Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    FRANK WILDHORN: Muzikály skládám na všech kontinentech

    Americký skladatel Frank Wildhorn přijel v polovině října do Prahy na premiéru svého muzikálu Bonnie & Clyde v Hudebním divadle Karlín. Patří mezi nepatrnou hrstku celosvětově vyvolených. Jako jedinému americkému skladateli konce 20. století mu na Broadwayi hráli současně tři muzikály. Nejznámějším a zřejmě nepřekonatelným je Jekyll & Hyde (1990). Dnes je Wildhorn paradoxně mnohem úspěšnější mimo Broadway. Pochopil situaci, přizpůsobil se a neúnavným cestováním propaguje svoji značku po celé zeměkouli. V tom spočívá jeho kouzlo i obchodní trik. Dřív, než jsem položil první otázku, zeptal se téměř jako u Cimrmana „vyšetřovaný“ sám:

    Přijde mi, že v publiku i v zákulisí karlínského divadla nacházím neskutečně moc talentovaných lidí, kteří muzikály žijí a všichni jsou mnohem mladší, než bývá u nás v Americe. Řekněte mi, je to tu zvykem?

    Frank Wildhorn s Patrickem Fridrichovským v hledišti Hudebního divadla Karlín Praha FOTO DAVID KRAUS

    Frank Wildhorn s Patrickem Fridrichovským v hledišti Hudebního divadla Karlín Praha FOTO DAVID KRAUS

    Éra velkých muzikálů u nás začala zhruba před dvaceti lety. Naplno to zasáhlo divadelníky i diváky mé generace. Oproti téměř stoleté americké tradici je muzikál stále „novým zbožím“. Jesus Christ Superstar je pořád horká novinka. Snad je to okouzlení z toho, co jsme dřív tolik nesměli.

    Lidé mají rádi muzikály kvůli hudbě, deficit repertoáru se dá rychle dohnat. Ale s tím roste poptávka po lidech, kteří muzikál hrát umí. Máte je, viděl jsem to na vlastní oči. Ale muzikál není ani pouhé divadlo, ani obyčejný koncert – je to show! Vedl jsem teď mistrovské kurzy a studentům jsem říkal: Ať chcete uspět v čemkoli, musí být na začátku vášeň, musíte být zapálení, zvědaví a musíte chtít něco dokázat. Neustále, ten motor vám nikdy nesmí vyhasnout. Přede mnou stáli studenti a já se pořád cítil jako jeden z nich. I když stárnete, pořád je tolik věcí, co byste se měl učit. Buďte věčný student, to je moje rada k úspěchu.

    Od začátku jste toužil být úspěšným muzikálovým skladatelem?

    Chtěl jsem se stát jazzovým muzikantem. Že nakonec budu dělat muzikály, byla trochu náhoda. Jako teenager jsem onemocněl, pár dnů proležel v posteli a během jediného dne jsem v televizi viděl West Side Story a Jesus Christ Superstar. Do té doby jsem o muzikály zájem neměl. O tom, co je Broadway, jsem netušil skoro nic. Ale tohle jedno odpoledne nasměrovalo celou mou kariéru. Pochopil jsem, čemu bych se chtěl věnovat, ještě víc jsem začal cvičit na klavír a vstřebával co nejvíc podnětů. Poslouchal jsem muziku veteránů, jako byli Richard Rodgers nebo Frank Loesser. Ale chápal jsem, že svět hudebního divadla už je jinde, naší hudbou teenagerů byl pop a rock’n’roll. Snil jsem o tom, že sem vnesu něco svého, a začal budovat svůj vlastní hudební styl.

    Začínal jste jako autor hitparádových písní.

    Nebyl jsem Billy Joel nebo Elton John, tohle spojení autora a interpreta jsem v sobě nikdy neměl. Pracoval jsem ve vydavatelství, to je takové bezejmenné skladatelské „zaměstnání“. Píšete skladby do katalogu a trpělivě čekáte, že si vás nějaký interpret nebo producent vybere. Až přišel úspěch s písní Where Do Broken Hearts Go pro Whitney Houston. To byl ten moment, kdy jsem vstoupil na scénu. Během pár let jsem prodal miliony desek. Ale chtěl jsem víc. Tak přišel na svět muzikál Jekyll & Hyde, což byla práce, která mi dala i vzala víc než deset let života. Tak dlouho trvalo, než se muzikál podařilo dostat na Broadway. Dneska se ta show hraje po celém světě. Neuvěřitelné – na začátku byl jenom klukovský sen.

    Dnes píšete muzikály pro Broadway, Vídeň, Prahu, nebo pro země, jako je Jižní Korea a Japonsko. Je v tom rozdíl?

    V hudbě rozdíl není, snad možná trochu jinak vyprávím příběhy. Já mám třeba to štěstí, že jsem v Jižní Koreji pracoval s místní megahvězdou, zpěvákem Junsuem. Když říkám místní, tak si uvědomte, že K-pop (korejská a ve světě velmi populární forma tanečního popu) je v současnosti fenomén, jeho hvězdy obdivují fanoušci nejen v Koreji, ale také v USA, dost možná i u vás. Pracuji s ním už několik let, poznali jsme se u muzikálu Tears of Heaven (Slzy nebes). Jen díky němu se všechna představení v Soulu vyprodala za pár hodin. Dnes píšu písničky i pro jeho sólovou dráhu. Stejně bych chtěl v Praze pracovat s Lucií Bílou, takových zpěvaček jsem v branži potkal málo. Je fantastická tím, jak dokáže strhnout posluchače. Na vystupování v muzikálu je snad až příliš velká hvězda, může někdo říct, ale právě to tvoří z Carmen silný zážitek. Víte proč?

    Asi tuším, kam míříte. Je někdy těžké odlišit, kdy je na jevišti ještě Carmen a kdy Lucie Bílá se vším, co o ní lidé vědí z médií a jejího soukromého života. Tedy tím X-faktorem, kterým ona pro diváky bezpochyby je.

    Právě to mám na mysli. Zejména když na konci zpívá své velké finále a podívá se do publika. V té chvíli si to lidé spojí, ať už to byl divadelní záměr, nebo ne, a moje hudba a její výkon získají plný smysl. Je to harmonie, spojení emocí, které tam má být a které mám na téhle show rád.

    Vaše muzikálová tvorba je v novodobé éře Hudebního divadla Karlín velmi úspěšná. Od znovuzrození divadla po povodních byly uvedeny hned tři tituly, Jekyll & Hyde, Carmen a teď Bonnie & Clyde. Carmen patří mezi ty vůbec nejúspěšnější v historii divadla. To jistě není náhoda?

    Po premiéře Bonnie & Clyde jsem si všímal publika a říkal si: Jo, fajn, přišla další generace. Ale přímý návod, jak uspět zde v Karlíně, nemám. Nikde ho nemám. Samozřejmě doufám, že posluchače tady a kdekoli jinde oslovuje moje hudba. Nic jiného jako muzikant neumím a ani nechci dělat. V Čechách jsem našel pár opravdových přátel, třeba ředitele Egona Kulhánka. Takže sem nejezdím jen z pouhé zdvořilosti. Je tu pracovitý tým, myslí dopředu a přichází se zajímavými nápady. To mi tu pomohlo k úspěchu. Jsem tu, abych rozvíjel plány do budoucna. Nejsem jenom skladatel muzikálů, jsem především muzikant. Píšu pro popové zpěváky, ale především a hlavně po celém světě dělám vlastní koncertní show. Lidé je mají rádi. A takovou show bych rád jednou udělal v Praze, lidé by přišli na moji hudbu, já sám bych hrál a pozval na jeviště zpěváky, známé z mých show. Takové setkání vytváří úplně jinou atmosféru, staví hudbu do jiné pozice.

    Po premiéře muzikálu Bonnie & Clyde (Martin Písařík, Václav Noid Bárta, Dasha, u volantu Frank Wildhorn) FOTO DAVID KRAUS

    Po premiéře muzikálu Bonnie & Clyde (Martin Písařík, Václav Noid Bárta, Dasha, u volantu Frank Wildhorn) FOTO DAVID KRAUS

    Muzikál Bonnie & Clyde je ryze americké téma, které snad někteří z nás pamatují z filmové verze s Warrenem Beatym a Fay Dunaway. Jak vás napadlo napsat podle toho muzikál?

    Kdysi jsem byl u vydavatelské společnosti Atlantic Records. Měli jsme připravený projekt inspirovaný slavnými dvojicemi z historie a literatury. Pojmenoval jsem ho Romantici. Don Black, jeden z nejlepších textařů, co znám, napsal text o příběhu Bonnie & Clydea, dvou romantických desperátů z časů hospodářské krize. Hledali jsme v jejich životech spíš intimní a méně známé události. Líbilo se mi, že chtěli být kladnými hrdiny, že chtěli v té mizerii najít trochu vlastního naivního štěstí. Ale sociální původ a všechny okolnosti zvrátily jejich příběh směrem, který všichni známe. Napsali jsme písně, udělali demo snímky a scénář nám napsal David Newman, spoluautor scénáře slavného filmu Arthura Penna. Jenže pak brzy zemřel a muzikál šel na několik let k ledu. Po čase se k mým nahrávkám vrátil broadwayský režisér Jeff Calhoun. Líbilo se mu téma, přivedl do týmu scenáristu Ivana Menchela a v roce 2009 jsme měli premiéru v divadle La Jolla v San Diegu. To je hodně prestižní scéna, která uvádí v život muzikály, které pak mají šanci dostat se na Broadway – tam se konala premiéra o dva roky později. Ale právě broadwayská inscenace se moc nepovedla. New York není jednoduchý, je tam hodně vlivů, které vás mohou vynést do nebes, nebo vám mohou celou práci zničit. Naštěstí se muzikál líbil i producentům odjinud a teď se hraje na mnoha místech nejen v Americe, ale i ve světě. Příští rok by se měla chystat premiéra v Londýně. Tady v Praze si však inscenátoři muzikál upravili podle svých představ. To mě vždycky baví. Nerad všude, kam přijedu, vidím totéž. Taky mě baví zdejší muzikanti, jak moji hudbu nastudovali a hrají. Díky jim za to.

    Jak pracujete na nových muzikálech? Jak dlouho třeba trvá, než se muzikál dostane na scénu?

    Po většinu života tvořím příběhy, které jsem sám toužil vyprávět a snažil jsem se to dělat co nejlépe. U Jekylla & Hydea to trvalo přes deset let, někdy to zabere pět, ale nejméně dva roky. A je to vždy trochu risk. Dnes si ale u mě producenti muzikály objednávají. Pracují s tématy, kterým věří ve spojení s mojí hudbou. Ale když jsem začínal, byl to velký adrenalin. Měl jsem z „tréninku“ doslova namožené svaly, než se mi věc povedla. Skládat pro muzikál znamená vymyslet a složit tak čtyřicet, možná padesát motivů, a ne všechny použijete.

    Většina vašich muzikálů vznikla na základě skutečných historických námětů, má to nějaký konkrétní důvod?

    Moji rodiče měli rádi muzikál Camelot, to je broadwayská klasika. Vyprávěl artušovské legendy tak, jak to oni měli rádi a jak chtěli, abych příběh poznal i já. Ale moje děti už chtějí slyšet i stokrát vyprávěné příběhy po svém. Pro ně jsem vlastně napsal Excalibur. Ale taky muzikál Civil War, protože občanská válka, to je velký kus našich dějin. Věřím, že hudební divadlo jsou ty nejlepší dveře, které otevírají místa v historii dětem, ale i nám, kteří občas zapomínáme. A zapomínat vlastní historii bychom neměli.

    Máte nabitý program, neustále cestujete mezi kontinenty, jak tedy vznikají vaše nápady?

    Já skládám na všech kontinentech, kde se moje muzikály hrají, protože často spolupracuji s místními tvůrci. K tomu patří celý proces psaní scénáře, textů. Další důležitou fází je adaptace, překlad, který musí příběhu dávat smysl na tom kterém místě. To není jednoduché a není to úkol pro jednotlivce. Takovou show kreativně připravují desítky lidí, kteří mi asistují, pomáhají spolupracovat s herci a zpěváky. Funguje to na bázi absolutní důvěry. Ale je taková fráze, že hudba nemá hranice. A v tom mám zkušenost jako málokdo.


    Komentáře k článku: FRANK WILDHORN: Muzikály skládám na všech kontinentech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,