Tootsie

Filmový komediální klenot režiséra Sydneyho Pollacka roku 1982 s fantastickým Dustinem Hoffmanem v hlavní roli určitě důvěrně zná většina zdejších čtenářů.

Muzikálová adaptace s hudbou a texty písní Davida Yazbeka a libretem Roberta Horna z roku 2018 sice v základu zachovává základní premisu o tom, co všechno je nepříliš úspěšný herec Michael Dorsey ochoten udělat pro získání kvalitní a důstojné práce a nakonec udělá velkou kariéru v převleku za herečku Dorothy Michaelsovou, ale  zasazuje děj do současnosti a trochu jiného prostředí v showbusinessu. Místo natáčení nekonečného televizního seriálu se ocitneme v divadle na zkoušení broadwayské muzikálové novinky Juliina kletba, volného pokračování Romea a Julie. Tato změna je oproti filmu logicky poměrně výrazná, ale bez problémů funguje, byť některé motivy vynechává (chybí zde například otec Michaelovy lásky Julie) a některé postavy jsou více upravené, ale stále důvěrně známé.

Chebský soubor v čele s Petrem Strenáčikem v hezky vystavěné titulní roli, předvedl show se skvělým komediálním timingem,  a nakažlivou bigbandovou energií, co umí vytvořit úsměv na tváři. Miláčkem publika se stal také Petr Németh jako svérázný herec Max Van Horn. Tootsie zkrátka nabídla vše, co od poctivé hudební komedie čekáte, zejména při prosluněném konci divadelní sezóny. Škoda jen trochu větších problémů se zvukem.

Jesus Christ Superstar

Duchem stále mladá rocková klasika Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice se v  dramaturgii festivalu objevuje poslední roky pravidelně, ať už v podání zahraničních nebo poslední dobou častých českých produkcí.  Navíc Jesus každým svým nastudováním dokazuje bez ohledu na koncepci a dobové zasazení, že někdy zkrátka stačí hodinka a čtyřicet minut geniální muziky a silného příběhu, a ve výsledku je v něm úplně všechno. Z toho by si čas od času našich autoři původních děl, kteří občas chtějí zdolávat tříhodinové milníky, mohli vzít příklad.

Lumír Olšovský vsadil na moderní háv, ostatně většina nových inscenací tohoto díla už se ho nebojí. Příběh zasadil do velmi nehostinného, téměř apokalyptického prostředí plného anarchie, do světa v němž například král Herodes (Adam Rezner) s bandou chuligánů jezdí po vrakovišti. Atmosféru rámuje syrovější hudební nastudování Dalibora Bárty.  Nechybí doslova zlidovělé české přebásnění Michaela Prostějovského, byť se idočkalo drobných úprav, zejména u skladby V chrámu.

Z kvalitních výkonů zmiňme jen některé: Pavel Režný ztvárňuje svého Ježíše nesmírně energicky  Je to asi poslední velký influencer využívající technologie dnešní doby, co začíná být unavený svým posláním. Jidáš Lukáše Ondruše je neustále sžírán pochybnostmi a je znát, že jeho pouto s Ježíšem je silné..

Jakožto občasného muzikálového dramaturga a publicistu, který ve svém životě k pohybu využívá výhradně invalidní vozík, mě zajímalo, jak přesně je funkční využití nápadu, když tuto tradiční kompenzační pomůcku využívá postava Kaifáše (Jan Fraus). Naštěstí nejde o ideu samoúčelnou,,handicap je ztvárněn komplexněji, můžete si ve ztvárnění všimnout specifických detailů jako jsou velmi spastické ruce. A vlastně jediným nástrojem, jímž může uplatnit svůj vliv, je jeho mohutný basbaryton.

Potěšující je, že vlastně všechny nové nápady, jako například zapojení němé role Panny Marie, v této velkoformátové inscenaci fungují přirozeně a soubor DJKT potvrdil mnoho svých kvalit. I díky tomu se i letošní ročník festivalu opět zakončila dlouhotrvající standing ovation. Tak snad zase za rok!