Své místo na festivalové mapě dostalo představení ve zkušebně Venuše ve Švehlovce, jinými slovy v místní kolejní nepoužívané ženské umývárně. Pro rozehrání nejintimnějších, ale i tragických osudů tří mladých žen na pozadí biblického příběhu o koupající se Zuzaně a starcích to byla naprosto ideální volba. Postavy vycházejí vedle biblické předlohy, v inspiraci knihou Jana Fingerlanda Hebrejky, také z próz Jany Faulerové a Ivany Myškové a literární jazyk je v inscenaci výrazný, ale překvapivě funkční. Zejména postava ztvárňovaná Věrou Bočkovou má předepsané složité konstrukce, v nichž popisuje s až kafkovskou umanutostí hledání věcí ztracených v podšívce kabelky stejně jako obavy ze znásilnění. V kontrastu s hereččiným jemně naivním výrazem, s jakým své repliky pronáší, vzniká pozoruhodný prostor naléhavosti. Ta tématu ženskosti a znásilnění, které se i díky biblickému motivu neustále vyjevuje, sluší. Patří se zmínit i další aktérky – vedle režisérky, která rovněž v představení vystoupí, a zmiňované Věry Bočkové jsou to ještě Alice Knoblochová a Eliška Nedvědová.

Prostor umývárny, intimní, uzavřený a zcela ženský, umožňuje postavám vstupovat do nejintimnějších poloh vlastních příběhů, osudů, mysli. Někdy až na hranu kontroverze, když se sebe i diváků ptají, zda by měli sex raději s mrtvolou nebo zvířetem, či jestli by jedna raději zabila sebe, nebo svou kamarádku. Mezitím každá z žen líčí nějaký milostný příběh na škále od vysněné romantické lásky při náhodném střetnutí na Václaváku až po nesnesitelně detailní popis tragicky bolestivého znásilnění. Prosté vyprávění doprovází jednoduché, ale účinné loopování zvuků na přítomný mikrofon, střídání mluvení do mikrofonu a mimo něj a v jinak spíše statickém hraní jedna až exaltovaná herecká akce – rvačka mezi dvěma dívkami coby osvěžující dramatická linka.

Za pozornost stojí, že oba zmiňované příběhy stojí na lákavé představě setkání s náhodným, cizím mužem. Do současnosti tak probleskuje biblický příběh starců, kteří si za cenu výhružek a psychického násilí vymiňují styk s krásnou Zuzanou. A aniž bychom chtěli spoilerovat, biblicky překvapivě končí i inscenace rituální očistou všech tří žen za zpěvu Miserere mei, které však svým odkazem na Davidův Žalm 51, žalm o odpuštění za vlastní vinu, vnáší do příběhu novou rovinu. Jsou ženy vinny svými tužbami?

Druhá část prvního festivalového večera se už přesunula na hlavní scénu Venuše, aby se zde představilo jedno z posledních uvedení inscenace Požadujme nemožné bratislavského Divadla Petra Mankoveckého ve spojení se studentstvem VŠMU. Stejně jako předchozí inscenace, i tato je zatížena svým koncem. Zatímco soubor Poslední nakonec prostě jen opustilo starou inscenaci a chystá nové projekty, Divadlo Petra Mankoveckého má před sebou posledních pár představení, než zanikne docela. Kulturní politika Slovenska si vybírá svou daň, jak zaznělo také v debatě po představení.

Pro takový konec je ale inscenace Požadujme nemožné až hořce příznačná. Ve formě performativního a pohybového divadla se snaží na ploše jedné hodiny představit názory, pocity, touhy, představy o budoucnosti, ale i o minulosti a svých nejbližších předcích u nejmladší generace. Soubor šesti aktérů a aktérek ale není tvořen jen Gen Z, jeho vícegenerační rozvrstvení staví vyprázdněné heslo „generační výpověď“ na hlavu a vrací do hry pocit současného člověka sdílejícího napříč generacemi stejné zkušenosti digitálního boomu, kolapsu demokratických hodnot a nejistoty vlastního postavení ve světě a společnosti. A přesně to soubor vedený Šimonem Ferstlem v procesu improvizačního a autorského zkoušení zpracoval do podoby energické pohybové féerie mozaikovitě zpřítomňující myšlenkový a zakoušený svět umělectva (neboť vzorek oné vícegeneračnosti se rekrutoval právě jen z uměleckého prostředí). V perfektní choreografii mísící humor, pantomimu a náznakové divadlo vyjadřují své chápání svobody, všímají si alibismu umění schopné absorbovat jakékoli kontroverze (např. voláním po galerii plné hákových křížů), zesměšňují sami sebe, ale i sentiment po starých časech, tak silně rezonující v aktuálních falešných nacionalismech po celém světě (ironické „i hovno dřív vonělo líp“ hovoří za vše). Přičemž vrcholem těkavosti a nejistoty současného mladého člověka budiž touha po demonstrování… jen bez vědomí za co, kdy jedna postava s vervou skanduje „čo – já – viem! čo – já – viem!“.

Postavy filozofují o svobodě a hledají své politické téma, aby hned groteskně nesoustředěně začali hledat imaginárního zatoulaného psa nebo malovali dětské vulgární obrázky na zeď – v podstatě jediný scénografický prvek na jevišti, vedle rekvizitních židlí, na nichž aktéři a aktérky střídavě sedí, stojí, různě je přemisťují, shazují na zem, a růžového závěsu v zadním plánu. Připomíná se tak typický jev, který se akcentuje při kritice nejmladší generace – nesoustředěnost reprezentovaná konzumací junk contentem, scrollování ultrakrátkými videi a neschopnost udržet pozornost u delších textů nebo i audiovizuálních obsahů. V tomto ale už neexistují mezi generacemi rozdíly a vrací nás to tak k zmiňovanému sdílení stejných zkušeností napříč generacemi. Ostatně jeden povzdech v rámci scény ironizace sentimentu po starých časech zněl: dřív nevznikala nová generace každé dvě minuty.

Obloukem se tak završil koncepčně promyšlený první den festivalu představivši od intimity sexuální po její společenský rozměr vnitřní svět mladého člověka i žánrovou pestrost, kterak jí festival …příští vlna/next wave… už 33 let kolonizuje umělecký prostor. A experiment žije!

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.