Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fraška o revoluci, která se nekonala

    Když Národní divadlo uvedlo 1. října 1912 v české premiéře komedii Mumraj, mystifikovalo své publikum: jméno autora uvedlo v ruském tvaru Lev Birinskij, aby vyvolalo zdání, že hra je napsána v ruštině. Vídeňský Žid Leo Birinski a jeho výsměch „velké slovanské revoluci na východě“ – to by bylo na českém jevišti v dobové atmosféře všeobecně panující panslavistické euforie špatně stravitelné. Taktika to byla značně naivní, uvážíme-li, že o tři dny dříve proběhlo po celé Evropě (a také v pražském Neues Deutsches Theater) celkem deset německých premiér, jejichž plakáty ohlašovaly: Narrentanz, Tragikomödie von Leo Birinski – aniž by kdekoli zmiňovaly, že jde o německý překlad ruského originálu. Přesto se tato legenda houževnatě udržovala téměř po zbytek století.

    Na komorní scéně polepené začmoudlými mapami carské Rusi rozehrávají herci z Činoherního klubu své komické šarže… FOTO PAVEL NESVADBA

    Birinského život je ostatně něco jako pestrý, bláznivý mumraj, s častým střídáním identity, míst pobytu i národnosti (od udávané německé, rakouské, ukrajinské, ruské až po nikaragujskou). Narodil se možná na Ukrajině, možná v Bukovině, zřejmě roku 1880 či 1884, zemřel patrně (pokud by šlo stále o téhož Birinského) – podle úmrtního listu z chudinské nemocnice v Bronxu – 23. října 1951, zcela zapomenut.

    Když pomineme několikerá uvedení Mumraje amatérskými soubory (Divadlo Maryša, později Esence, úprava a režie Marie Kubrová, v letech 1976, resp. 1992, 2002, Hobit, Jihlava, 1998, a TakyRyba, Brno, 2004), pak prvou profesionální novodobou inscenaci uvedl Činoherní klub v roce 1991 v úpravě a režii Ladislava Smočka, poté v roce 2009 následovala úprava Kristiny Žantovské v režii Ivana Rajmonta na scéně vinohradského divadla.

    Po více než čtvrtstoletí teď bláznivý příběh gubernátora Ivana Chabaroviče, jeho ženy, jejího milence-revolucionáře a hrstky anarchistů ožívá opět na scéně Činoherního klubu, pod původním titulem Tanec bláznů. Zúročuje se tu značný pokrok v bádání o Birinském, zejména fakt, že originálem hry je němčina. Smočkova úprava podstatně zasahuje do starého překladu Vincence Červinky a aktualizuje jej – silně, ale ne násilně. Výsledkem je moderní text, prošpikovaný vtipnými narážkami, který prokazuje stále svou životaschopnost. Birinského brilantní fraška si střílí z marxistických revolučních vizí, jejichž ideovou plytkost, umanutou třídní nenávist a tragickou utopičnost svým rentgenovým viděním demaskuje na samu dřeň – pět let po prvé, ještě neúspěšné revoluci, a pět let před druhou, dotaženou již do svého absurdního konce.

    Je to vděčná příležitost pro dvacet herců s Petrem Nárožným v roli gubernátora v čele. Na komorní scéně polepené začmoudlými mapami carské Rusi rozehrávají své komické šarže, někdy přitom tlačí až moc na pilu (Marika Procházková jako gubernátorova žena), ale vcelku se daří vystihnout onen pitvorný škleb, groteskní masku nasazenou nápravcům všeho lidstva, jež je podstatou hry (výborné studie revolucionářů v podání Jaromíra Dulavy a Lucie Žáčkové). Smočkova adaptace je aktuální divadlo, ne snad stylem herectví, který je, měřeno dnešními trendy, zcela tradiční, ale svým ideovým apelem. Spokojuje se s pokornou prezentací myšlenkového náboje uloženého v Birinského jasnozřivém textu. Od prosté komediálnosti prvé inscenace se posunulo k drastičtějšímu politickému divadlu, aniž cokoli ztratilo na své zábavnosti, jeho ostny v dnešním kontextu píchají a provokují o to více. Nejenže dnes víme více o Tanci bláznů, ale hlavně víme více o dnešku, o tom, jaké hrůzy v sobě může skrývat. Hrůzy, o nichž jsme neměli v roce 1991 ani tušení. V tomto smyslu je znovuuvedení Tance bláznů více než logickou volbou. Lidstvo tančí bláznivěji než kdykoli předtím.

    Činoherní klub, Praha – Leo Birinski: Tanec bláznů. Překlad Vincenc Červinka. Úprava a režie Ladislav Smoček, scéna Hans Hoffer, kostýmy Ladislava Koukalová. Premiéra 21. dubna 2017.


    Komentáře k článku: Fraška o revoluci, která se nekonala

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,