašovací zkoušku. Už byl vyhraný, herci si jen nahazovali text na jevišti a najednou se to podobalo životu jako nikdy. Byl to směšný obraz života, ale tak smutný, že se to ani nedá popsat. Kdežto Gogol je v něčem jasnější, je tam samozřejmě větší možná míra stylizace, je tam přítomna hyperbola, magický realismus. Je to groteskní obraz světa, zkratka. Je to jiný přístup.

    Režíroval jste také Shakespearovy hry, antické nikdy. Proč?

    Po škole jsem byl asi tři týdny u Bezručů, pak se transformovali a mně už nedali smlouvu, ale tehdy jsem se chystal na zkoušení Antigony. Byla válka v Jugoslávii nebo těsně po ní. Na škole jsem měl spolužačku Teu Alegić, utekla ze Sarajeva do Berlína, pak se dostala na DAMU. A já si uvědomil, že dvě mladé holky uprostřed válečného světa mužů je současné téma, které mi umožnilo Antigonu znovu přečíst. Pak už taková situace nikdy nenastala.

    Téma je pro mě nejdůležitější. A to se dostáváme k Tomáši Vůjtkovi a dramaturgii Arény. Hledáme společně, aby naše divadlo mělo smysl. Je to vlastně svého druhu přemýšlení nad světem. Například jsme vybrali Hamleta, když vypukla finanční krize. My jsme ji však cítili spíše jako krizi hodnot, jako svět, který se rozpadá. A to nám dalo důvod Hamleta znovu přečíst.

    A proč jste vybrali Hráče?

    Vše je rozkradené a podvodníci, kteří se tváří ctihodně, se nám akorát smějí do ksichtu. Je jedno, zda se tak děje v politické či podnikatelské sféře. A tady je stará, geniálně napsaná hra, máte báječně sehraný pánský soubor a téma, které visí ve vzduchu. To nešlo minout.

    Dobrá, a jaké velké téma má Dezertér z Volšan?

    To je ulítlá taškařice s černým humorem, který mi je blízký. Už v Karlových Varech jsem tuto hru uvedl. A pak, zasmát se a pohrát si se smrtí a pokrytectvím je taky téma, byť má lehký háv.

    Dezertér z Volšan

    Karel Šimandl, Lucie Domesová, Monika Krejčí a Zdeněk Kupka v inscenaci Dezertér z Volšan (r. Ivan Krejčí, prem. 2000, Městské divadlo Karlovy Vary) FOTOGRAFICKÝ FOND IDU

    Moc se nepouští, o moc se bojuje

    Nakousl jste politiku, angažovanost. Jak se cítíte ve své poslední roli – jako předseda Rady pro televizní a rozhlasové vysílání?

    Členem Rady jsem již pět let, není to tedy zase tak velká změna. Předseda Radu pouze reprezentuje, jinak je to kolektivní orgán a rozhodujeme společně.

    Proč jste se zapojil do aktivního politického života?

    Nikdy jsem nechtěl být v žádné straně, protože jsem si říkal, že divadlo dostatečně vstupuje do veřejného prostoru a vede debatu. Kamarád Petr Kajnar, současný primátor Ostravy, mě dlouho přemlouval, abych se také více angažoval, že divadlo nestačí. Chvílemi mi připadal v politice jako Don Quijote. Jednou ovšem v ostravské sociální demokracii nastala situace, kdy jsem jim mohl pomoct, protože potřebovali každý hlas. Mohl jsem se na to vykašlat a nadávat dál na poměry a politiky, nebo něco udělat.

    A pak divadlo může skrývat zrádné nebezpečí, stát se oázou zapomnění ve světě divadelních postav a her, politika mi nabízí jiný pohled na realitu, je velice konkrétní. A nakonec má vliv i na mé působení v divadle, pravděpodobně bych Hráče režíroval jinak, kdybych neměl tuto zkušenost.

    Dá se tedy říct, že jste vstoupil do politiky, protože divadlo nemá moc měnit, i když si třeba často naivně myslíme, že ano?

    Divadlo svět měnit může jen v jistých šťastných chvílích a jeho práce je povětšinou téměř neviditelná a nemá časové ohraničení. Skoro vypadá jako pouhá zábava, kdyby taky nešlo o duši. Politika prostě věci mění, mění naše životy a většinou se na nás moc neohlíží.

    V Aréně jste uvedli politickou hru S nadějí, i bez ní Tomáše Vůjtka.

    Pořád jde o téma. Tomáš napsal krásnou hru, kde je politická situace jevištěm či pozadím nebo kontextem, a do toho je zasazena postava, jejíž reálný osud je vlastně krutě ironický, a která se snaží to zpětně pochopit, znovu interpretovat, manipuluje s námi i se sebou, obhajuje se a pořád se ptá – kde se stala chyba. Je to reflexe hrůzostrašných padesátých let, prizmatem dramatu.

    Ale je tam vyřčený jasný politický názor.

    Já nevím, jestli je to politický názor. Tématem je pro mě spíše zaslepenost člověka, v tomto případě Josefy Slánské. Celá inscenace vede k bodu, kdy by měla prohlédnout, přiznat si pravdu o sobě, o svém muži, o komunismu, ale ona tento bod neomylně mine. Ta zaslepenost je pozoruhodná. Tragická i směšná. Vidíme, co je člověk schopen pro víru udělat, v tomto případě komunistickou, když ztratí lidskost.

    Nebojíte se, že vás politika vtáhne a nebudete mít čas na divadlo?

    Divadlo je profese, politika mise. Zatím se mi to daří povětšinou skloubit. Někdy je to hodně náročné, ale pořád inspirující.

    Kdybyste se stal ministrem kultury, tak by ale bylo vše složitější.

    Ano, bylo. Měl jsem strach, že kdyby to vyšlo, nedokážu se vrátit a profese upadne. Doufal jsem ovšem, že skoro v padesáti už má člověk nějakou integritu. Nechtělo se mi opouštět Arénu, protože se mi zdá, že jsme s Tomášem něco vybudovali a cítím se tam doma. Ale zdálo se mi, že po čtyřech letech, kdy se na tomto ministerstvu střídali velice pozoruhodní ministři, nastal čas, kdy by bylo dobré zkusit to změnit, když už jsem dostal šanci. A tak jsem nabídku přijal.

    A přinesl jste do politiky něco z divadla? Neměl jste pocit, že i nyní režírujete?

    Fascinovalo mě, že i na tomto velkém jevišti fungují divadelní zákonitosti, protože komponujete vlastně jenom v jiném čase a jinými prostředky příběh. Když jsme s Lubošem Zaorálkem spolu připravovali první volební kampaň, chtěl jsem po něm, aby mi zformuloval téma své politiky. Abychom se snažili pojmenovat, co a proč chceme měnit, a pak jsme se pokusili lidi oslovit, a snad i netradičně. Nepoužívali jsme pouze hesla, ale vyprávěli příběh. Fungovalo to.

    Váš život je věčné hledání témat.

    Od tématu vede cesta, jak konstruovat světy.

    V divadle máte spolupracovníky, se kterými si většinou rozumíte a máte společný cíl, v politice je to ale často opačně.

    Ano, v divadle máme situace, kterým se snažíme porozumět a dát jim podle svých zkušeností a mentality potřebný život. Dialog je poměrně sofistikovaný, máme společný cíl. V politice je příliš mnoho zájmů, vždy se bojuje o většinu. Můžete mít pravdu, můžete být nejlepší, ale když nemáte padesát jedna procent, nic to neznamená.

    Musíte být dobrý herec?

    To si nemyslím. Naopak se mi vždy osvědčilo vést dialog, správně formulovat své názory a požadavky. Máte šanci něco změnit, jen když vedete dialog, i když je to často únavné.

    Ale v politice je přece také důležitý lobbismus.

    A právě s tím musíte počítat. Často vidím poražené strany, které si stěžují, že to bylo takové a takové. Může to být pravda, ale když jste vevnitř a stěžujete si, tak je to akorát trapné. Když prohrajete, tak musíte začít znovu, nebo se na vše vykašlat. V tomhle je politika strašně nelítostná a krutá.

    Už Shakespeare dobře věděl, že se moc nepouští, o moc se jenom bojuje.

    Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek

    Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek FOTO ARCHIV KSA

    Zarputilý Ivan Krejčí

    S Ivanem Krejčím se známe poměrně dlouho. Pamatuji si, že už někdy v dětském věku jsme spolu závodili ve sprintu. Zda to bylo ještě ve školce či už to bylo ve školní družině, to si nevzpomenu, ale že mi Ivan utekl, to si pamatuji dodnes. Už tehdy rád vyhrával a to mu tak nějak zůstalo. Proto s ním nezávodím. Ani s ním nehraji šipky, ve kterých je mistrem. Já s ním raději vůbec nic nehraji. Ale znám dost lidí, kteří s ním rádi hrají divadlo. Nedivím se jim, protože i já jsem byl jeho hercem.

    Zažili jsme spolu totiž i ty krásné časy, kdy jsme si pro sebe pojmenovávali svět vlastními básnickými opusy. Já jsem pěstoval tradiční formy, Ivan se stal zaumným surrealistou. A v jisté fázi se rozhodl, že založí divadlo poezie. Proč si vybral k naší produkci verše Jiřího Žáčka, už netuším, ale faktem je, že byly mnohem bližší „mé“ poetice, a tudíž jsem se stal téměř hlavním interpretem. Tedy alespoň na zkouškách, protože s blížící se premiérou mi stále více docházelo, že jsem sice nejlepší z celého souboru (tuhle skromnost ve mně vypěstoval Ivan), ale zároveň jsem trémista, který nemůže před lidi. Jednoho dne jsem tedy začal svou účast na premiéře zpochybňovat, což vedlo k roztržce, která byla poměrně bouřlivá a na nějaký čas nás od sebe vzdálila.

    Spojilo nás až přátelství s panem režisérem Josefem Janíkem, kterého jsme si nezávisle na sobě a každý v jiný čas pro sebe objevili. A právě on nás oba formoval. A vlastně nás dal opět dohromady. Tak jsme zase začali dělat divadlo, které je pro nás něčím zásadním, co si však nemusíme nijak slovně vymezovat, protože za ty roky už si toho opravdu moc říkat nemusíme. Víme to i bez těch slov. Kupříkladu víme, že potřebujeme herce. A staráme se o něj, aby nám rostl a sílil s každou novou rolí. Herecké divadlo tuhle péči tak nějak předpokládá. A Ivan má své herce opravdu rád. Kdysi chtěl sice napsat manifest o tom, že herec musí být drásán, ale nemyslel to tak zle. Spíš měl na mysli výchovu, možná i přísnou, ale zároveň laskavou. A proč to nepřiznat, jako vychovatel je velmi náročný. Někdy až přímo urputný, a protože vím, že to slovo nemá rád, napíšu raději, že je zarputilý. Ale dá se to přežít a za ty výsledky to rozhodně stojí.

    Tomáš Vůjtek


    Komentáře k článku: Ivan Krejčí: Divadlo je má profese, politika mise

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,