Letošní dramaturgie se však hrdě přihlásila k mezinárodnímu rozměru nejen mottem, ale i vstupem do prestižní European Festivals Association (EFA). To je také cenný zářez mimo divácké kategorie. Divadelní svět Brno se na dva týdny rozlil do devadesátky akcí, které v opravdu nejrůznějších žánrech a podobách divadla okupovaly nejen zavedené kamenné scény, ale i netradiční lokace jako literární salon v Rezidenci Café Kaprál nebo nově zrekonstruované centrum Co.Labs. Program tvoří mimořádně pestrou a odvážnou mozaiku, která sahá od světové špičky až po inkluzivní experimenty a unikátní žánrová propojení. Navíc festival kromě zajímavého mezinárodního i tuzemského importu potvrdil svou ambici exportovat a vyvážet diváky za hranice moravské metropole – výjezdy do Bratislavy, Vídně či Českého Krumlova jsou sympatickým gestem, které brněnské dění zdravě deprovincializuje.

Taneční sen a historické milníky

Pokud bych měl hledat absolutní vrchol přehlídky, byl jím letos bezpochyby a jednoznačně tanec. To, co se podařilo při dubnovém preview a květnovém zahájení, byl skutečný dramaturgický sen. Zajímavější, impozantnější a kvalitnější zahájení si 17. ročník festivalu Divadelní svět Brno ve zcela vyprodaném Janáčkově divadle ani nemohl přát. Poprvé v české historii se v rámci jedné události představily oba soubory legendárního Nederlands Dans Theater (NDT). Zatímco zavedení tanečníci NDT 1 v dubnu ohromili angažovanou trilogií Postavy mizejícího světa, která se zamýšlela nad naléhavými tématy globální společnosti, květnové zahájení festivalu v podání mladých dravců z NDT 2 mi doslova vyrazilo dech. Jejich technickou preciznost v rituální choreografii Folkå doprovázely hypnotické bulharské sborové zpěvy a následné vlnění v SAABA, kde tanečníci na vysokých pološpičkách evokovali nadpozemskou sílu i extrémní zranitelnost, popíralo fyzikální zákony. Janáčkovo divadlo při nich po právu burácelo. Takto kvalitní mezinárodní tanec Brno zažívá právě jen díky festivalu.

Skvělé bylo i uvedení prvního scénického a tanečního zpracování celého Smetanova cyklu Má vlast. Spojení Dekkadancers, České filharmonie a Divadla bratří Formanů proměnilo národní klenot v obrazivou mapu české historie, kde každá symfonická báseň měla svůj unikátní vizuální jazyk.

V kontextu nonverbálního umění pak nelze opomenout maďarské sólo Charlie (soubor Hodworks). Károly Tóth, tanečník na invalidním vozíku, nabídl syrovou, až bolestnou upřímnost. Jeho performance rozbíjela divácké stereotypy o hendikepu a v závěru, kdy se protagonista vysvlékl do naha, konfrontoval přihlížející s trpkou, ryzí krásou svého nenormativního těla. To byl velmi silný zážitek z tance a také unikátní dramaturgický pendant kontrastující s velkými, dokonale nacvičenými a nablýskanými produkcemi.

Navzdory rekordům se však musím dotknout i jistého oslabení v segmentu, který byl dříve „opěrným pilířem“ – tedy špičkové evropské činohry. Zatímco loni jsme se mohli opájet multimediální inscenací Quanta Łukasze Twarkowského, letos mi chyběl podobně progresivní „high-end“ z Polska či Německa. Slovenské národní divadlo sice přivezlo řemeslně precizního Ionescova Nosorožce s oceněným Romanem Poláčikem, ale i přes kvality šlo o sázku na jistotu. Cennější pro mě byl výjezd do Bratislavy na inscenaci Duchovia sú tiež len ľudia. Režisérka Kamila Polívková zde vytvořila hořce komickou kolektivní meditaci o stáří. Herecký ansámbl v čele s Emílií Vášáryovou a Janou Oľhovou předvedl nekompromisně pravdivý obrázek dehumanizace v domovech důchodců. Dalším zážitkem pro mě bylo norsko-francouzské uskupení Plexus Polaire s loutkovým Domečkem pro panenky. Slavná Ibsenova Nora uhranula vizuálem: nadživotními loutkami, které skvěle ilustrovaly pocit hrdinky jako ignorovaného manekýna nejen v jejím manželství.

Produkční síla a vlastní inkubátor

Obrovským plusem festivalu zůstává jeho role producenta a koproducenta prostřednictvím projektu Inscenační inkubátor. DSB se nesmířil s pouhým importem, ale aktivně iniciuje vznik nových děl. Letošním triumfem byla tříapůlhodinová Amadoka pražského Divadla X10 v režii Dušana D. Pařízka, a tedy působivá tečka za festivalem. Pařízek opět ukázal, že k velkému evropskému divadlu stačí tři staré meotary, voda a fenomenální herci jako Martin Pechlát či Gabriela Míčová. Stejně tak koprodukční hororová groteska Delikatesa brněnského souboru Mikro-teatro v bytovém prostoru Café Kaprál ukázala, jak lze vytěžit maximum z komorního detailu a divadelní hravosti. Jiný pozoruhodný projekt Korále okolo hrdla pak přinesl cennou biografickou sondu do života brněnské herecké legendy Marcely Mikuláškové, čímž festival potvrdil svou vazbu na lokální paměť.

Slabším místem, které si zaslouží konstruktivní kritiku, byl pro mě rozporuplný návrat Divadla bratří Formanů do šapitó v Komárově s projektem Ptačí sněm. Ačkoli vizuálně jde o hody využívající AI projekce v unikátním stanu bez sloupů, obsahově se mělo lopotně traktované duchovno tendenci měnit v „instantní poselství“. Chyběla mi ta podstata starého kočovného divadelnictví, které zde nahradila sice krásná, ale místy monotónní digitální recyklace nápadů.

Divadelní svět Brno 2026 letos potvrdil svou pozici neotřesitelného tuzemského hegemona. Dokázal skloubit masovou diváckou atraktivitu s náročnými koprodukcemi a světovou taneční elitou. Jistá rozmělněnost v činoherním „top“ dovozu a drobné rezervy v časové koordinaci jsou jen pihami na kráse podniku, který se naučil dýchat s evropským rytmem. Pokud bude trend nastavený letošním rekordním ročníkem pokračovat, laťka pro rok 2027 visí opravdu vysoko. DSB už není jen festivalem pro Brno, je to významná tuzemská, neřkuli evropská událost, kterou by si žádný divadelní fajnšmekr neměl nechat ujít.