Rok na vsi je první činoherní premiérou Jihočeského divadla v této sezoně. Kroniku moravské dědiny bratří Mrštíků pro divadlo adaptoval hostující režisér Břetislav Rychlík. S tímto rozsáhlým dílem se však neutkal poprvé, jeho dramatizace byla už uvedena v Městském divadle v Mostě (1996) a v Národním divadle v Brně (1997). Podle něj postrádá současné české divadlo velká dramata, proto se musel do této práce pustit sám.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hříchy jedné dědiny

    Velké divadelní plátno Rok na vsi je první činoherní premiérou Jihočeského divadla v této sezoně. Kroniku moravské dědiny bratří Mrštíků pro divadlo adaptoval hostující režisér Břetislav Rychlík. S tímto rozsáhlým dílem se však neutkal poprvé, jeho dramatizace byla už uvedena v Městském divadle v Mostě (1996) a v Národním divadle v Brně (1997). Podle něj postrádá současné české divadlo velká dramata, proto se musel do této práce pustit sám.

    Románová kronika Aloise a Viléma Mrštíkových začala vycházet v Květech pod redakčním dohledem Svatopluka Čecha již v roce 1899. Zobrazuje život Habrůvky (obec nedaleko Hustopeč se ve skutečnosti jmenuje Diváky a oba autoři zde žili) po dobu jednoho roku. Jedná se ovšem o rok zemědělský – vyprávění počíná podzimní setbou a vařením trnek a uzavírá se žněmi. Život ve vesnici je tak řízen neměnným řádem přírody. I inscenace je rytmizována podle ročních událostí – jsou tu Dušičky, Vánoce, masopust, chlapci odcházejí na vojnu… Na autentičnosti se značně podílí i moravský dialekt a propracované kostýmy maškar. Žádné jiné výraznější folklorní prvky se však neobjevují. Scéna Martina Černého připomíná velkou stodolu, je z patinovaného, bíle natřeného dřeva a pytloviny. Může být návsí i hospodou, záleží jen na tom, jak jsou rozestavěny stoly a židle. Kostýmy (Markéta Sládečková-Oslzlá) evokují kroje i vesnický šat z konce devatenáctého století, jsou však jen v tlumeném šedo-bílo-stříbrném provedení. Občas je oživí nějaký modrý a zelený doplněk. O to více vyniknou barevné masopustní masky, když přijde jejich čas. Petr Hromádka zkomponoval náladotvornou hudbu a v inscenaci se objevují i lidové písně v podání tria harmonika, klarinet, housle.

    Inscenace má podtitul Balada pro celou dědinu, je tak trochu i baladou pro celý činoherní soubor. Tříhodinová inscenace představila téměř třicet herců (včetně devadesátileté herečky Dagmar Neumannové, která se na budějovickém jevišti objevuje již šesté desetiletí). Nejedná se o idylickou vesnici jako z Ladova obrázku, možná by se spíš dala přirovnat k obrazům Hieronyma Bosche. Inscenace je obrazem univerzálně platných lidských vztahů a činů, neřesti nevyjímaje. Rychlík akcentuje především motivy lásky i animálního chtíče. Dívky ve vesnici jsou neustále v jiném stavu, rodiče jim hledají ženichy a náhradní otce pro jejich děti, aby je pak muži mohli podvádět… Vesničané se v hospodě opíjejí, zpronevěřují peníze a hlavně klevetí. Však se také na jevišti objevují tři „tetky“ (tedy jakýsi sbor podobný antickému chóru), které dění s gustem komentují, a ještě na domy malují „obrázky hanby“. I když není v této vesnické sáze místo pro individualismus, stěžejní a nejvýraznější postavou je Cyril Rybář v podání Romana Nevěčného, kterého zahubí slepá vášeň k živočišné Vrbčeně (Daniela Bambasová). V inscenaci není tolik prostoru, aby byl Rybářův osud předveden v úplnosti. Není zde zobrazen jeho vzestup – z chudého muže se stane ve vesnici uznávaný podnikatel. Inscenace však vykresluje jeho pád a proměnu v trosku – Rybář lže své rodině, okrádá ji, opouští a nakonec se oběsí. Jeho příběh přispívá k pochmurně-ironickému rázu inscenace.

    „Celosouborovka“ může mít tu výhodu, že herci jsou obsazeni do rolí jejich naturelu nejbližším. Stalo se tak nejspíš i tentokrát, o žádném z herců nelze totiž prohlásit, že by byl „nejslabším článkem“. Budějovický Rok na vsi nepůsobí jako didaktická pomůcka, která by měla dětem školou povinným přibližovat vrcholné dílo českého realismu. Jde o plnokrevné, vášnivé divadlo.

    Jihočeské divadlo České Budějovice – Alois a Vilém Mrštíkové, Břetislav Rychlík: Rok na vsi. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Olga Šubrtová a Kristýna Čepková, scéna Martin Černý, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá, hudba Petr Hromádka, pohybová spolupráce Ladislava Košíková. Premiéra 4. listopadu 2011.


    Komentáře k článku: Hříchy jedné dědiny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,