Není snadné vysledovat dominující téma soutěžních produkcí Skupovy Plzně, bilanční přehlídky českých a slovenských divadel za posledních dva roky 2025 a 2026. Ale jsou tu, a při pohledu na předchozí ročníky nelze říci, že by to byla témata nová. Výrazná byla jejich kumulace. Jsou zřetelnější, zřejmější. Letos se zdála propojená, vyrůstala ze sebe vzájemně a vytvářela ucelenou mozaiku jako reakci na problémy současnosti, její skryté či zjevné hrozby. Je tu téma jinakosti, odlišnosti a její akceptování, s tím souvisí téma proměn jednotlivce i časů. Ano – časy se mění, pohled do minulosti je ovšem varováním, že ona změna může být nebezpečný pohyb v kruhu, v němž se vrací staré nešvary. Zřejmě proto se na Skupově Plzni objevilo hned několik inscenací mladé tvůrčí generace reflektujících na konkrétních příkladech různým způsobem totalitní nesvobodné Československo (Čáslavská – Tokio – 1964; Súdruh disident; Píšu Ti, píšu; Soudružky s kroužky), válečný konflikt (Černý partyzán). Že mladým divadelníkům není náš svět lhostejný dokládaly inscenace akcentující otázku životního prostředí, a to jak v soutěžním programu, tak v programu doprovodném (například Velká smůla souboru Musaši Entertainment Company, která ovšem nejen reflektuje skutečnou absurdní událost v životě medvěda – albína, ale i evropský projekt Transport). Festival přinesl i na dětské publikum zaměřené produkce jak v soutěžním programu (například Popelka), tak v doprovodném (mimo jiné v Muzeu loutek).

Nonverbální divadlo tvořilo velkou část uvedených inscenací, jeho podoby byly různé, více, či méně beze slov, pracovalo s objekty i loutkami, nebo se jednalo o pohybové divadlo. Hravostí a výtvarnou i inscenační vynalézavostí vynikali nonverbální Větroplaši Naivního divadla Liberec, které vytvořil soubor čerstvých absolventů katedry alternativního a loutkového divadla Tmel. Však si také odvezli z Plzně domů několik cen. Inscenace určená pro děti od 4 let si získá diváky napříč generacemi. Ožívá v ní neodolatelný fantaskní svět – na ploše je strom rostoucí z misky s kulatým dnem, klátí se v poryvech větru, je tu malý stan s plátěnými stěnami, starobylá turbína s korouhvičkou, v této krajině žijí těžko definovatelní tvorové se zvířecími i lidskými rysy. Ze střetávání těchto bytostí vyrůstá hlavní téma, touha po přijetí a po přátelství. I audiovizuální pohádka Plechovka, maják a ryba Vavřince Němce a Aleny Novotné přinesla originální výtvarné vidění, které porota rovněž ocenila.

Známá témata ožívala na Skupovce v nových souvislostech a významech, ať o byla Erbenova Kytice Divadla loutek Ostrava, nebo Maryša Vávrová bratří Mrštíků v provedení Bažantovy loutkářské družiny nebo Kafkova Proměna, jak ji uchopilo Divadlo Drak s tvůrci Tomášem Jarkovským s Jakubem Vašíkem a přetavilo v nový působivý jevištní tvar určený pro teenagerské publikum. Pomyslným protipólem nonverbálních inscenací bylo dojemné, intimní a svou výpovědí silné představení Píšu Ti, píšu brněnského divadla Radost o nespoutanosti fantazie založené na dopisech a textech, jež psal z valdického vězení své rodině v 80.letech vůdčí představitel undergroundu Ivan Martin (Magor) Jirous. A originální byla ve všech směrech vtipná, mnohovrstevnaná moralita Heleny Koblischové Zrzavá Anna, aneb zač je toho kost ve stylu grotesky noir a vprovedení Geisslers Hofcomoedianten. Lucie Valenová a Claudia Eftimiadisová originálním způsobem ztvárňují téma hříchu, pokání a trestu panovačné hraběnky s překvapivou pointou. Ve zpracování se prolínají prvky barokního divadla, kramářské písně, promyšlené je využití rozměrného kostýmu hraběnky, oné hříšné zrzavé Anny, v jehož záhybech jsou malé figurky, jimiž herečka sama hraje, čímž se vynalézavě sama stává divadelním objektem. Tato výměna rolí je nesmírně působivá. Inscenace nikde neztrácí rytmus, napětí a je i výtečnou satirou. Zrzavá Anna patří do specifické skupiny inscenací pracujících s černým humorem. Do ní zcela jednoznačně spadá dánská hororová komedie The House, v níž Sofie Krog a David Faraco rozehráli standardní detektivní zápletku o získání dědictví. Je to starý dům, který vypráví o úkladné vraždě, cestování lidské duše mezi těly (nejen lidskými) a o překvapivém vyústění. S typicky černým humorem pracují loutkáři odvážně, aniž by překročili hranici vkusu, vynikající je práce s loutkami. Na otočném kulatém jevišti stojí dům, publikum sleduje postavičky (loutky voděné zespodu), jak procházejí místnostmi, schovávají se do sklepa, prchají a jen dům sám je všeho svědkem. The House s jasnou zápletkou a ve své hororovosti i s přesahem, předcházel neúměrně zdlouhavému večernímu představení ve Velkém sále Alfy – Slavné scény loutkových smrtí . Přijel s ním kanadský soubor The Old Trout Puppet Workshop and Friends, v jehož rukou předlouhých 75 minut prožívaly loutky (marionety i loutky voděné zespodu) své drastické konce. Scénu zaplnila maketa klasického loutkového divadla – portál s výřezem jeviště, loutky hrály na něm, živí herci s předměty před ním, přímo na pomyslné forbíně. Nekonečný byl sled kratičkých ukřičených scének spíše méně, než více vtipných, přičemž některé už, i při plném vědomí o nadsázce a charakteru černého humoru, měly co dělat, aby balanc na tenké hraně s etikou a vkusem ustály (eskapáda s vyhřezlými střevy), pointy nebyly vždy zřetelné.

Je až překvapivé, kolik inscenací bylo pouze sledem událostí, které ovšem postrádaly vyústění, či byl děj předložen formou krátkých výstupů (sem patří jak roztříštěný Kabaret Hurvajz Divadla Spejbla a Hurvínka, tak i činoherní inscenace Divadla J. K. Tyla - zdlouhavý S.K.U.P.A. Milana Šotka), nebo neměly děj žádný (například Sluneční koupel Buchet a loutek). Jakkoliv není možné generalizovat, paušalizovat a vyvozovat jednoznačné závěry, jedna neodbytná myšlenka se vynořuje - nakolik jsme schopni v současné době vytvořit skutečný nosný a gradující příběh s dějem, nakolik je naše pozornost ovlivněna, rozostřena systémem zpráv a zpráviček na sociálních sítích, pověstným scrollováním, tím rychlým nesoustředěným přeskakováním od jedné věci k druhé. Žijeme dobu příběhů, nebo kratičkých momentů a skečí? Chválabohu se zdá, že zatím stále ještě dobu obého. Ale jak dlouho? Domnívám se, že i to je otázka, kterou můžeme vyčíst mezi řádky letošních inscenací.

Letošní Skupova Plzeň byla přemýšlivá, ale i hledající. Nesla v sobě apel, nabídla i únik. A přece jen nerezignovala na humor a vtip. A především přinesla v řadě představení inspiraci, nabídla iluzivní fantazijní světy. Jejich zářivost a neuchopitelnost, ale i pomíjivost jako by symbolicky vyjádřily světelné loutky, chceme-li tak nazvat objekty, které se vznášely nad krajinou na březích řeky Úslavy u Divadla Alfa při venkovní večerní performanci Proudy světla.