Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hledal jsem Birinského (No. 6)

    Repro archiv autora

    Umění a věda. Mumraj Národního divadla, in: Vídeňský denník, roč. VI., č. 229 /5. říjen 1912/, Wien, str. 4. Repro archiv autora

    29. 1. 2003

    Telefonicky se ozývá paní Olga Jirsová – vnučka Vincence Červinky a správkyně jeho pozůstalosti. Slibuje mi pomoc při pátrání s tím, že se pokusí v pozůstalosti najít jakékoliv dokumenty k Birinskému. Korespondenci má již zpracovanou a je jasné, že žádný dopis od Birinského se nezachoval; korespondence z doby před rokem 1920 vlastně téměř neexistuje. Pro to lze nalézt logické vysvětlení: Červinka byl v roce 1915 zatčen a odsouzen za velezradu, lze tedy předpokládat, že jeho písemnosti byly v rámci vyšetřování zabaveny.

    5. 2. 2003

    Paní Olga Jirsová mi telefonuje, že našla dopis od Jana Bora, v němž se Červinky ptá na možnosti a finanční podmínky inscenování Molocha ve smíchovském Švandově divadle, kam nastupuje jako umělecký šéf a dramaturg. Dopis pochází z roku 1922 a je dokladem toho, že Birinski neupadl po válce u českých divadelníků úplně v zapomnění. Inscenace se nikdy neuskutečnila a už asi nezjistíme proč. Červinkova odpověď, která mohla obsahovat vysvětlení, se zřejmě nezachovala. V pozůstalosti po Janu Borovi není a archivy Švandova divadla z tohoto období byly pravděpodobně zničeny. Škoda – možná že právě tento dopis mohl odpovědět na otázku, co všechno Červinka o Birinském věděl.

    6. 2. 2003

    Návštěva archivu pražského Národního divadla, k níž mě inspirovala reprodukce divadelního návěští k premiéře Mumraje z roku 1912, otištěná v programu Činoherního klubu. Návěští jsem našel a k mé obrovské radosti archiv navíc vlastní i krásnou kolekci 8 fotografií z této inscenace (!!!). Díky pochopení archivářek si je mohu naskenovat pro svou dokumentaci.

    Zkrátka však nepřišel ani Moloch. V archivu ND je uložena licenční smlouva na provozování této hry, uzavřená mezi Národním divadlem a jednatelstvím Schmiedell v lednu 1910, jen pár dní po vídeňské premiéře. Autor je zde v souladu s vídeňskou cedulí uveden jako Leo G. Birinski. Záměr inscenovat Molocha v Praze je tedy doložen i právním aktem.

    Wiener Stadt- und Landesbibliothek - Tiefspeicher Wien. Bauher: Stadt Wien, MA 34 Bau- u. Gebäudemanagement. Architekten: Hempel Architekten ZT GmbH, Irmo und Helmut Hempel. FOTO archiv

    Wiener Stadt- und Landesbibliothek – Tiefspeicher Wien. Bauher: Stadt Wien, MA 34 Bau- u. Gebäudemanagement. Architekten: Hempel Architekten ZT GmbH, Irmo und Helmut Hempel. FOTO archiv

    7. 2. 2003

    Za časného rána (přesněji v hluboké noci) vyrážím do Vídně, do knihovny Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Vím, že mě čeká obtížný úkol – prohlédnout veškerý vídeňský denní tisk, vztahující se ke čtyřem datům (tři premiéry a sebevražda), Tagblattarchiv (viz předchozí díly) a měli by zde mít i jeden z dříve citovaných pramenů: Ernte, Das literarische Echo (viz předchozí díly). Zpočátku se divím pobavenému úsměvu knihovníka, že to vše chci stihnout během jednodenní návštěvy. Brzy zjistím, že úsměv byl oprávněný. Ke každému ze čtyř zájmových období je zde k dispozici nejméně 10 deníků. V té chvíli vím, že se sem ještě párkrát budu muset vrátit.

    Přesto již tato první návštěva přinese několik zajímavých objevů. Především ke všem třem vídeňským premiérám recenze v denním tisku, které dosvědčují velký divácký úspěch Birinského her. Odborný tisk (divadelní nebo literární časopisy) je ve svých hodnoceních mnohem zdrženlivější. Z tisku zjišťuji, že na vídeňské premiéře Molocha byl Birinski několikrát vyvolán na scénu. V případě Mumraje se ve stejný den a ve stejnou hodinu uskutečnilo několik premiér v různých městech, takže vlastně šlo o jakousi předzvěst dnešních marketingových postupů, kdy se umělecká díla uvádějí do světa globálně. Birinski se osobně zúčastnil premiéry Mumraje v Berlíně, nikoliv ve Vídni; proto za světovou premiéru nadále označuji berlínské provedení.

    V recenzích lze najít také několik životopisných zmínek. Zajímavé je, že vídeňský tisk se nezmiňuje (až na malou výjimku v sociálně-demokratické Arbeiter-Zeitung) o Birinského židovském původu, jako by to vlastně ani nebylo zajímavé. Téměř všichni recenzenti o Birinském píší jako o Rusovi, dokonce jako o uprchlíkovi z Ruska, opakuje se tvrzení, že témata jeho her vycházejí z jeho osobní zkušenosti z roku 1905, kdy osobně zažil pogromyi revoluční události. Opět pouze Arbeiter-Zeitung uštěpačně konstatuje, že Birinski („malý Moric“) prožil ruskou revoluci ve vídeňských kavárnách.

    Podaří se mi najít i dvě zprávy o Birinského smrti. První pochází z deníku Arbeiter-Zeitung z 21. března 1920 (výstřižek je uložen ve složce Tagblattarchivu; kromě toho zde najdu již jen recenzi na premiéru Molocha ze stejných novin – nic jiného Birinského složka neobsahuje). Zpráva lakonicky konstatuje, že spisovatel Leo Birinski spáchal sebevraždu, motiv není znám, bylo mu 40 let (to by odpovídalo narození asi v roce 1880). Důležité je, že zpráva vyšla 21. března (!!!) – datum úmrtí 22. března nalezené v divadelní ročence ve vídeňském divadelním muzeu (viz předchozí díly) tedy nemůže být správné.

    Selbstmord eines Schriftstellers; in: Neue freie Presse, č. 19959 [21. březen 1920], Wien.

    Selbstmord eines Schriftstellers; in: Neue freie Presse, č. 19959 [21. březen 1920], Wien.

    Druhá zpráva pochází z deníku Neue freie Presse (rovněž z 21. března) a je mnohem zajímavější, dokonce si ji troufnu nazvat další bombou svého pátrání. Píše se zde, že v těchto dnech zde spáchal sebevraždu zastřelením polský (!!!) spisovatel Leon Gottesmann. Byl to příbuzný (!!!) stejnojmenného dramatika Gottesmanna, který pod pseudonymem Leo Birinski napsal hru Moloche a drama Der Herr Gouverneur (Hmmm. Snad Narrentanz, ne? – pozn. DH)… Motiv sebevraždy je opět neznámý, podle listu se však proslýchá, že za ní je jakési obvinění z podvodného jednání.

    ///

    Pracovní hypotéza:

    Takže sebevraždu nespáchal Birinski, ale nějaký jeho jmenovec (Gottesmann)a příbuzný? Pokud má list Neue freie Presse pravdu, máme v rukou vysvětlení pro většinu rozporů v Birinského životopisu. Fáma o Birinského sebevraždě by tedy vznikla díky záměně osob. Zdá se, že hypotéza o dvojici jmenovců a příbuzných má něco do sebe. Polský a bukovinský původ lze zaměnit poměrně snadno, přímo s Bukovinou sousedila další provincie Halič, kde byl podíl obyvatelstva polské národnosti velmi výrazný, ostatně i v samotné Bukovině žila polská menšina. Šlo tedy o polského (haličského či bukovinského) Gottesmanna a o Gottesmanna ruského? Z formulace článku by jasně vyplývalo, že sebevraždu spáchal polský Gottesmann. Případný ruský Gottesmann alias Birinski by se tedy mohl později věnovat filmové tvorbě. Zajímavé je, že do historie vstoupila právě fáma o sebevraždě Birinského, nikoliv opačná a zřejmě – alespoň podle momentálních výsledků bádání správná verze příběhu.

    ///

    Další falešné stopy

    Objeví se i pár perliček. Slovanská knihovna v Praze vlastní dílo autora jménem G. S. Birinski Irena carica bălgarska, vydané v Sofii roku 1927. Bližší souvislost s naším dramatikem či filmařem není příliš pravděpodobná.

    Birinski se též vyskytuje jako jméno vedlejší postavy v německém filmu Viktoria und ihr Husar z roku 1931 (hrál ho známý herec Adolf E. Licho). Děj filmu mi vzhledem k tématu mého pátrání připadá pozoruhodný. Maďarská hraběnka Viktoria je přesvědčena, že její manžel husarský kapitán zahynul ve světové válce. Provdá se za Američana, když tu náhle se její první manžel objeví živý. Postava Birinského sice není oním husarským kapitánem, přesto mě nad použitím tohoto neobvyklého jména napadá, zda nešlo o jemný žertík nějakého německého scénáristy. Je-li Procházkova hypotéza správná, musel přece být Birinski svého času rovněž považován za mrtvého a později se náhle objevil živý u filmu.

    Birinski se vyskytuje i ve švýcarské e-mailové adrese. Souvislost mi nepřipadá příliš pravděpodobná, přesto pro jistotu napíšu jejímu majiteli. Je jím pan Otto Birrer, kadeřník v Mettmenstetten (kanton Zürich), který mi ochotně vysvětlí, jak k adrese přišli. Jeho dceru občas vyvolával její učitel ve škole jménem Birinskaja. Rodině to připadalo veselé a použila tuto přezdívku v e-mailové adrese. Jak na to oslovení přišel pan učitel, se už asi nedozvíme.

    /Pokračování 19. 8./

     


    Komentáře k článku: Hledal jsem Birinského (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,