Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2011 (No. 7)

    Mívám občas dojem, že snad není inscenace, o níž se na Hronově netvrdí, že jinde, v jiném místě a jiném kontextu, fungovala lépe. A zdaleka nejde jen o typ tzv. sousedského divadla, které je závislé na specifickém diváckém okruhu – z mnoha různých důvodů už se před festivalovým publikem roztříštilo mnohé. Pro některé komedie je publikum příliš náročné, pro některé náročné projekty příliš unavené, některé kusy se rozbijí vinou techniky, jiným ublíží prostor. Posledně jmenovaný problém většinou způsobují obě „velká“ divadla (Jiráskovo a Čapkovo), ve čtvrtek však paradoxně potkal i jednu inscenaci koncipovanou jako site-specific.

    Geisslers Hofcomoedianten: Ambrosia (Václav Chalupa na kůru hronovského kostela v extatické roli jezuitského kněze). Foto J. Mach

    Řeknu to rovnou: Ambrosia souboru Geisslers Hofcomoedianten je jeden z mých vrcholných diváckých zážitků uplynulé sezóny. Viděl jsem ji v královéhradeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie a byl jsem unešen. Režisér Petr Hašek a kolektiv souboru vzali jako základ starou jezuitskou hru o svatém Ambroži a (v rámci své honby za barokním výrazem v současném divadle) přetvořili ji v autorský tvar, v němž osm herců tvoří osm zastavení interaktivní výstavy o životě tohoto světce. Jednotlivé exponáty jsou rozmístěny v prostoru kostela, divák si mezi nimi sám chodí a různými pokyny herce „zapíná“. Každé ze zastavení pracuje s jinou divadelní metodou: od loutkářského výstupu se svíčkami přes step, zpěv, komedii dell’arte, pohybové divadlo po vrcholně patetické deklamační herectví. A nad tím vším se nese zpěv vokálního souboru Cum Ardore, který se v prostoru kostela něžně rozléhá a mísí s ozvuky každého ze zastavení výstavy. A tak i když divák zrovna nesleduje žádný z exponátů, rád na chvíli usedne a nechává se těšit doléhající zvukovou melanží a jakýmsi nábožným ruchem v nádherně nasvíceném, opulentně barokním prostoru kostela. Ambrosia je divadlem, u kterého divák tráví čas dle svého uvážení a dle svého vnitřního rytmu – lze ji (třeba ne celou) absolvovat během nějakých dvaceti minut, ale i za dvě hodiny.

    Prostor je tím, co Ambrosii zásadním způsobem spoluutváří, ale (jak se ukázalo na hronovském představení) také tím, co jí může nejvíce ublížit. Hronovský kostel je malý a málo členitý, a tak, ač byla část exponátů přesunuta ven, celý projekt neustále narážel sám na sebe, tloukl se a tloukl diváka. Co bylo v Hradci příjemným mixem hudby a mluveného slova, které naplňovalo prostor, stalo se zvukovou masou, která prostor přesytila, znepříjemnila vnímání jednotlivostí a působila útočně. To, kvůli čemu jsem v Hradci v kostele rád zůstal a jen tak seděl a radoval se z okolního dění, mě na Hronově z kostela hnalo ven – a ač byla, myslím, kvalita souboru i projektu zřejmá, to hlavní (tedy ona příjemně mystická a zcela výjimečná atmosféra) tady chybělo. Příjemně mě překvapilo, že i přesto byly ohlasy, které se mi dosud donesly od těch, kteří Ambrosii viděli poprvé, veskrze kladné. To, že si dovedlo odečíst problémy malého prostoru a představení ve ztížených podmínkách „uvnímat“, je od festivalového publika obdivuhodné.

    Kosa na kámen

    Ambrosia je inscenací, kterou se divák volně pohybuje a dle svého uvážení ji vnímá. Stejně tak (ale z jiných důvodů) je v rukou diváka i vnímání představení pražského Divadla Kámen, které letos přivezlo svou inscenaci Asi ani zahrada – „příběh a koncert o zahradních kráterech a létajících předmětech těžších nežli vzduch“. Již z této anotace je vcelku jasné, že poetika tohoto divadla (a jeho vůdčí osobnosti Petra Macháčka) tkví v jisté absurditě a absurdnosti „děje“ i jeho sdělování, zároveň se však soubor označuje za „soudobé vážné divadlo“. Hraje se velice pomalu, repliky se neustále opakují, jednotlivé scény střídá živě hraná disharmonická hudba. Mám s Divadlem Kámen jako divák dlouhodobě problém: nevím, o co se snaží a co v tom mám hledat – natož abych to byl s to nějak pojmenovat, zařadit a popsat. Jistě vím jediné: mou pozornost udrželi zejména vrcholně soustředění herci, kteří ty (leckdy naprosto absurdní) repliky sdělovali s nesmírným osobním zaujetím a přesvědčením. Vytrvale jsem vydržel hledat si v tom něco svého, což je možná to, oč jde. Víc napsat nemůžu, protože víc si asi ani nemyslím – mea culpa.

    Svoboda divadlu

    Večer jsem zakončil dosti výstřední akcí – ve festivalovém chapiteau, které před pár dny vyrostlo v parčíku u vinárny Triton, se od jedenácti hodin promítal nedávno premiérovaný dokument Jakuba Hejny Divadlo Svoboda o jeho dědečkovi, legendárním scénografu Josefu Svobodovi. Ve stanu zůstaly rozesazené skupinky, které v něm už nějakou dobu popíjely, a zpočátku vznikal skoro dojem vpádu dokumentu do nepřátelského prostředí. Promítalo se na jednu ze šikmých ploch, navíc jsme si museli sednout bokem k reproduktoru, abychom přes ozvuky nedalekého jazzového koncertu slyšeli – obraz se tudíž zdeformoval do podoby kosodélníku, v němž vypadaly Svobodovy scénické návrhy obzvlášť pozoruhodně. Postupem času se poměry v sálu obrátily – snad i díky tomu, že je stan průchozí a hojně procházen, si dokument získal početné vnímavé publikum. Psal jsem to už několikrát: oni jsou ti účastníci festivalu neuvěřitelně neúnavní, otevření a zaujatí divadlem.

    Po nějaké hodině a půl náhle vypadl v celé čtvrti proud – a dokument o scénografovi světla skončil tmou. Jedna z pěkných myšlenek, které v něm zazněly, je vztažitelná i na amatérské divadlo: Svoboda říká, že se jemu a Otomaru Krejčovi slavná inscenace Romea a Julie tolik povedla proto, že voba byli nadržený. Kolektivní touha tvořit, objevovat a sdílet je společným jmenovatelem všeho, co bylo dosud na Hronově zajímavé – a nebylo toho málo.

    P. S.: Vytrvale slibuju Martinu J. Švejdovi (ale i ostatním čtenářům), že v souvislosti s Geisslery otevřu téma hranic amatérského a profesionálního divadla. Moc se mu omlouvám, ale z mé strany na něj nedojde ani dnes – z prostého důvodu, nezbývá mi už čas své myšlenky utřídit a formulovat. Dojdu k němu v nedělním, závěrečném díle – a teď se zas jdu vrhnout do festivalového dění. Dnes nás čeká mj. i ostravské Bílé divadlo. Tak třeba nastane nějaký vzruch…


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 7)

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Dovolím si tedy k tématu hranic amatérského a profesionálního divadla v souvislosti s pěkným referátem o Ambrosii přidat ještě jeden podnět.
      Viděl jsem Ambrosii též v Hradci Králové a její koncept (včetně nápadu, jak to pojmout) pokládám za vynikající. Méně už mě ovšem těšilo, jak to bylo uděláno. Příliš jsem z celé produkce cítil profesionální suverenitu, zručnost (nechci-li říct přímo vykalkulovanost), která mi do celého toho „sakrálního“ zážitku vstupovala a narušovala jej. Zkrátka: víc než o „duchovní“ záležitost (jaká tu mohla tím výtečným nápadem vrátit divadlo zpět do kostela být) šlo zase „jen“ o divadlo samé.
      A teď si představte, že by s podobným nápadem přišli skuteční amatéři, kteří divadelní „triky“ v malíčku nemají. Troufnu si odhadnout, že by šlo o mnohem „věrohodnější“, autentičtější produkci.
      Ptám se tedy: je Ambrosia, a vůbec Geisslers Hofcomoedianten (tak jako Šavgoč pod Jelínkovým vedením), ještě amatérským divadlem? Patří do hlavního programu JH?

      12.08.2011 (13.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Hranice amatérského a profesionálního divadla
      se dnes velmi rozpíjejí a skoro bych je už opouštěl. Možná bych se vrátil k termínům ochotnické a živnostenské (profesionální) divadlo, a to dále rozděloval na nezávislé skupiny – spotřební (agenturní) divadlo – městské a státní stálé scény. Ale i to je jistě rozdělení napadnutelné a problematické.
      A tak spíš ke Geisslerům. Viděl jsem dvě uvedení Ambrosie – v Hradci a Písku – a z porovnání mohu říct, že prostor je pro akci tím podstatným, co musí vzít performeři do hry. Na rozdíl od Martina si myslím, že čím přesnější (profesionálnější) provedení, tím líp. V Písku režisér Petr Hašek dotáhl koncept dál v tom, že divák musel – aby se dostal k závěrečnému obrazu – splnit jisté „očistné“ požadavky (zazpívat píseň). I když to jinak nemám rád, zde to bylo domyšlení konceptu ve smyslu obsahu a smyslu celé akce. Stále však některé obrazy byly příliš formálně nedotažené, nepropojené s obsahem (jako by neumětelské – amatérské). Tedy nesly v sobě problém, se kterým se potýkají jiné obdobné skupiny, třeba Dred. Teprve opravdu „profesionální“, tedy režijně, obsahově, výtvarně i herecky dotažený tvar dává takovému typu divadla punc kvality. U nás se k němu propracovala třeba Farma v jeskyni. Dosáhnout této úrovně vyžaduje každodenní trénink a řemeslnou/profesní fundovanost, tedy asi to, co bychom mohli nazvat profesionalitou (i kdyby performery či režiséra živilo něco jiného a tuto činnost provozovali souběžně – nejde tedy jen o „živnost“). Pak teprve může přijít chaos a anarchie, jak to proklamovali a v 60. (i pozdějších) letech dokázali třeba američtí Living Theatre, či jakákoli jiná fungující (s širší diváckou nebo aspoň uměleckou obcí komunikující) společenská, umělecká či ideová „(nad)stavba“/koncepce. U nás se mi zdálo, že k takovému divadlu směřovalo koncem 80. let Jelo či Ochotnický kroužek. Je-li tomu obráceně, většinou se performance povede jednou dvakrát, ale mnohem častěji se rozpadne, což se právě stalo Dredu v Písku. Stejný koncept (Kukajúci anjel) v Turnově výtečně zafungoval (nejen já, ale třeba i Petr Christov byl nadšený), v Písku byla stejná produkce zoufalá a trapná. Lze tedy tudy vést hranici amatérského a profesionálního divadla (jistota výsledku vers. nejistota)? Myslím, že ano. Hronov bych pak viděl jako předstupeň možného kroku směrem k (absolutní) profesionalitě, tedy Dred i Geisslers bych tam vítal s vědomím, že je to možná pro ně vrchol (Dred), možná teprv start (Geisslers, Kámen). Pamatuju, že kdysi i Provázek, HaDi či Sklep jezdili soutěžit na Šrámkův Písek či na festivaly pantomimy do Litvínova a nikomu to nevadilo. Dnes jsou na této hraně – z různých stran – DNO, Vosto5, Bílé divadlo, Geisslers, Kámen, Puchmajer, FKK… Proč ne? Přísné – jakkoli stanovené – hranice jsou pitomost.

      12.08.2011 (14.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Kateřina Jírová

      Profilový obrázek

      Vladimíre,
      doufám, že jsi Michala neodradil od jeho názoru na hranice, domnívám se, že si chce téma koncipovat po svém, a ne několikrát omletými frázemi, kterými bývá popsán zpravodaj Loutkářské Chrudimi, Loutkář i Amatérská scéna.

      12.08.2011 (15.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Uff,
      to bych nerad. Vlastně jsem chtěl původně psát jen o Geisslers, ale nějak se mi to vymklo. Už mlčím.

      12.08.2011 (15.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Ale ne, jen ať se diskutuje! 🙂
      Zatím si dovolím jen jednu věcnou poznámku: Geisslers jsou nepochybně souborem, který posledních deset let rostl ze zcela amatérského prostředí; studia jeho členů na DAMU a jinde přišla až v průběhu a ač jsou mnozí dnes profesionálními herci, Geisslery stále měli jako koníček. Letošním rokem vyhlásil soubor postupnou profesionalizaci – a amatérských přehlídek se tedy (s Lakomcem na Červeném Kostelci, s Ambrozií v Hradci, Písku a na Hronově) účastnil naposledy. Až budu mít zítra čas, rozvedu to, teď poněkud chvátám a můj čas na internetu je omezený. Ale diskutujte dál, to je to, co chci 🙂

      13.08.2011 (11.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Hm…,
      ale nediskutuje se. A zrovna téma amatér/profesionál je – zdá se – aktuální a stálo by myslím za to soustředit a probrat různé zkušenosti, názory, pohledy na toto téma a analyzovat důsledky z různých řešení (vyloučení z přehlídek / akceptování – koho, kdy, jak?) vyplývající. Škoda.

      18.08.2011 (1.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,