Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ikarské lety I

    Je začátek roku 1975, předjaří. Věřím a chystám se, že budu točit Klaunovy názory – s Heinrichem Böllem (vpravo) FOTO ARCHIV AUTORA

    Trocha historie… (psáno v roce 1988)

    Můj život filmařský a potom tulácko-filmařský probíhal dosud ve třech periodách: 1. československé do roku 1970, 2. evropské do roku 1984 a 3. americké. V emigraci jsem točil více než doma, a navíc dělal hodně televizi a divadlo a pořád přitom učil. Doma jsem toho také natočil dost, ale nejdůležitější jsou pro mě tři filmy mé moravské trilogie. 1. Touha [1958], 2. Až přijde kocour [1963] s Janem Werichem a 3. Všichni dobří rodáci [1968]. V Německu a Rakousku to bylo několik filmů, také hodně televizních, ale nejdůležitější byly Klaunovy názory [1975] podle románu nositele Nobelovy ceny a mého přítele Heinricha Bölla. Též můj rakouský kinofilm Rückkehr – Návrat [1977]. Na divadle to byly pro Burgtheater ve Vídni [1976] aktovky Václava Havla Audience a Vernisáž spolu s Mrožkovou Policií [Policajti]. A moje divadelní verze Dostojevského Idiota na Národním divadle v Helsinkách [1980]. A v Norsku v Bergenu na Národním divadle, kde kdysi působil Ibsen, jsem dělal hru Pavla Kohouta Marie zápasí s anděly [1982] o Vlastě Chramostové. Mám rád tu hru i Vlastu. Dělali jsme spolu Kocoura. To byly ještě časy, kdy se blýskalo na časy spolu s vtipem Jana Wericha.

    Americké období pro mě začalo v roce 1984 v lednu. Učil jsem se a pracoval dva roky přitom pro Sundance Institut velkého stara Roberta Redforda, který je prima chlap. Zorganizoval na svém území, v Utahu, celý komplex budov a zařízení pro trénování začínajících filmařů v Americe. Každý rok se tam sejde asi třicet vybraných autorů a režisérů s jejich scénáři a mohou si točit zkušební filmy podle svých scénářů celý měsíc a k ruce jim stojí asi sto dvacet vybraných specialistů, mistrů a profesionálů z Hollywoodu, New Yorku i z Evropy. Některé filmy jsem supervisoval jako poradce. V roce 1986 a 1987 jsem natočil celovečerní pohádku pro děti i dospělé The Great Land of Small v Kanadě pro producenta a starého přítele a distributora mých českých filmů, hlavně Kocoura, Rocka Demerse. Ten titul, že je třeba v něco věřit, co je silné a dobré, byl česky Velká země maličkých [Velká země malých]. To maličkých beru z české Bible. Nechte maličkých přijíti ke mně. To mě ještě v Kelči učil tehdy mladičký páter František Tomášek, který uměl nám maličkým ogarům nejlépe vylíčit peklo. Už nikdy jsem tak dobře líčené peklo neslyšel, ale někdy zažil tady na zemi. Takový už je život.

    Opustíš-li mě, zahyneš

    Narodil jsem se kdysi dávno [1925] v Kelči na Moravě. Můj tatínek byl ředitel školy a velký včelař a maminka učitelka s malířským talentem, který pro rodinu opustila, což byla škoda. Ale mělo se to ve mně do čeho vrtnout, ne do malířství, ale do filmu, což je vlastně kus malířství. Hlavně film barevný. Ne nadarmo dostal Kocour a potom Rodáci na festivalu v Cannes cenu za nejlepší použití barvy, ještě k jiným cenám.

    Je mi 63 let, ale cítím se podstatně mladší, denně cvičím nejméně hodinu a klušu, k tomu jezdím na kole – závodním. Také už dlouho dělám po svém jógu. New York je veleměsto plné kontrastů, je úchvatné, neobyčejně dynamické, ale i místy tiché. Bezpečné i nebezpečné. Moc různých lidí odevšad na jednom místě. Ale zatím ze všech měst, co jsem poznal, je to nakonec město nejúchvatnější, […] teprve v New Yorku mě doopravdy přešel stesk po domově. Člověk se tu necítí cizincem, protože každý je odněkud a je to nekonečný zdroj inspirace.

    Když jsme odcházeli, a nebylo jiného zbytí, hodně jsem přemýšlel o tradici a kořenech vlastních a jejich nutnosti pro kumštýře a je-li možné si je vzít s sebou do rance. A také o slovech Jiřího Brdečky, který tušil, že asi odejdu, a říkával mi: Opustíš-li mě, zahyneš. Nuže, něco na tom je, ale nesmí se to brát doslova. Však on mi zase Jiří Trnka, jednou na cestě do Vídně, asi v roce 1965, řekl: Já už bych nemohl odejít, ale Vy, Vojtíšku, můžete, stejně zůstanete, ať jste, kde jste, hochem z moravské vísky. Také cosi podobného kdysi o mně řekl pan Voskovec v roce 1963. On si ten Jasný z Moravy chodí po New Yorku, jako by tu byl odjakživa. Ale jestli se mé kořeny uchytí, stejně jsem nevěděl. Ale člověk není strom, ale také kocour a také toulavý pes a letící semeno a co ještě chcete, i pták, když musí. Jen se tím vším stát! Pro kumštýře v emigraci není jen jedno řešení jako pro technika nebo doktora. Dostanou flek v nemocnici nebo ústavu či továrně a jsou usazeni. Ale jak chcete usadit někoho takového, jako jsem já? Mnozí přátelé nevěřili, že bych mohl odejít. Tak jsem jim připadal vrostlý do země. Ale výjimky asi potvrzují pravidlo. Jiří Purš si asi dodnes myslí, že ten odchod způsobila moje Květa. Ale není tím vinna. Nakonec jsem to byl já, kdo řekl: Tak musíme prásknout do bot.

    Jedna část naší emigrace mi připadá jako stopy v písku. Zafouká vítr, zaprší, a nic ze stop nezbude. Trvalo mi to určitou dobu, než jsem přišel na to, aby mé konání a vše mělo nějaký smysl, musím se stát POUTNÍKEM. Nesedět na jednom místě, nedat na jedny lidi, to bych byl dopadnul. Na štěstí jsem měl ty možnosti putovat záhy a byl k tomu přiveden životem, či osudem. Usadili jsme se v Rakousku. Toš podle toho bych měl sedět ve Vídni nebo Salzburgu. Ale mohl jsem už od počátku dělat v západním Německu, a to bylo dobře, to mi dalo možnost později pracovat v celé západní Evropě. Ale i když jsem v něčem pokračoval, v mnoha ohledech jsem musel začínat znovu, ne jako filmař, ale například v televizi, ne na filmu, ale na nové pro mě technice – video, ne česky, ale německy. Poznávat úplně jiné podmínky, situace, prostředí, herce, hledat spolupracovníky.

    Můj přítel Heinrich Böll

    Je začátek roku 1975, předjaří. Věřím a chystám se, že budu točit Klaunovy názory. […] Nyní o tom velkém krásném a obyčejném a neobyčejně osobitém člověku, Heinrichu Böllovi. Byl tak porýnský, kolínský, bonnský, ale přitom internacionálně proslulý a světový. Ne nadarmo dostal Nobelovu cenu. […] V padesátých letech a potom, když jsme měli Bölla v překladu, jsme ho s nadšením četli a milovali pro talent a pravdu a jen pravdu. Heinrich byl vychován a též pokřtěn katolicky, byl věřící křesťan a snažil se vždy dělat v pravdě, co Ježíš kázal. Vím to, navštěvoval jsem s ním vdovy právě zemřelých přátel a s jeho paní také. Chodil povzbuzovat nemocné, pomáhal potlačeným v jiných zemích. Byl přítel Sacharova a Solženicyna. Když Solženicyn emigroval, tak rovnou a nejdříve se vydal k Böllům. Když přitáhli Rusové 1968 na příkaz Brežněva do Prahy, Böll tam byl celou dobu a psal o tom. Tehdy jsme se ještě neznali. Byl také presidentem Pen klubu. Měl jen dvě chyby. Za války si zvykl na kouření. A to se stalo jeho potřebou při psaní. A při myšlení. Kouření mu nakonec způsobilo Bürgerovu nemoc, amputace nohou a předčasnou smrt. V jeho rodě byl silný kořínek. Byl by žil daleko déle. Ale děláme si to sami, a pak přijde účet. Když byl mladší, také dost pil. V začátcích našeho přátelství jsem se ho ptal, ale to bylo v době, kdy už byl tea-totaler a nechal pití alkoholu, kolik tak toho denně vypil? Řekl, že když psal celý den, vypil při tom dva litry bílého vína. K tomu ale ještě konev dobré a ne lehké kávy a k tomu si dával občas prcka brandy nebo whisky. No až mu lékař řekl, že bude-li pokračovat, játra už to nedokážou. Také dostal cukrovku, jako mnoho pijáků. Přitom se prý nejevil opilý, psal a myslel. Ale šlo to na játra. Alkoholu se zbavil, ale ani po osudných operacích neuměl nechat kouření. Kouříval nejméně osmdesát denně. Nakonec to omezil na čtyřicet. Lékaři mu dávali po první operaci dva měsíce. Ale proti všem zákonům Böll žil ještě tři roky a psal další díla. Já s ním nakonec natočil takovou biografii v jednom dnu jeho života a jakousi jeho zpověď [Můj přítel Heinrich Böll, 1982].

    (pokračování)

    Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)


    Komentáře k článku: Ikarské lety I

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Nejsem si jist, zdali tento způsob edičního zpracovní Jasného pamětí je optimální. Píšete „sepsaných v New Yorku“, ale podle dikce bych řekl spíš „namluvených“. Ostatně, pokud mne paměť neklame, slyšel jsem tyto paměti vyprávět samotného Vojtěcha Jasného na konci osmdesátých let z vysílání Svobodné Evropy.

      11.01.2012 (9.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,