Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Inscenace roku

    Již poosmnácté jsme koncem minulého roku vyhlásili výroční anketu Inscenace roku. Oslovili jsme naše autory, teatrology, publicisty, kritiky, dramaturgy divadelních klubů a festivalů a další divadlu a našemu listu blízké kulturní osobnosti, aby vybrali pokud možno jednu českou produkci, která měla premiéru v roce 2010, případně (vzhledem ke každoročním prosincovým uzávěrkám) koncem roku 2009, a již by označili – v pozitivním smyslu – Inscenací roku 2010. Pokud někdo vybral projekt starší nebo jich jmenoval několik, respektovali jsme jej.

    Nastasja Astašina: Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Běsi, r. Alexandr Minajev, Divadlo v Celetné Praha. Hluboké téma, autorsky pojaté a rozvinuté, elegantní, lehká až brilantní režie, použití různých divadelních technik – syntéza, ne eklektika – a herecké výkony, nikterak ustrnulé. Herci svá pojetí rolí rozvíjejí samostatně dál, i když od premiéry uplynulo více než tři čtvrtě roku.

    Zuzana Augustová: Karel Čapek: Věc Makropulos, r. Robert Wilson, Národní divadlo/Stavovské Praha.

    Václav Bartoš: Napadá mě snad jediný počin roku 2010, a tím je hostování Teatru Ósmego Dnia po dvaceti letech v Praze… Ale to není česká inscenace roku. Jinak jsem viděl jen samé průměrné věci. A tak jí „pasuju“ Špinarovu Maškarádu (Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda, r. Daniel Špinar, Klicperovo divadlo Hradec Králové), která měla premiéru koncem října 2009.

    Pavla Bergmanová: Johannes Urzidil, David Jařab: Weissenstein, r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha. Tvůrci citlivými prostředky budují z nenápadných detailů působivě groteskní obraz nadčasového outsiderství. Intimní, minimalistická a křehká inscenace, která se diváka silně dotýká svým čistým divadelním jazykem.

    Jana Bohutínská: Michal Dočolomanský: Divadlo/Theatre, r. Viliam Dočolomanský, Farma v jeskyni Praha. Všechno, co se děje na scéně, děje se doopravdy. Myšlenka, maximální příprava, maximální nasazení, krajní výdej psychické a fyzické energie; tak si přestavuji performance. To samé se může stát i divákovi – pokud se otevře a napojí.

    Jiří Borovička: Nejnovější inscenace mají vždy výhodu posledního zážitku. Ale tenhle v paměti zůstane dlouho. Myslím prosincovou premiéru hry Patricka Marbera Dealer’s Choice aneb Kdo rozdává, rozhodne, r. Jiří Pokorný, Dejvické divadlo Praha. Klobouk dolů před výkony Davida Novotného, Martina Myšičky, Jaroslava Plesla, Václava Neužila, Ivana Trojana a Hynka Čermáka! A nejen u pokerového stolu…

    Pavel Brycz: Ze všeho toho, co jsem viděl, mě nejvíc těší vzpomínka na představení hry Davida Gieselmanna a Klause Schumachera Louis a Louisa, r. Juraj Nvota, Divadlo Na zábradlí Praha – Nějak mě cesta dlážděná nejlepšími úmysly vedoucí do pekla hned tady na zemi přijde pro současnost nejvýstižnější, a když to někdo umí napsat, tak jak oba autoři, a hvězdy Zábradlí mají co hrát, jsem spokojený. Rád si dám repete a na tohle představení vyrazím znovu. Fascinující ovšem je i Strindbergova Slečna Julie režiséra Víta Vencla v Malém divadle F. X. Šaldy v Liberci. Markéta Tallerová a Tomáš Impseil předvedli na scéně krev, pot a slzy. Na Slečně Julii mě sice nikdo podruhé neuvidí, ale z paměti ji nevymažu. Hrubín by napsal: Ještě pořád to na mě padá…

    Ondřej Cihlář: Jednoznačně K. Čapek: Věc Makropulos, r. R. Wilson, Národní divadlo/Stavovské Praha. Bez ohledu na to, že leckdo může namítat, že Wilson nepředvedl v rámci svého stylu nic mimořádného, vytvořil strhující dílo, které osekalo košatou předlohu až na samotnou významovou dřeň. Navíc se mu podařilo v působivých obrazech představit v nezvyklých polohách herce, z nichž některé známe ze souboru ND už v léta zažitých šaržích. Na představení je také jasně vidět rozdílný přístup herců neochotných spolupracovat s režisérem, „protože nechtějí rozumět“, a herců kreativních a autorsky nevyčerpaných, kteří jsou schopni vnější výraznou stylizaci naplnit vnitřním bohatým a zajímavým obsahem.

    Jan Císař: Otakar Fajfr, Michal Novák, Martin Bohadlo a Petr Hašek: Fitzli Putzli, r. Petr Hašek, Geisslers Hofcomoedianten Kuks. Pokud by někdo chtěl podrobnější zdůvodnění, tak jej odkazuji na DN z 21. 9. 2010 (Dědova mísa). Teď jen připojuji, že zážitek z představení v Červeném Kostelci, kdy v pozadí zasněžené krajiny s černými kmeny a holými větvemi stromů se tyčila hřbitovní zeď s vyčnívajícími náhrobními pomníky, je pro mne nezapomenutelný; scénický umělý tvar se tu dokonale propojil s prostředím, prostě post-postmodernistické divadlo téměř vzorové.

    Kamila Černá: Michel Houellebecq, Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Elementární částice, r. Jan Mikulášek, Národní divadlo Brno – Reduta.

    Martina Černá: Jedním z mých největších zážitků minulého roku byl Urzidilův Weissenstein Pražského komorního divadla v adaptaci a režii Davida Jařaba. O polovinu hlasu se dělí s o půl roku mladší inscenací NoD Quijote Studia Damúza v režii Jana Nebeského.

    Zbyněk Černík: Upřímně řečeno, začínám si připadat trochu trapně, protože v této anketě už poněkolikáté uvádím stejné divadlo, mění se jen název inscenace. Tak tedy – Vítek Peřina: James Blond, r. Tomáš Dvořák, Divadlo Alfa Plzeň. Opět se potvrdilo, že i s malými loutkami lze zahrát velké divadlo.

    Jindřich Černý: Leoš Janáček: Káťa Kabanová, r. Robert Wilson, ND Praha. K. Čapek: Věc Makropulos, r. R. Wilson, ND (Stavovské) Praha.

    Jan Dehner: Giacomo Puccini: La Bohème, dir. Norbert Baxa, r. Zbyněk Brabec, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem.

    Lenka Dombrovská: Peter Handke: Spílání publiku 2010, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Jedinečný divadelní a politický manifest pro všechny: chalupáře, nevoliče, věčné studenty, přizdisráče, čumily, hospodské kecaly…

    Věra Drápelová: L. Janáček: Káťa Kabanová, r. R. Wilson, dir. Tomáš Netopil, ND Praha. Přes všechny námitky, které lze vůči této produkci vznést, je práce Roberta Wilsona ukázkou jasné a dokonale vypracované inscenační vize. Prostě originál.

    Jan Dvořák: Miroslav Bambušek: Zdař Bůh!, r. Ewan McLaren, Důl Michal, Ostrava-Michalkovice. V roce 2010 mne nejsilněji zasáhla tato inscenace jako všestranný morální apel i vůlí k tomuto projektu v neregulérních podmínkách, volbou tématu a navíc v tak autentickém industriálním prostředí; docela nedávno pak též vzepětí činohry Národního divadla k metě, jež snese mezinárodní srovnání, s velmi koncentrovanými hereckými přístupy: K. Čapek: Věc Makropulos v režii Roberta Wilsona.

    Richard Erml: Felix Mitterer: Moje strašidlo, r. Martin Čičvák, Činoherní klub Praha. A P. Handke: Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.

    Jaroslav Etlík: Dejvické divadlo – Muž bez minulosti podle filmu Ariho Kaurismäkiho v režii Miroslava Krobota.

    Alena Exnerová: V. Peřina: James Blond, r. T. Dvořák, Divadlo Alfa Plzeň. Pro působivý, laskavě parodický pohled do světa bondovek a pro loutkoherecké kvality inscenace.

    Petr Feyfar: Původně jsem byl v pokušení uvést „propadák měsíce“ – Peníze od Hitlera (skvělá Marie Málková). Pak ale přišel Komunismus. Tyto dvě hry i inscenace mají mnoho společného: otevírají – navíc v napínavé formě s místy překvapivými zvraty, divák je rozhodně zaujat – témata, o nichž se sice ví, ale která v Česku na jeviště zatím nikdo nepřinesl. Klimáčkovi a týmu Divadla v Celetné se to daří lépe: Proto Viliam Klimáček: Komunismus, r. Filip Nuckolls, Divadelní spolek Kašpar Praha.

    Hana Frejková: Neumím se rozhodnout mezi dvěma inscenacemi. U obou je přesné zobrazení vnitřního uspořádání duše z úhlu pohledu 21. století. Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. Miroslav Krobot, Dejvické divadlo Praha. Johanes Urzidil: Weissenstein, r. David Jařab, Divadlo Komedie Praha.

    Michal Hába: Hlasuju pro A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha a P. Handke: Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha.

    Dana Hábová: William Shakespeare: Macbeth, r. Jan Mikulášek, Divadlo v Dlouhé Praha, P. Handke: Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Z osobních důvodů se vzdávám hlasu pro Dealer’s Choice v Dejvickém divadle a pro Ubu Antikrista v Disku, ač mne tyto inscenace zaujaly i z důvodů neosobních!

    Tomáš Hájek: Několik inscenačních projektů je zaznamenání hodných; pokud mám říci jedinou, volím Beckettovo Čekání na Godota režiséra Michala Dočekala na Nové scéně ND. Znova se ukázalo, jak Beckett mluví k dnešku. Z Pozza šla hrůza jako z Anthonyho Hopkinse v Mlčení jehňátek.

    Adam Halaš: Lucie Trmíková, Miloš Orson Štědroň: Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy), r. Jan Nebeský, Teatro/NoD Praha. Nadčasové kouzlení režiséra Jana Nebeského s textem Lucie Trmíkové a hudbou Miloše Orsona Štědroně. V hlavní roli Matky Terezy exceluje kontratenorista Jan Mikušek (Zítra se bude…, Nagano).

    Jiří Hanák: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Neokázale křehká a zvláštně tichá inscenace, která ve mně vyvolala intenzivní pocit smyslové lázně, z níž se mi nechtělo vystoupit ještě dlouho po posledním potlesku.

    Helena Havlíková: Eugen d’Albert: Nížina, dir. Jan Zbavitel, r. Heinz Lukas-Kindermann. Národní divadlo (Mahenovo) Brno. Německý verismus v trojúhelníku vztahů z katalánské mlýnice počátku 20. století díky synergii hudebního a scénického nastudování i sólistům s Richardem Haanem, Steffenem Schantzem a Susanne Schimaack a sboru dostal podobu strhujícího sociálního hudebního dramatu, v němž prvoplánový kontrast svobody ve volné přírodě a omezení společenskými konvencemi i osobním prospěchem prohloubily další významové vrstvy.

    Josef Herman: P. L. Traversová, Richard Sherman, Robert Sherman, Julian Fellowes, George Stiles, Anthony Drewe: Mary Poppins, r. Petr Gazík, Městské divadlo Brno. Profesionalita, zaujetí, promyšlený cíl, nápady – takové divadlo má smysl.

    Eva Herrmannová: Dlouho jsem přemýšlela, až jsem přišla na Prodanou nevěstu v Severočeském divadle opery a baletu Ústí n/L. Byla to opravdu vynikající a neobvyklá „Prodanka“ už jen co do dramaturgie – bylo tu provedeno první znění z roku 1866 s mluvenými dialogy – a také po hudební a režijní stránce bylo vše prvotřídní…

    Miloš Horanský: L. Trmíková, M. O. Štědroň: Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy), r. J. Nebeský, Teatro Roxy/NoD Praha. Hudební divadlo. A jaké! Liturgie. Voda od pramene. Očista. Posila. Možná, že něco podobného měl na mysli Artaud. Důvod divadla.

    Zdeněk Hořínek: F. Mitterer: Moje strašidlo, r. M. Čičvák, ČK Praha. Mittererův nemilosrdný a hluboký ponor do hájemství intimních lidských vztahů nalezl odpovídající odezvu v inscenaci spojující spontánní temperament s výrazovou cudností a promyšlenou jevištní kázní.

    Radmila Hrdinová: John Misto: Sonáta pro lžíci, r. Kateřina Iváková, Divadlo Bez zábradlí Praha. Zdůvodnění je prosté – skvělá herecká spolupráce Dany Syslové a Jiřiny Jiráskové. Čím dál víc mě na jevišti zajímá především herecké umění a silný životní příběh. Tady je obojí.

    Vladimír Hulec: Nejraději bych uvedl všechny nové inscenace Divadla Komedie, Jana Mikuláška v Ostravě, Praze i Brně, Jana Nebeského v NoD, Roberta Wilsona v pražském Národním, a navíc autorské aktivity Jiřího Adámka, Petra Kolečka, Jana Komárka či Miroslava Bambuška… Nakonec volím tři projekty, které různými směry překračují obecně vnímané hranice divadla: Jan Mocek, Jan Hofman: Wir tanzen konzentriert, r. Jan Mocek, Frei Körper Kultur Praha – divadlo za hranou bolesti, syrovost a osobní nasazení na našich jevištích nevídané. Petr Boháč, Jiří Sozanský: Procesy 10/48/7830, r. Petr Boháč, Spitfire Company Praha – jednorázový projekt, který se odehrál v prostorách Vrchního soudu v Praze. Divadlo – očistný a zároveň varovný rituál celospolečenského historického svědomí. Petr Nikl: Play! Tříměsíční nepřetržitá řada akcí a koncertů ve výstavní síni Mánes v Praze. Permanentní divadlo – otevřená (dialogická) hra.

    Petr Christov: J. Mocek, J. Hofman: Wir tanzen konzentriert, r. J. Mocek, FKK Praha. Za schopnost vytvořit koncept, který dráždí a působí na své účastníky. A rovněž za to, že nemají potřebu na scéně hovořit slovy, stačí jim tělo a také trocha nových médií; zkrátka fyzické divadlo, které není lehkovážnou zábavou, ani podvratnou provokací.

    Josef Chuchma: Nemohu se rozhodnout mezi dvěma inscenacemi pražského Divadla Komedie: totiž mezi Weissensteinem (r. D. Jařab) a Černými pannami (r. D. D. Pařízek). Každá ve mně oslovuje něco jiného a něčím jiným.

    Kateřina Jírová: Alex Švamberk: Night Club Beauty and the Beast, autor koncepce a režie Alex Švamberk. Jediné uvedení v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v Divadle Na zábradlí v Praze.

    Jan Jiřík: Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje, r. Kamila Polívková, Divadlo Komedie. Inscenace, která vrací víru a naději v divadlo.

    Vladimír Just: J. Urzidil, D. Jařab: Weissenstein, r. D. Jařab, Divadlo Komedie Praha. Dramaturgicky, režijně, scénograficky a herecky objevné (méně otřepané, a přitom výstižnější slovo mě nenapadá). Jiří Voskovec + Jan Werich, Dora Viceníková: Korespondence V+W, r. Jan Mikulášek, Národní divadlo/Reduta Brno. Řečeno s klasikem, nemožné se stalo skutkem – nikdy bych nevěřil, že lze neakademicky, bez napodobování, s kongeniálním humorem a fantazií přenést hořko-humorné privatissimo dopisů přes oceán na jeviště. Jaroslav Dušek a Martin Zbrožek s přáteli: Divadlo Vizita 6. 12. 2009, Divadlo Archa Praha. Tenkrát o Mikuláše v Arše byl Dušek i partner v životní formě, ale je to jen zástupné, mohl bych jmenovat kterékoli jiné premiérově-derniérové představení Vizity od prosince 2009 do prosince 2010: soudím totiž už léta, že 90 % toho nejlepšího v českém divadle můžeme v nějaké analogii nalézt při dobré vůli i jinde po Evropě a světě, zatímco Duškova Vizita je nejenom teď, tady a nikdy jindy, ale také, obávám se, nikde jinde.

    Jan Kerbr: Viděl jsem asi deset výborných tuzemských inscenací, mám-li však volit jednu, můj hlas patří Kaurismäkiho Muži bez minulosti v režii a úpravě Miroslava Krobota a provedení Dejvického divadla.

    Jan Kolář: J. Voskovec + J. Werich, D. Viceníková: Korespondence V+W, r. J. Mikulášek, ND/Reduta Brno.

    Radim Kopáč: Jednoznačně Pařízkova aktualizace Handkeho Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Po všech stránkách víc než divadlo.

    Karel Král: Jiří Adámek a kol.: Moje první encyklopedie, r. Jiří Adámek, Divadlo Minor. Volil jsem ze svých osmi tipovaných inscenací losem. Vylosovaná je ta, která si asi u kritiky velkou slávu nevyslouží, protože na ní není jak brousit interpretační ostruhy. Přináší ale i nám kritikům – kromě radosti – i jisté starosvětské poučení: Čím méně má umělec potřebu ukazovat, že je umělec, tím víc umělec opravdu je.

    Josef Krofta: česko-slovensko-polský projekt hradeckého Draku, Starého divadla Nitra a varšavského Teatru Lalka Jánošík Janosik Jánošík v režiích (postupně) Jakuba Krofty, Lukasze Kosa a Ondreje Spišáka. Draci si znamenitě poradili se skutečností, že jsme nikdy žádného Jánošíka neměli.

    Viktor Kronbauer: E. Tobiáš, B. Reynek, Miguel de Cervantes: NoD Quijote, r. J. Nebeský, Teatro Roxy/NoD Praha.

    Jiří P. Kříž: Letos jednoznačně a bez dělení K. Čapek: Věc Makropulos, r. R. Wilson, ND (Stavovské) Praha. Jestliže máme (můžeme) hledat v moderním divadle nové podněty, potom choreografičnost, hudebnost, výtvarnost, obraznost a herecké pojetí většiny aktérů povýšilo Čapkovo stále aktuálnější téma dlouhověkosti blížící se věčnosti na dokonalý postmoderní tvar, v němž z původního autorova syžetu nezůstalo opomenuto nic, co by i zarputilým ochráncům českého klasika, jednoho ze sedmi českých adeptů Nobelovy ceny za literaturu, mohlo v inscenaci chybět.

    Petr Lanta: Adolf Lebeda: Půl hodiny před smrtí, soubor Ajachajacour. Příběh člověka, který skutečný život poznal půl hodiny před smrtí – platónsky laděný tanec vozíčkáře. Hraje mezinárodní soubor studentů VŠ, kteří se poznali přes Erasma. Aktéři netouží po publicitě, dodržují se některá pravidla, např. absolutní zákaz focení, nepoužívají internet – zprávy o inscenaci se šíří ústně. Sám nevím, zda jsem napsal správně název souboru – ten obsahuje slovo dvůr, ve smyslu uzavření, zároveň kuráž; ta je vyžadována od diváků i herců. Skrytý zázrak z podzemí, bohužel-bohudík pouze pro vyvolené.

    Eva Kröschlová: Bohuslav Martinů: Hry o Marii, dir. Jiří Bělohlávek, r. Jiří Heřman, Národní divadlo Praha. Byť inscenace měla premiéru koncem října 2009, viděla jsem ji až o loňských Velikonocích. Snad toto časové opominutí lze akceptovat.

    Tatjana Lazorčáková: V české premiéře uvedená Korespondence V+W, kterou uvedlo Národní divadlo Brno na scéně Divadla Reduta v dramatizaci a dramaturgii D. Viceníkové a v režii J. Mikuláška! Jde o stylově čistou, scénicky hravou a významově vrstevnatou koláž, v níž jsou jinou optikou interpretovaná známá fakta. V konečném vyznění inscenace zasahuje tragikou individuálních osudů vřazených do dějinných událostí 20. století.

    Rudo Leška: L. Janáček: Káťa Kabanová, r. R. Wilson, ND Praha. Robert Wilson je nepochybne divadelný mág so svojbytným videním sveta, hoci už dlho nie avantgardným, a s jeho Káťou sa ťažko súperí. Popri Wilsonovom rukopise je úspech daný i profesionálnym hudobným naštudovaním, ale prirodzene tiež podmienkami, o ktorých českí tvorcovia môžu len snívať.

    Kateřina Lešková-Dolenská: L. Janáček: Káťa Kabanová, r. R. Wilson, ND Praha. Mám slabost pro Wilsonovy nadloutky.

    Marcela Magdová: P. Handke: Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Za odvážné a zároveň rafinované uchopení Handkeho textu, který vyzývá k novým revizím divadla i samotné společnosti.

    Karel Makonj: Site specific projekt Lanostory Apoleny Vanišové a studentů herectví a scénografie KALD DAMU v supervizi Tomáše Žižky a SKUTRů na Klínovci v únoru 2010. Originální projekt, mapující dějiny osídlení této jazykově smíšené oblasti od pravěku po současnost, nevyhýbající se ani citlivým obdobím válek, zalidňování i vysídlování.

    Nina Malíková: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Krobotova inscenace je opravdu divadlem v tom nejkrásnějším slova smyslu. V těžkopádném balastu současného českého divadla působí svou čistotou a jednoduchostí všech prostředků jako zjevení.

    Luboš Mareček: J. Voskovec + J. Werich, D. Viceníková: Korespondence V+W, režie: J. Mikulášek, ND/Reduta Brno. Dech beroucí inscenace Jana Mikuláška vznikla vlastně z velmi nedivadelního materiálu (dopisy dvou ikon V+W). Mikulášek formou nápadité klauniády a s dadaistickou hravostí krouží a skládá úchvatnou mozaiku ze života dvou lidí, kteří nemohli být spolu, ale ani bez sebe. Inscenace diváky strhne minuciózním herectvím precizovaným do posledního detailu v replice i gestu.

    Josef Meszáros: Franz Kafka: Zámek, r. Natália Deáková, Divadlo na Vinohradech Praha.

    Vladimír Mikulka: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha.

    Iva Mikulová: Rudolf Sloboda: Armagedon na Grbu, r. Dodo Gombár, Městské divadlo Zlín. Syrová naturalistická inscenace s existenciálním přesahem, vynikající herecký výkon Jany Tomečkové v hlavní roli Ženy.

    Josef Mlejnek: William Shakespeare: Král Richard III., r. Zdenek Plachý, Národní divadlo Brno. Dosud nejpropracovanější divadelní režie Zdenka Plachého, nejlepší inscenace, kterou jsem letos viděl.

    Daniele Monmarte: Nejlepší českou inscenací roku 2010 je pro mě Prase od Václava Havla inscenované režisérem Vladimírem Morávkem a souborem Divadla Husa na provázku Brno, protože režisér dokonale zpracoval autorův humor a ukázal, že tento vytříbený humor může být posunut do kontextu české kulturní tradice.

    Alena Morávková: Karel Čapek, Josef Kovalčuk: Hordubal, r. Jan Antonín Pitínský, Divadlo Husa na provázku Brno. S vynikajícím výkonem Vladimíra Hausera v roli Hordubala. Felix Mitterer: Moje strašidlo, r. Martin Čičvák, Činoherní klub Praha. S vynikajícími výkony obou protagonistů, Blanky Bohdanové a Stanislava Zindulky. William Shakespeare: Macbeth, r. Jan Mikulášek, Divadlo v Dlouhé Praha.

    Jana Paterová: Nadchnul mě Miroslav Krobot a soubor Dejvického divadla včetně všech hostů v Muži bez minulosti.

    Jana Patočková: M. Houellebecq, J. Mikulášek, D. Viceníková: Elementární částice, r. J. Mikulášek, ND Brno – Reduta. A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha.

    Zdenko Pavelka: P. Handke: Spílání publiku 2010, r. D. D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha. Legenda je vždycky tenký led, ale Dušan Pařízek dokázal touto skvěle hranou inscenací znovu položit důležitou otázku: Co si to tady pořád namlouváme?!

    Ladislava Petišková: Na první místo svých divadelních zážitků stavím inscenaci Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje, r. Kamila Polívková, Divadlo Komedie Praha pro hořce kritickou analýzu společnosti. Bezesporu jde i o nadějnou režisérskou práci Kamily Polívkové a autentické, velmi sugestivní výkony Ivany Uhlířové, Martina Fingera a dalších herců.

    Markéta Polochová: Josef Kajetán Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, r. Štěpán Pácl, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Inscenace za pomoci minimální modernizace nebývale sugestivně zpřítomňuje Tylovo historizující drama především díky Páclově vyvážené práci s jevištními metaforami, přirozeným zdoláním tzv. nevděčného prostoru v Divadle Jiřího Myrona a v neposlední řadě i svou estetizující rovinou (práce se světlem, vystavění mizanscén).

    Martin Porubjak: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Pretože to bolo krásne! A všetci boli skvelí! Bol som tým uhranutý ako v najlepších časoch Činoheráku (1965–1972).

    Bronislav Pražan: Senkelovy a Zaimogluovy Černé panny, r. Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie Praha, a Čapkova Věc Makropulos, r. R. Wilson, ND/Stavovské divadlo Praha. Výrazově zcela protikladné inscenace, obě ale hluboce zasáhnou svým smyslem. První se k němu dobírá silou slova, druhá silou kinetické obrazivosti.

    Věra Ptáčková: Svůj tip dávám Šťouračově produkci Spettatori, kterou vytvořil se svými švýcarskými studenty (Scuola Teatro Dimitri): Taneční, klaunské a pohybové představení s živou – jejich vlastní – muzikou. Všechno uměli, a navíc mi – na Festivalu regionů v Hradci Králové – způsobili zážitek rovný básni v próze.

    Natálie Preslová: Henrik Ibsen: Brand/Oheň, režie Štěpán Pácl, Švandovo divadlo Praha.

    Kateřina Rathouská: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha.

    Jiří Bilbo Reidinger: M. Urzidil, D. Jařab: Weissenstein, r. D. Jařab, Divadlo Komedie Praha. Pro celkovou čistotu.

    Jan Rejžek: Thomas Brussig: Hrdinové jako my, r. Kamila Polívková, Divadlo Komedie Praha. Kvůli mimořádnému výkonu Jiřího Štrébla. David Drábek: Noc oživlých mrtvol, r. David Drábek, Klicperovo divadlo (Studio Beseda) v Hradci Králové, protože je to náramně vtipný satirický kabaret. A dodatečně jsem zhlédl vynikající Malou smrt Adély Laštovkové Stodolové a SKUTRu v La Fabrice.

    Marie Reslová: E. Tobiáš, B. Reynek, Miguel de Cervantes: NoD Quijote, r. J. Nebeský, Teatro Roxy/NoD Praha. Všechno, co je v životě důležité, za necelou hodinu a půl. Tanec nad hrobem. Radost.

    Simona Rybáková: Letos nemám jednoznačného favorita… A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Lenka Vágnerová a Pavel Mašek ze souboru DOT504 – dlouhodobě za svoji taneční a choreografickou činnost – letos jejich duet Mah Hunt a kvartet choreografky Lenky Vágnerové Perfektní den aneb Mr. Gluteus Maximus v provedení DOT504, oba v Divadle Ponec Praha. Ján Mančuška: Hra pozpátku, r. Ján Mančuška, Divadlo Archa Praha.

    Kari Senius: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Duch Kaurismäkiho je silně přítomen: nostalgie, cit sociální spravedlnosti, melancholie, ale i láska a naděje. Mimořádně povedená divadelní adaptace.

    Roman Sikora: U mě je to jednoduché: Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje, r. K. Polívková, Divadlo Komedie Praha. Zdůvodnění nenapíšu, protože jsem ho psal tolikrát a už se mi nechce.

    Zuzana Sílová: Drama J. K. Tyla Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v režii Štěpána Pácla a v podání činohry ostravského Národního divadla moravskoslezského v čele s Annou Cónovou, Tomášem Jirmanem a Františkem Večeřou – pro znovuobjevení scéničnosti a dramatičnosti Tylova slova.

    Marcel Sladkowski: Tomáš Vůjtek: Brenpartija, r. Janusz Klimsza, Komorní scéna Aréna Ostrava. O fous starší inscenace (premiéra v říjnu 2009), ale větší zážitek mě v divadle nepotkal.

    Jitka Sloupová: Patrick Marber: Dealer’s Choice aneb Kdo rozdává, rozhodne, r. Jiří Pokorný, Dejvické divadlo Praha.

    Jana Soprová: P. Marber: Dealer’s Choice aneb Kdo rozdává, rozhodne, r. J. Pokorný, Dejvické divadlo Praha. Fascinující záležitost – i když o pokeru nevím vůbec nic, inscenace mě zcela pohltila. Dokonalý divadelní tvar ve všech složkách – od překladu Dany Hábové přes režii Jiřího Pokorného až po excelentní, přesné herectví šestice herců.

    Karel Steigerwald: Nemám letos nějak tip.

    Milan Strotzer: O. Fajfr, M. Novák, M. Bohadlo a P. Hašek: Fitzli Putzli, r. P. Hašek, Geisslers Hofcomoedianten Kuks.

    Jirka Šlupka Svěrák: Tipy mám nakonec dva. Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, r. Martin Františák, Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Alexandrín v inscenaci opravdu zvoní a příběh drží krásně pohromadě. Pozoruhodné jsou výkony Tomáše Dastlíka v titulní roli a Sylvie Krupanské v roli Roxany. Režisér Martin Františák se dokázal obdivuhodně vyrovnat s nástrahami malého jeviště. Josef Topol: Konec masopustu, r. Janusz Klimsza, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Topolova mravně poetická dramatika neztrácí sílu ani dnes. Režisér Janusz Klimsza, který citlivě pracuje s rytmem, vdechl hře svébytnou atmosféru. Vedle jiných oceňuji herecké výkony Davida Viktory v roli Krále a Františka Večeři v roli Smrťáka.

    Lenka Šaldová: P. L. Traversová, R. Sherman, R. Sherman, J. Fellowes, G. Stiles, A. Drese: Mary Poppins, r. P. Gazdík, Městské divadlo Brno. Je to tak krásné, když divadelní magie pohltí člověka natolik, že má na chvíli chuť s hlavní postavou uvěřit, že stačí jen chtít a rázem je vše možné!

    Alice Šimonová: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. V 60. letech prý bydlel v Čechách divadelní Bůh. Co pamatuju, bylo tomu tak. Dneska se i bohové musí uskromnit, takže má k dispozici jen malý sál v Dejvicích. Ale soudím, že se mu tam bydlí dobře.

    Jakub Škorpil: D. Jařab, M. Urzidil: Weissenstein, r. D. Jařab, Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie a A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo. Příklady vynikajícího divadla bez přívlastků.

    Eva Šormová: W. Shakespeare: Macbeth, r. J. Mikulášek, Divadlo v Dlouhé Praha.

    Veronika Štefanová: Percy Bysshe Shelley: Cenci, r. Anna Petrželková, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Invenční dramaturgická volba romantické Shelleyho hry, která díky aktuální úpravě získala srozumitelný a sdělný ráz; Anna Petrželková, i přestože je mladou a sotva začínající režisérkou, představila velmi vyzrálou režii s prvky výrazné pohybové stylizace propojené s psychologicky prožitkovým i vtipně parodujícím herectvím, obohaceným o skvostně extravagantní kostýmy a luxusně vyhlížející scénografii.

    Táňa Švehlová: J. Mocek, J. Hofman: Wir tanzen konzentriert, r. J. Mocek, FKK Praha. Za to, s jakou suverenitou a lehkostí vytváří nekompromisní protiklad k české užvaněnosti a laskavému humoru.

    Martin J. Švejda: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Letos nemám pochybnost.

    Robert Tamchyna: I s ohledem na každoroční menší zastoupení loutkového a alternativního divadla v anketě bych rád podpořil inscenaci plzeňského Divadla Alfa – Vítek Peřina: James Blond, r. Tomáš Dvořák. Představení, které nezklame ani pravověrné znalce osudů agenta 007, ale pobaví i ty, kteří o agentovi Jejího Veličenstva zatím vůbec neslyšeli. Jsou ale vůbec takoví?

    Zdeněk A. Tichý: K. Čapek: Věc Makropulos, r. R. Wilson, ND/Stavovské divadlo Praha.

    Pavel Trenský: L. Janáček: Káťa Kabanová, r. R. Wilson, Národní divadlo Praha. Přestože to nebyl špičkový Wilson, byla to snad jediná česká inscenace – z těch, které jsem měl možnost vidět – která by obstála na mezinárodním fóru.

    Milan Uhde: Vědom si neúplnosti svého přehledu o českých inscenacích a převahy lokálně brněnských divadelních zážitků pokládám za inscenaci roku představení Příliš hlučné samoty v Divadle u stolu v režii Iva Krobota, a to pro úchvatné spojení hrabalovského humoru a grotesky s lyrikou, patosem a výrazem tragických obav o osud individua a kultury v masové společnosti řízené diktaturou nebo konzumem.

    Hana Ulmanová: Viliam Dočolomanský a kol.: Divadlo/Theatre, r. Viliam Dočolomanský, Farma v jeskyni, Praha. Skvělé taneční i hudební výkony, emocionálně nesmírně působivé s podnětnými filosofickými přesahy.

    Vojtěch Varyš: P. Boháč, J. Sozanský: Procesy 10/78/4830, r. P. Boháč, chor. Miřenka Čechová, Spitfire Company Praha – jednorázové uvedení v prostorách Vrchního soudu v Praze. Fascinující tanečně-zvuková podívaná, pojednávající nelidskost soudní mašinérie v mnohem nadčasovějším vyznění, než „jen“ v případě Horákové. Jedinečný projekt, který zrovna by měl být reprízován.

    Roman Vašek: Taneční delikatesy. Choreografie: Atilla Egerházi, Václav Kuneš a Jiří Kylián, Jihočeské divadlo České Budějovice. Před třemi lety bych to považoval za utopii – v malém regionálním baletu uvádějí program tří špičkových choreografů, navíc velmi dobře zatančený.

    David Vávra: Jako každoročně nejsilnější zážitek přišel s první adventní nedělí, tedy sobotou. Divadlo Kuře jako stárnoucí, přesto nezničitelný všelidský živočich opět zaplnilo sál Klicperova divadla. Natěšení diváci dostali dvě nabité poloviny s bonusem drezúry člověčích lipicánů. Opět před námi defilovaly genotypy přirozeného herectví, od éterické po pravdě jdoucí Majky Bočkové až po dojemně naturální Ivanku Fořtovou, ale samozřejmě každý ze 42 statečných zaslouží uznání. Divadlo Kuře rok co rok říká, že svět viděný jejich optikou vypadá dobře.

    Jan Vodňanský: Program Baby Box skupiny Veselé skoky v Divadle v Celetné v Praze. Vyvážené a zároveň vynalézavé propojení pohybu a hudby s překvapivými gagy a svěžím dětským pohledem na svět dospělých.

    Jaroslav Vostrý: Za inscenaci roku považuji Tylovy Krvavé křtiny Národního divadla moravskoslezského v Ostravě v režii Štěpána Pácla, otevírající nové možnosti v přístupu k velké české klasice přes scénické kvality básnického slova.

    Michal Zahálka: Půl mého hlasu patří Ibsenově Divoké kachně, r. Jan Mikulášek, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, protože její stylizace do expresionistické grotesknosti se ukázala jako překvapivě návyková. (Měla, pravda, premiéru už loni na podzim, ale viděna byla patrně zejména letos – tak snad nebudu ojedinělý zpátečník.) Druhá polovina náleží Vltavínkům Magdaleny Frydrych Gregorové, r: Viktorie Čermáková, Klicperovo divadlo Hradec Králové, protože – ač poněkud nezaslouženě zapadly – byly ve své „průletovosti“ novějšími českými dějinami nepovrchní, osobní a zvláštně křehké.

    Vít Závodský: Z dosti rovnocenné nabídky vybírám listopadový „Sukces měsíce“ – čerstvé nastudování činohry ND Brno J. Voskovec, J. Werich, D. Viceníková: Korespondence V+W, režie J. Mikulášek, ND/Reduta Brno. Dramaturgyni Doře Viceníkové se podařilo z rozsáhlého materiálu poučeně vybrat a vhodně nechronologicky seřadit úryvky z „listů přes oceán“ jakožto výmluvné svědectví o dvou důvěrně propojených osobnostech na pozadí nepříznivé doby. Režisér Mikulášek spolu s hereckou trojicí vyšel z poetiky dadaistického klaunství a v bílém geometrizujícím prostoru komorní Reduty vytvořil sofistikovanou metaforickou inscenaci vynalézavě uplatňující jak myšlenkovou či slohovou originálnost textů, tak zejména groteskní stylizaci k nim kontrapunktických nonverbálních akcí.

    Marie Zdeňková: Olga Vlčková, Miroslav Bambušek: Do Židů!, r. Jiří Pokorný, Klub Rarach Praha (O. s. Mezery). Básnický text silný naléhavostí žalmů byl interpretován hlavně konceptuální scénografií Zuzany Krejzkové přesahující hranice oboru. Zážitkem bylo též stále zrající herectví Halky Třešňákové.

    Alena Zemančíková: Jiří Adámek: Teritorium, r. Jiří Adámek, NoD Praha. Na inscenaci oceňuji experiment s textem, orchestraci, hereckou kázeň a umění z banálních osobních výpovědí vytvořit obraz „obydlování vlastního prostoru“.

    Ivan Žáček: A. Kaurismäki: Muž bez minulosti, r. M. Krobot, Dejvické divadlo Praha. Pro silnou existenciální výpověď obsaženou v tomto zčeštění dusně finského příběhu nalezl Krobot podivuhodně pročištěnou divadelní formu – výsledek je něco, na co se hned tak nezapomíná.

    Zpracoval hul

    • Autor:
    • Publikováno: 6. ledna 2011

    Komentáře k článku: Inscenace roku

    1. Pavla Bergmannová

      Avatar

      Tyhle ankety 🙂 Na kolik titulů jsme zapomněli! Jde vůbec určit jeden nejlepší? Přidávám tedy ještě skvělého Špinarova Racka z Městského divadla Kladno.

      11.01.2011 (16.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. jiri

      Avatar

      Tolik kritiku, co divadlu rozumi, nema ani Amerika

      12.01.2011 (6.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Schmiedte,
      do této ankety neodpovídají pouze divadelní kritici – takovou má SaD – ale jsou k účasti každoročně vyzýváni všichni autoři Divadelních novin, mnozí dramaturgové divadelních klubů a festivalů a další s DN spřízněné kulturní osobnosti. Ostatně je to napsané v úvodu ankety. Berte ji spíš jako hru a jedno z možných svědectví o minulém roce v českém divadle.

      12.01.2011 (23.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,