Dvacetiminutové Poryvy, jejichž koncept vytvořil Honza Malík a které spolu s Markétou Stránskou pod platformou 2VA také realizuje, navazují na protestní akci Umění trvá, která před Ministerstvem kultury ČR upozorňuje na podfinancování živého umění a obavy z politických zásahů do jeho svobody. Volba folkloru přitom není náhodná – oba tanečníci mají s lidovým tancem vlastní zkušenost. O to přesněji pracují s rozporem mezi kulturou, kterou je příjemné vystavit jako součást národní identity, a tou, která vzniká právě teď. Kroje, píksně a tradice se ve vitríně českosti vyjímají krásně, ale živá kultura potřebuje peníze, prostor a svobodu.

Adorace folkloru současnou kulturní politikou dodává obrazu poněkud jízlivější příchuť. Lidovou kulturu lze hrdě prohlásit za národní hodnotu, aniž by to znamenalo stejnou ochotu podporovat tvorbu současnou, experimentální či angažovanou. Odstrašující příklad přitom není třeba hledat daleko – stačí pohled za slovenskou hranici, kde se střet kulturní obce s politickou reprezentací přelil až k protestům proti personálním a institucionálním zásahům. Z kultury se pak snadno stává výstavní pozlátko: patřičně národní, reprezentativní a pokud možno nepříliš nepohodlné.

Po poměrně ostrém politickém gestu ale burcující finále nepřichází. Performeři se vysvléknou do podvlíkaček a stojí v pozoru, zatímco zní remixovaná státní hymna. Tato odevzdanost ovšem ukazuje limit performance. Protest se odehrává především před publikem festivalu alternativního umění, které patrně není nutné přesvědčovat, že živá kultura má smysl. Možná právě tak ale současné kulturní prostředí vypadá – chvíli zpívá, chvíli protestuje, pak si navlékne bundu a běží na další podfinancovaný projekt. Poryvy proto zůstávají spíš přesně mířeným střípkem než skutečným poryvem, který by dokázal něco strhnout s sebou. Výhodou je alespoň veřejný prostor: festivalová bublina se na chvíli rozlije před Veletržní palác a kdokoliv do ní může vstoupit.

O pár desítek minut později už stojíme na Vltavské se sluchátky na uších. Lidové písně a politický apel ustupují a do městského ruchu se pomalu vkrádá ptačí zpěv.

Premiérové Pražské ptactvo interdisciplinárního kolektivu Divadlo Setkání vyrůstá z odkazu ornitologa Veleslava Wahla, který pražskou avifaunu zachytil už ve čtyřicátých letech minulého století. Hudebně se na této performanci podílel Marek Karpilovski a Athena Chlebová. Označit dílo za site-specific procházkovou přednášku ale oproti samotnému zážitku působí zoufale suše. Okolí Vltavské se totiž pozvolna rozpouští v jinou krajinu – stále stejnou, jen náhle plnější hlasů a životů, které běžně nepřehluší provoz města.

Ve sluchátkách se ptačí zpěv prolíná s hudbou a vyprávěním, přičemž poetickou zvukovou krajinu neustále narušují mnohem méně poetické dějiny lidského soužití s ptáky. Druhy mizely, byly loveny a vytlačovány; město rostlo a jejich prostor se zmenšoval. Čím krásněji přitom zní jejich hlasy do uší, tím podivněji působí informace o tom, jak důsledně jsme je dokázali umlčovat.

Přednáška se však nikdy nestihne stát přednáškou v pravém slova smyslu. Pod mostem lidé zvoní na zvonky jednotlivých druhů, louka se naplní holubími aktéry a běžná městská zákoutí získávají na chvíli vlastní drobnou dramaturgii. Právě holubi, snad nejnespolehlivější živí performeři večera, se z otravných obyvatel náměstí proměňují v někdejší posly a lidské společníky, než zase sestoupí na úroveň „létajících krys“. Kdesi mezi nimi se do cizího hnízda předávají cizí vejce, jinde zazní informace o ptačích dinosaurech – jednotlivé poznatky přilétají téměř stejně nahodile jako jejich opeření protagonisté.

A čím víc se stmívá, tím je procházka zádumčivější.

U nádraží narazíme na mrtvého ptáčka. Po hodině poslouchání hlasů těch živých najednou působí jeho drobné tělo téměř nepatřičně konkrétně. Dostane malou rakev a společně s ním stoupáme na střechu nádraží. Pohřeb ptáčka zní při pouhém popisu skoro groteskně; po předchozí cestě však není vůbec zvláštní na chvíli zastavit kvůli tvorovi, kterého bychom jindy možná jen překročili.

Už je téměř tma, pod námi se pozvolna rozsvěcí Praha a ve sluchátkách zní jemný klavír, v němž jako by ještě dozníval ptačí zpěv. Právě sluchátka nás po celou dobu uzavírala do vlastních světů, a přesto jsme se městem pohybovali jako jedno podivné hejno – každý sám za sebe, ale stejnou cestou, ve stejném rytmu a s pozorností obrácenou k tomu, co bychom jindy snadno minuli. Nahoře na střeše se tenhle zvláštní kolektivní prožitek na chvíli zúží do jediného obrazu: rozsvíceného města pod námi a ptačího hlasu, který v něm ještě chvíli doznívá.

Recenze vyšla ve festivalovém zpravodaji Tsunami.