Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy

    Horké zprávy z Dream Factory (No. 2)

    Horké zprávy z Dream Factory: Král Ubu a Hilda!

    Sobotní rozevření festivalových bran plynule navázalo na konec úvodního večera, a to nejen z hlediska zvoleného divadelního prostoru: Jarryho Král Ubu ve scénické reimaginaci pražského divadla D21 nepokrytě míří ke kritice současnosti, kdy lokajská náklonnost k Rusku se opět stává pohonem rozpadu identit nestabilních států, i dominantním rysem mnoha politických kariér. Komorní prostor Márnice tentokrát ovládla brutální groteska, v níž režie Jakuba Šmída snaživě rozžívá její macbethovsko-hamletovské paralely i aktuální podtext, bohužel na stylistickém půdorysu výrazových prostředků dávno již zvadlých. Jednoznačně rozumím rozpočtovým limitům inscenace, a nemám sebemenší problém s její inklinací k tzv. chudému divadlu, úctyhodným záměrům tvůrčího týmu však nohy podráží nejen poněkud chaotický light design (Magdalena K. Hůlová), ale i výprava Petry Krčmářové, působící dojmem náhodně oživeného fundusu. Vzhledem k orientaci sympatického divadelního subjektu na publikum převážně mladé by za úvahu jistě stálo i zadání nového překladu – obstarožní jazykový převod Prokopa Voskovce si sice své nezpochybnitelné literární kvality i nadále zachoval, vyjadřovacím kódům soudobého publika se již značně vzdaluje, čímž jarryovské břitkosti bohužel koroduje hrot, a ta svou schopnost bezprostředně šokovat logicky ztrácí.

    Hana Mathauserová a Petr Pochop. Foto: archiv redakce.

    Zásadní kinetickou silou ambiciózního projektu jsou naštěstí obětavé herecké výkony příkladně infikované enormním energetickým vkladem všech zúčastněných aktérů. Jedním ze základních poznávacích rysů umělecké tvorby D21 je již odedávna precizní fyzická příprava, jež samozřejmě bije i v srdci interpretovaných osudů samozvaného krále. Zejména mezi ústřední trojicí Mathauserová Pochop Hrabák se společné kumštýřské fluidum dá takřka nahmatat. Archetypální příběh v nejlepších momentech z popela povstává jako pokroucená balada z hadrů, exkrementů a slin. Kam na konci míří mordýřský pár? Snadno je domyslet si… a pozvete je dál?

    Hilda. Foto: archiv redakce.

    Druhý den Dream Factory následně završila Hilda pražského Divadla X10, jež v programu bryskně nahradila původně avizovanou inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je A Studia Rubín, jež musela být z důvodu nemoci zrušena. Kvalitní náhradou se stal český scénický debut renomované francouzské dramatičky Marie Ndiaye, v režii Tomáše Loužného, jenž patří k slibným hlasům nastupující generace. Ideově jasně argumentující, a jazykově vytříbená Hilda je záměrným protipólem konverzačních frašek, jež formou groteskně vykloubeného komunikačního thrilleru rozehrává téma sociální nerovnosti, a bezskrupulózní manipulace lidských predátorů se slabými kusy. Je sice diskutabilní, nakolik klíčové téma úzce spjaté s časoprostorem vzniku dramatu komunikuje s místními diváky tady a teď, zvolená forma i její obsah jsou však jednoznačným zdrojem radosti. Loužného styl je sice s německým divadelním mainstreamem nultých let nepřehlédnutelně poeticky spjat, zachovává si však adekvátní úroveň umělecké autonomie, a nijak netenduje k plagiátorství. S režijními záměry se ideálně snoubí nepopisná výprava Kateřiny Jirmanové Soukupové, a zejména pak výborně vybalancované herecké výkony. Přirozenou dominantou se stává záměrně monstrózní kreace Lucie Roznětínské v roli kapriciózní paní Lemarchandové, jíž coby protihráč z nižších vrstev v další ze svých rozličných podob skvěle sekunduje Pavel Neškudla. jehož subtilní fyzis a mladistvý vzhled se zde dostávají do ostrého kontrastu nejen s profesí dramatické postavy, ale především s ústřední heroinou. Dvojici soupeřů pak na menší ploše v přesné studii ambivalentního charakteru doplňuje  Nataša Mikulová coby sestra hrdinky titulní, nikdy však neukázané.  Finálním dílkem do skládačky úspěšného jevištního počinu je pak živě provozovaná hudba Jindřicha Čížka, která důmyslně pracuje s prvky stupidního diska, jež velmi dobře dynamizuje děj, hypnotizuje mozky a pomáhá tak rozsévat pozvolna se stupňující hrůzu. Zábava děsná, finále hot!

    Dokončení příště.


    Komentáře k článku: Horké zprávy z Dream Factory (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,