Porucha na lodi Nautilus

Hodinová opera Lukáše Hurníka Porucha na lodi Nautilus, určená nejmladšímu publiku, byla stejně jako Schimmelpfennigovo Létající dítě uvedena v rámci projektu Bušení. Skladatel, jenž napsal hudbu i libreto, vyšel z románu Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem, přičemž děj soustředil na posádku ponorky Nautilus a její hlavní úkol prozkoumání objektu neznámého původu na dně Tichého oceánu.

Inscenace režisérky Elišky Mervartové v hudebním nastudování Zdeňka Červinky si kladla za cíl oslovit publikum, které se s operou teprve seznamuje. Nabízí se však otázka, zda takto střídmé režijní pojetí není tzv. medvědí službou. Pominu-li fakt, že režie postavila dirigenta na místo, odkud zastiňuje třetině publika v levé části hlediště výhled na scénu (sám jsem si s několika dětmi musel přesednout), největší slabinou inscenace byla její statičnost. Mervartová totiž omezila pohyb pěvců víceméně jen na poposedávání či postávání. Kromě malé chobotničky zcela rezignovala na rozvíjení jevištní akce, jež je pro udržení pozornosti (nejen) dětského diváka klíčová. Výsledkem je promarněná příležitost a inscenace, která jen stěží získá děti pro svět opery.

Přelet nad Kukaččím hnízdem

Poslední, třináctou festivalovou položkou byla inscenace hry Daleho Wassermana Přelet nad Kukaččím hnízdem, kterou s činoherním souborem nastudovala Kateřina Dušková.

Román Kena Keseyho nejvíce proslavila stejnojmenná filmová adaptace z roku 1975 v hlavní roli s Jackem Nicholsonem. Za ztvárnění McMurphyho tehdy získal Oscara.

Ústředním motivem příběhu je problematika zneužívání moci a odvaha postavit se nespravedlnosti. Děj sleduje Randala Patricka McMurphyho, jenž má na základě soudního rozhodnutí strávit několik měsíců v psychiatrické léčebně. Brzy se však odmítne smířit s podivným přístupem personálu k pacientům. Když začne svůj názor dávat patřičně najevo, postupně probudí touhu po změně i u ostatních hospitalizovaných.

Po delší době dostal hlavní příležitost Tomáš Impseil, který roli McMurphyho vzal za svou a vytvořil mnohovrstevnatou postavu se všemi charakterovými pozitivy i negativy. Na jednu stranu je to empatický muž, jemuž jde o dobro druhých, nicméně na stranu druhou neskrývá problematičnost své do určité míry nepřizpůsobivé povahy. Právě tuto interpretaci považuji na pojetí Duškové za nejcennější. Nesnaží se totiž z McMurphyho vytvořit jednoznačného kladného hrdinu, jak tomu většinou bývá.

V tomto směru lze lépe porozumět také pojetí vrchní sestry Ratchedové v podání Jany Hejret Vojtkové. Nejde o prvoplánovou tyranku, ale mnohem rafinovanější osobnost, která dokáže s okolím manipulovat natolik přesvědčivě, že jí místy uvěříte, že skutečně jedná v zájmu pacientů a pouze hájí vydobytou autoritu. Dost možná si to nalhává i sama sobě, aby svoje konání ospravedlnila.

Z dalšího vyrovnaného obsazení bych rád vyzdvihl výkon Stavrose Pozidise, jenž na malém prostoru nechal rozkvést postavu schizofrenika Martiniho, dále pak Tomáše Váhalu, který Hardingovi vtiskl roztomilou zakřiknutost kombinovanou s nízkým sebevědomím, a především Martina Stránského coby náčelníka Bromdena. Ten přesvědčivě vystihl proměnu rezignovaného muže v člověka pokoušejícího se vymanit z pout ústavu a zároveň pomoci ostatním v naději na lepší život.

Nasnadě je opět zmínit spolupráci Kateřiny Duškové s hudebníkem Darkem Králem. Jejich tvůrčí souhra inscenacím dlouhodobě prospívá a také tentokrát výrazně posílila účinek mnoha scén.

Čtvrtý ročník Šaldovy šňůry potvrdil vzrůstající kvalitu tamních inscenací. Rozhodně jej lze považovat za dosud nejzdařilejší. Petr Michálek tak přebírá od končící ředitelky Lindy Hejlové Keprtové liberecké Divadlo F. X. Šaldy ve velmi dobré kondici a rozhodně má nač navazovat.