Horko v Hradci I.
Jan Kerbr
Konec června bývá v posledních letech teplotně nadprůměrný, letošní 31.Regiony, divadelní festival v Hradci Králové, tuto meteorologickou situaci stvrdily víc než rasantně a žánrově pestrý sled představení byl tak „obohacen“ poměrně důsledně. Reflexi jednotlivých produkcí, z nichž je možné v divadlem až obžerně tepajícím městě zvládnout jen menší počet, bude asi nejsnazší pojednat chronologicky, podle dnů v Hradci prožitých.
Orfeus a Eurydika
Začátek se odehrál ve znamení hudebního divadla. Gluckovu operu Orfeus a Eurydika připravil s olomouckým Divadlem na cucky režisér Jan Frič s hudební participací Jakuba Kudláče (především elektronický background) a na hradeckém festivalu ji dokonce uvedl v premiéře. Projekt byl původně zamýšlen pro tamní operu, po výměně vedení této scény Moravského divadla však byla domluva (či již smlouva?) zrušena. Inscenace vychází z vídeňské verze opusu (1752). Scéna Jany Hauskrechtové, kterou charakterizuje potutelný humor, se vyznačuje funerálním nevkusem, mrtvá Eurydika (Kateřina Škárová) spočívá na katafalku, zdobeném svíčičkami, srdíčky, umělými květinami. Chór (členky amatérského sdružení SEN, již zralé dámy) zpívá obstojně, ovšem „neoperně“, reprezentantky této jevištní trupy jsou oděny v pestrých, také úmyslně nevkusných outfitech, před zahájením produkce komunikují s publikem. Patřičný pěvecký styl ovšem nasadí Jana Vondrů v roli Orfea, jevištní dění rázem nabývá na articifiálnosti. Její aktivitu oživují profánní stylové doplňky jako mobil či cigareta, jednu si dokonce „ubalí“ a jinou vkládá zesnulé do úst. Amor v podání trpasličího a solidně zpívajícího herce Michala Nogy vysloví poněkud rozmarně známou podmínku o možnosti navrácení Eurydiky do života. Ve zpívaných číslech se vtipně střídají jazyky, čeština s italštinou a slovenštinou, porozumění pak jistí, jako při velkých operních produkcích, dvojjazyčné titulky (čeština, angličtina). Když Orfeus vyvádí Eurydiku z podsvětí a přes její naléhání se neotáčí, nabývá inscenace na nebývalé „napínavosti“, také díky výrazným vokálním výkonům Škárové a Vondrů. Předchozí, lehce ironické entrée, posloužilo vlastně jako vhodné „podhoubí“ pro emocionální thriller.
A Macbeth Song
A Macbeth Song, označovaný jako „dark cabaret“, napovídá, se kterou slavnou tragédií přijeli do Hradce členové katalánské formace La Perla 29 ve spojení s britskou, i u nás značně populární skupinou The Tiger Lillies. Především ti na sebe strhávají oprávněnou pozornost, jejich dekadentní songy, inspirované Shakespearovým „krvákem“, nabízejí bizarnost i melancholii. Pověstný sound, charakterizovaný především altem Martyna Jacquese a jeho chromatickou harmonikou, oživují spoluhráči kromě standardní rytmiky také tereminem, pilou či valchou. Mezi písničkami se pokoušejí průměrní herci (dva plus jedna) posouvat známou fabuli od věštby čarodějnic přes vraždu krále Duncana i „krvavých dlaní“ lady M. až po pohyb birnamského lesa. Také občas zcizují („ale tohle je moje replika!“). Na jevišti se pořád něco děje, dochází i k přepestrému promítání stylově nesourodých výjevů (bukolické krajinky, dovádění kreslených kostlivců, momenty z macbethovských filmů, třeba z Kurosawova Krvavého trůnu). Všechno to ovšem nevytvoří figury tyranského páru, jejichž herecká prezentace bývá realizovanou výzvou u nejlepších inscenací tohoto „prokletého“ titulu. Takže o inscenaci Oriola Broggiho lze v podstatě říci, že The Tiger Lilies byli jako vždy inspirující a dokázali vytvořit specifickou atmosféru.
Větroplaši
Větroplaši, titul Naivního divadla Liberec, který vznikl v součinnosti s formací TMEL, sklízel úspěchy již na Skupově Plzni, i v Hradci patřil k inscenacím nejúspěšnějším. Pod produkcí jsou jako hlavní tvůrci podepsáni výtvarnice Berta Doubková a režisér Viktor Prokop. Atmosféru jevištního díla bychom mohli charakterizovat jako insitně fantazijní, celek se ovšem vyznačuje i nebývalou košatostí fabule, kterou skoro nejde po prvním zhlédnutí postihnout. Jacísi tvorové (snad človíček poněkud vodnického vzezření a oranžové zvířátko s velkými růžky s fangličkami) soupeří o stravu, snad jablíčka, v pohádkově neurčitém příběhu dojde i na aluzi slabikářového šlágru o veliké řepě. Vzduchem se prohánějí létající tvorové, kteří mohou nabobtnat až do rozměrů nebezpečně vyhlížejících ryb. Do dění se zapojí i samička s mláďaty, biologický druh se vyznačuje velkým okem a plandajícími křídly (či ušima?). Na scéně se točí i větrný mlýn, vzduch je zkrátka permanentně „v pohybu“. Přistane i cosi podobné létajícímu talíři, záhadný tvor, který z něho vystoupí, je vlastně chodící fotoaparát, portrétní momentky, které pořídí, vzbudí u fotografovaných nadšení. Jako důležitá figura se prosadí i tmavomodré, rudě žíhané monstrum, které zprvu nemá s ostatními dobré vztahy (už kvůli své pažravosti), nakonec ovšem všechny zachrání před vichřicí, dokáže svou hmotností (či obezitou?), že je správným tvorem do nepohody. Se všemi zmíněnými i dalšími objekty umně manipulují Diana Čičmanová a Filip Homola, v nonverbální inscenaci spoluúčinkují i svou výraznou mimikou a bizarními hlasovými projevy, on občas (při boji o pokrm) zakňourá: „moje!“ Jde o dynamickou podívanou, jejíž fantazie boří pomyslné břehy.
