Rozbité zrcadlo 

Agatha Christie patří k nejčtenějším a nejpřekládanějším světovým autorům a je zárukou kvalitní detektivní četby s nezaměnitelným smyslem pro humor. Obě tvrzení platí i o jejích divadelních hrách či adaptacích. O to větší je škoda, že česká divadla pravidelně uvádějí v podstatě jen dva tituly z její tvorby. Prvním je hra Past na myši, která je držitelkou světového rekordu. Od premiéry 25. listopadu 1952 se totiž uvádí na West Endu nepřetržitě dodnes. Druhým je Deset malých černoušků, který se už smí uvádět jen pod korektním názvem A pak už tam nezbyl ani jeden.

Šéfka činoherního souboru a režisérka Kateřina Dušková po předchozí inscenaci Vraždy v Orient expresu, jež se v Liberci udržela na repertoáru pět let, sáhla na doporučení dramaturgyně Lenky Chválové po nové adaptaci románu Rozbité zrcadlo, který vyšel v roce 1962, přičemž se o adaptaci postarala Rachel Wagstaff. Zároveň tak režisérka vyměnila slavného belgického detektiva Hercula Poirota za svéráznou a o všechno se zajímající slečnu Jane Marplovou, kterou v libereckém nastudování přesvědčivě ztvárnila Štěpánka Prýmková.

Ačkoli nasazení Rozbitého zrcadla mělo jistě zaplnit položku oddychového titulu, do repertoáru se díky přičinění režisérky dostala plnohodnotná inscenace s řadou kvalit.

Především je nutno zmínit výtvarnou složku nastudování, ať už se jedná o scénu Hynka Dřízhala či kostýmy Agnieszky Páté-Oldak, a především pak o světelný design Pavla Hejreta, který spolu s téměř až filmovými režijními střihy napomáhal temporytmu, zvlášť pak v momentech, kdy postavy přece jen zdlouhavěji objasňují motivace svého chování. Tyto scény totiž bývají u her Agathy Christie častým kamenem úrazu, a ne každý tvůrce si s nimi dokáže poradit. V českém divadle se toto daří vyjma Duškové také Martině Schlegelové, jež dokázala dokonce i rozvláčnější text Pasti na myši v Divadle J. K. Tyla v Plzni zkrátit, respektive „zrychlit“, na dvě hodiny, aniž by vynechala zásadnější pasáže.

Ale zpět k inscenaci Rozbitého zrcadla, jejíž emotivní okamžiky podtrhuje nevtíravá, leč přiléhavá hudba režisérčina dvorního spolupracovníka, hudebníka Darka Krále. Pečlivě propracovaná je i pohybová složka, za níž stojí členka souboru Karolína Baranová. Vyrovnanému obsazení dominuje Markéta Tallerová jako světová herecká star Marina Greggová. Od premiéry svůj výkon vycizelovala o množství jemných nuancí, navíc Marině dokázala zřetelněji vtisknout rozporuplnost lidského charakteru se všemi jeho lidskými přednostmi i nedokonalostmi.

Srovnání s premiérou je zajímavé ještě z dalšího hlediska. Na prvním uvedení diváci velmi vstřícně reagovali na humor, s nímž si Dušková citlivě pohrávala, dokázala pointovat jednotlivé situace a hrát detektivku s jemným nadhledem. Na dopolední repríze, kterou navštívili především senioři a studenti, zazníval smích sporadicky, což lze s velkou pravděpodobností přičíst na vrub právě složení hlediště. Inscenace Kateřiny Duškové je pravou ukázkou toho, jak neslevit z uměleckých kvalit ani u díla splňujícího především zábavní funkci.

Winterbergova poslední cesta

Stopáží přesahující tři hodiny obohatila loňskou sezonu libereckého divadla adaptace románu Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta. Režisér inscenace Pavel Khek je spolu s tamním dramaturgem Jiřím Janků podepsán také pod autorstvím dramatizace.

Oceňovaný román vypráví příběh devětadevadesátiletého Wenzela Winterbergra, který po úspěšném boji o život nachází i navzdory svému vysokému věku znovu chuť žít a vydává se na svou poslední pouť. Doprovází ho ošetřovatel Jan Kraus, který se postupně stává jeho nejvěrnějším přítelem.

Právě obsazení této dvojice herci Václavem Helšusem a Martinem Stránským je největší přednostní inscenace. Je radost sledovat jejich souhru, s jakou na sebe reagují a jak nenápadně prohlubují vztah obou postav. Jejich propojení je jemné, o to větší má kouzlo a sílu. Oba obstáli i před nesnadným úkolem vypořádat se s velkým množstvím textu. Přes všechny kvality dramatizace je totiž místy patrné, že jde o adaptaci románu, proto by v tomto směru několik škrtů celkové dynamice inscenace přece jen prospělo. Václav Helšus navíc obdařil postavu Winterbergra velmi jemným humorem, který servíruje s přirozenou lehkostí a citem.

Inscenace tematizuje problematiku stáří, vyrovnání se s tragickými životními událostmi a se sebou samým. Winterbergovo vyprávění o putování po Evropě po stopách jeho dávno ztracené milované dívky Lenky, situované převážně do prostředí vlakového kupé, lze samozřejmě vnímat v obecnější rovině. Ať už jde o vyrovnání se s vlastní minulostí, kolektivní pamětí či s nevyhnutelnou konečností, s níž se jednoho dne chtě nechtě potká tváří tvář každý z nás…

Figarova svatba

Večer se v Šaldově divadle rozezněly pod taktovkou Paola Gatta tóny jedné z nejuváděnějších oper Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba, jejíž režie se ujala Kateřina Dušková.

Velkou devízou inscenace bylo obsazení všech rolí mladými pěvci, kteří se nezalekli větší herecké akce. Oproštěni od jakýchkoli zažitých operních manýr, stereotypů a rutiny se nechali vést režisérkou, která s nimi připravila svižnou operní komedii, jež dokázala na více než tři hodiny zaujmout i festivalové diváky znavené celodenním divadelním maratonem. Hravost na jevišti, scény i kostýmů doplňovala též hravost hudebního nastudování, jejichž syntézou vznikl poutavý jevištní tvar, po jehož zhlédnutí jsou cítit v divadle velmi pozitivní vibrace. Tolik k nejzdařilejšímu dni letošní Šaldovy šňůry.