Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O hledání zlatého telete

    Jednou za deset let se při oslavách Roku české hudby (ty zakončené na čtyřku, kterou má v životních údajích řada českých hudebních velikánů) sebemrskačsky přesvědčujeme, že budeme hrát nehrané skladby a autory z okruhu, řekněme, českých klasiků, jimiž běžně myslíme generace počínaje Františkem Škroupem a konče Leošem Janáčkem, či, jsme-li zvlášť odvážní, Bohuslavem Martinů. Tedy pátráme po vysněné zapomenuté kvalitě mezi lety 1826, spíš 1860 až 1920, potažmo 1959. Co tomu přihlížím, nic podstatného jsme nenašli – proč asi?

    Pád Arkuna

    Pád Arkuna je velkolepou podívanou, evokující severské ságy FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Protože, myslím, nehledáme dobře.

    Nakonec, co bychom vůbec ještě chtěli, když už to známé zaručuje české (moravské, abych neurazil) hudební kultuře výsostné postavení? Kdo se jako Antonín Dvořák může pochlubit, že jeho Novosvětská zazněla díky Neilu Armstrongovi i na povrchu Měsíce?

    Vyplatilo by se, myslím, také hledat ve starší nebo novější hudbě, i když si skladby proslulých barokních a klasicistních autorů českého původu těžko národnostně přisvojit – stále příliš nacionalistický přístup k pojmu „česká hudba“ je ostatně jednou z největších překážek dobrat se lepších výsledků. Co třeba brněnský rodák Erich Wolfgang Korngold, umělecky Vídeňák pracující v Hollywoodu? Nebo co vymezit „českou hudbu“ prostorem, v němž díla vznikala a hrála se, spadne nám do klína propojení s Evropou přinejmenším prostřednictvím pražského německého divadla, které pilně navštěvovali i čeští velikáni, také terezínské autory bychom si přisvojili, a další.

    Hlavní chybu však po mém soudu děláme jinde. Hledáme jaksi předem definovanou národní hudbu, díla dokonalá sama o sobě, místo abychom pátrali po skladbách využitelných z hlediska dnešních estetických ideálů, otevřená diskusi a současné interpretaci. To je cesta, po níž došli americký dirigent John Fiore s režisérem Jiřím Heřmanem k Fibichovu Pádu Arkuna a jeho famózní, i když ne hyperdokonalé inscenaci v Národním divadle. Podobné lze říct o nastudování opery Josefa Bohuslava Foerstera Eva v Liberci.

    Malý český Ring

    Zdeněk Fibich patřil k nejvzdělanějším a nejkontroverznějším českým hudebníkům druhé poloviny předminulého století. Veřejně odejít od manželky s mladou žačkou z dobré pražské rodiny Anežkou Schulzovou znamenalo opovržení těch, kteří takové věci dělali potají. Ctít Bedřicha Smetanu znamenalo stát v bojové linii žabomyších uměleckých sporů. Ale veřejně a okázale se hlásit k Richardu Wagnerovi byla poloviční umělecká sebevražda.

    Fibich rozhodně je onou hledanou personou, jenže personou tak trochu non grata, jeho kvality známe a mohli a měli jsme ho hrát. Jenže on se dodnes českému prostředí tak úplně nehodí do krámu, a kdyby se v Pádu Arkuna nezhlédl americký dirigent, sotva by se opera dávala.

    Námět na Pád Arkuna poradil skladateli a libretistce Schulzové další z tehdejších českých světáků František Adolf Šubert. Těžko odhadnout, co si sliboval od příběhu z konce pohanských dějin Polabských Slovanů, jejichž modlitebnu Arkonu na nejsevernější výspě ostrova Rujana zničili a Slovany na křesťanskou víru mečem a ohněm obrátili křesťanští Dánové. V běžných českých operách se Češi – Slované radovali, milovali, vtipně podváděli prodejem nevěsty, ale aby byli za právem poražené barbary? Navíc zasazené do wagnerovsky pojatého hrdinství a brunhildovských milostných vášní? Možná Šubert dobře věděl, že do světa s koženkovými prostonárodními operami neprorazí. Možná mu (i Fibichovi) zastydlé obrozenectví a panslavismus lezly krkem.

    Pád Arkuna, postavený zjevně na půdorysu Wagnerova Ringu, se tu líbit nemohl. Jakož i jiná díla Zdeňka Fibicha, obecně známého selankou V podvečer a její částí Poem. A scénickým melodramem Hippodamie, svým způsobem nejdokonalejší deklamační operou, v níž se už nezpívá.

    Největší z objevů Roků české hudby, co jich za čtyřicet let pamatuji, tedy logicky učinil americký wagnerián! John Fiore na internet zavěsil své zasvěcené i muzikantsky živelné výklady Fibichovy opery od klavíru, z nichž přímo prýštilo jeho nadšení z hudebního objevu – staly se možná nejúčinnější marketingovou akcí inscenace!

    Kontejnerová doprava Bohem současnosti

    Ani Pád Arkuna není oním kýženým zlatým nálezem. Podivuhodná opera však vyprovokovala inscenátory k výraznému uměleckému činu! Co podstatnějšího v umění najít než poměřování lidských možností s dílem a se sebou samými?

    Od Fioreho jsem čekal pečlivě vystavěné provedení, v přesném zvuku, samozřejmě si vyhrál s proslulou předehrou k Dargunovi, ale orchestr se zbavil křečí a chyb až na druhé premiéře. Nečekal jsem však, že komplikované dílo poprvé přiměje Jiřího Heřmana vyslovit se jaksi aktuálně a přímočaře ke chmurám současného světa. Musel kvůli tomu zčásti přehodnotit své osvědčené výrazové prostředky, především být konkrétnější, a to mu nejde vždycky optimálně, hlavně v hereckém jednání a souhře postav. Nevyčítal bych mu, že lyrické milostné roztoužení lomil humorným výstupem současných rybářů, kteří po sobě házejí ryby a kusy ledu, ale popisnou neobratnost provedení, která hyzdila i popisné pobíhání ozbrojenců s flintičkami. A na druhé straně zbytky operáckých obvyklostí. Ale Heřmanova zaťatá snaha vyjádřit se, nikoli ilustrovat dílo, je nade všechny chyby chybičky a počítám ji mezi velká Heřmanova vítězství. A jako obvykle nádherná a sdělná vizualita.

    Já ve vyvrácení jednoho náboženství druhým u Heřmana cítil kontext islámských a ukrajinských událostí, v obecnějším smyslu biblickou záměnu duchovních hodnot za kult spotřeby – jeho inscenace nekončí očistnou tragikou, ale přinejmenším rozpaky, nejspíš ztrátou iluzí. Fibichově opeře tato interpretace vyhovuje, symbol tankeru přeplněného kontejnery naplněnými zbytečnostmi, které převážíme z místa na místo, je srozumitelný a emocionálně účinný, vrcholí samozřejmě při požáru té slovanské Walhally, na niž dopadají trosky pomalu se převracející lodi.

    Jistě jsou jiné možnosti, jak dílo interpretovat. Heřman s Fiorem se snaží Fibichovu skládačku různých inspirací, světových podnětů lomených českou zaprděností, interpretačně sevřít, možná bylo účinnější ji naopak popustit: wagnerovské žestě, náznaky budoucího expresionismu, do toho české písničky, dokonce vídeňské valčíky (Fibich znal a ctil Johanna Strausse), české hudební idiomy lomené německými, sprechgesang lomený ariosy, a tak dál. Jozefa Bednárika by to nadchlo!

    Eva

    Eva (Livia Obručník-Vénosová) v dusné erotické scéně s Mánkem (Josef Moravec) FOTO LUDVÍK GRYM

    Písničky v expresivním dramatu

    Alespoň připomeňme, že také Evu uvedli v Liberci ve snaze najít zlatý valoun nehraného českého repertoáru. V tomto případě ovšem nikoli něco neznámého, ale vrcholné dílo nehraného Josefa Bohuslava Foerstera.

    Dirigent Martin Doubravský předvedl, že hudbu, která ho zaujme, umí v orchestru i s pěvci vystavět do nejmenších účinných detailů. Podobně jako Heřman i režisérka Linda Keprtová v jevištním vyjadřování zkonkrétněla, ale nepopustila v přísné stylizaci drásavého lidského a milostného příběhu Gabriely Preissové. Barevně tónované jeviště, na podlaze prkna, hlína, kbelíky, voda, Samek neustále přítomný na scéně jako memento Eviny smrtí vykoupené nevěry. Paráda postavená vedle promyšleného jevištního konání a působivého vizuálu inscenace především na strhujícím podání titulní postavy Lívií Obručnik Vénosovou, i když jí nebylo vždycky rozumět. Na rozdíl od postav v Pádu Arkuna – Fibich holt byl Mistrem zpívaného slova!

    Problém libereckého počinu tkví ve Foersterovi samém, respektive v tom, co mu Keprtová naložila a on neunese. Milými krátkodechými písničkami lze sotva deklarovat expresionistické drama, jaké z příběhu dělá režisérka. Přesto měla premiéra velký úspěch motivovaný stejně jako u Pádu Arkuna: prostě zase jednou v opeře o něco jde a všichni tvůrci se divákům dávají všanc!

    Zlaté tele není

    Najít zlaté tele, českou nehranou operu, sotva vykoukne z archivu, potáhne vítězně světovými jevišti, se samozřejmě nepodaří. Potvrdil to v roce 2003 projekt Národního divadla Český triptych, v jehož rámci Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem jednorázově provedli tři dobově ambiciózní tituly české provenience (Jan Bedřich Kittl: Biancaund Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza, František Škroup: Der Meergeuse, Leopold Eugen Měchura: Marie Potocká), po třech letech přidali Maloměšťáky o generaci mladšího sudetoněmeckého skladatele Theodora Veidla. Snaha správná, dokonce o Veidla a hlavně o Škroupa, vyznavače novoromantismu, Verdiho i Wagnera, jehož preromantická selanka Dráteník nemá s jeho vrcholnými díly pranic společného (však ho také naši předkové jako příliš světáckého vyhnali tvořit a zemřít do Nizozemska), bych doporučoval se hodně zajímat. Zvláště o jeho operu Kolumbus.

    Pád Arkuna i Eva byly zase jednou vypjatými premiérami, neboť se hrálo vabank – nic jiného v současné opeře neplatí, pokud nechceme přehrávat jak na promenádních koncertech árie a sbory z Nabucca. Hledejme jako divadelníci, ne jako archiváři v Českém triptychu! A ne jen jednou za deset let k výročí!! Pak na tu prožluklou českou operu začnou chodit i diváci, zvlášť když stejné úsilí zaznamenají v „běžném“ repertoáru.

    Ke konkrétům obou inscenací se vrátím na i-DN.

    Národní divadlo Praha – Zdeněk Fibich: Pád Arkuna. Opera o dvou dílech na libreto Anežky Schulzové. Dirigent John Fiore, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, videoprojekce studio Lunchmeat, choreografie Jan Kodet, sbormistři Pavel Vaněk a Miriam Němcová, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 9. října 2014.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Josef Bohuslav Foerster: Eva. Opera o třech jednáních na libreto skladatele. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, sbormistr Tvrtko Karlovič. Premiéra 26. září 2014.


    Komentáře k článku: O hledání zlatého telete

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,