Radek Malý je nesporně jedním z nejlepších básníků, kteří v současnosti pro české děti píší. Naivní divadlo si je toho dobře vědomo. Ke spolupráci s ním se vrací po několika letech, které uplynuly od premiéry oceňované inscenace Čechy leží u moře. Tehdy šlo o meditativně laděnou koláž veršů ze sbírky Moře slané vody. Verše pro inscenaci Teď napsal Radek Malý přímo na objednávku divadla a na míru inscenačního záměru. Texty jsou to vesměs literárně hodnotné, disponují nonsensovou lehkostí a současně mají i spodní, tesknější náboj, vnášející do třičtvrtěhodinové hry se slovy a notami na téma času a jeho plynutí existenciální podtón.

Byl jednou jeden pán a ten měl čtyři vesty…

Dramaturgicky jsou texty řazeny velmi chytře tak, aby začátek patřil pojmenování odvěkého řádu členění času na jeden rok, čtvero ročních období, dvanáct měsíců a tak dále. Jak to ostatně dobře známe z dětského folklóru, a nejen z něj. Dělení časových jednotek pokračuje až po prchavé vteřiny, jejichž prchavost je ovšem subjektivní pojem, to ví ostatně dobře každé malé dítě, protože jinak utíkají ve škole a jinak třeba na kolotoči. Téma inscenace postupně těžkne a v úvodu nastolený pořádek začíná být stále více relativizován. Z vnějšího řádu se náhle propadáme do vnitřní nejistoty, v čemž nám zdařile pomáhá sugestivní náladová hudba různých autorů, které spojuje zkušenost s divadelní tvorbou a konkrétně i s libereckou dětskou scénou (Ivan Acher, Matej Benko, Vítek Brukner, David Hlaváč, Martin Konvička, Marka Míková, Tomáš Procházka a Vojta Procházka).

Festivalové představení provázely četné problémy se zvukem a mám dojem, že celkově přenos na Činoherní scénu Mětsakého divadla Brno inscenaci příliš neprospěl. Světelná koncepce založená na šerosvitu a stínech působila podsvíceně a temněji, než bylo zřejmě záměrem. To umocnilo nedostatky, které má tato subtilní inscenace balancující mezi koncertem, text-appealem a lyrickoepickým kabaretem v genech. Výtvarná koncepce kombinuje steampunkové kostýmy s centrálním kruhovým industriálním objektem evokujícím stroje času a sloužícím jako perpetum mobile loutkářských triků a kouzel, která někdy ilustrují a jindy rozvíjejí významy písňových textů. Personifikovaný čas působí jako přísný vypravěč a do hlediště vysílá autoritativním způsobem neurčitou tíseň. Všechny tyhle prostředky se v inscenaci postupně kumulují, jako kdybychom od nich mohli čekat nějakou katarzi, závěrečné vyústění či nalezení východiska z lehce filozofického labyrintu, ve kterém se potýká konečnost s nekonečností. Nic takového se ale bohužel nekoná. Inscenace režisérky Michaely Homolové se v závěru schová za bezbřehost pojmu divadelní koncert a stočí křehký příběh rychle a bez výraznějšího inscenačního nápadu zpět do koloběhu času, zpátky k pojmenování chodu jednoho roku. Slovo „teď“ z názvu inscenace reprezentuje neohebný slovní druh. V tom směru se podle mého názoru stává poněkud neohebnou i sama inscenace. Nesporně ale dala vzniknout širokému zásobníku takových písniček pro děti, které své posluchače nepodceňují ani v textu ani v hudbě. A to není málo.

Byl jednou jeden pán a ten měl odvahu zachraňovat svět

Druhé festivalové představení čtvrtého dne přivedlo děti pro změnu na jeviště. Titul Winton hovoří sám za sebe. Za repertoárovou novinkou Městského divadla Brno z konce roku 2025 stojí libretista Luděk Kašparovský a hudební skladatel Daniel Kyzlink. Dále pak vynikající nápad zpracovat známý příběh Nicholase Wintona jako velký evropský muzikál se silným českým kořenem. Námět z moderní evropské historie bezesporu nabízí jak hluboce lidské poselství se silně aktuálním přesahem, tak nekonečný prostor pro zpracování velkých emocí. Je evidentní, že autoři se chtěli spolehlivě vyhnout sentimentu, patosu a balancování na hranici kýče. Jednoznačně se jim to podařilo. V inscenační úpravě režiséra Petra Gazdíka a dramaturgyně Kláry Latzkové se jedná o vědomě střízlivé a věcné vyprávění story, která je prostě silná sama o sobě. Ukázněná zdrženlivost je všudypřítomná. Hudební plán je rafinovaný a vůbec ne přímočarý. Suverénně servíruje divákům velká citově apelativní čísla s potenciálem hitů, aniž by se jim podbízel.

Libreto vynalézavě kombinuje historický příběh Nicholase Wintona s fiktivním příběhem rodiny Stránských a proplétá je tak, aby se navzájem tematicky podporovaly ve studii lidské morálky a v analýze okolností, za kterých se z obyčejného slušného člověka stává hrdina. Chytrá je práce se sborem, a to nejen z hlediska pěveckého, nýbrž i dramatického. Střídavě je sborem židovských rodin nebo sborem zfanatizovaných podporovatelů nacistické zvůle. V obou případech pak doplňuje inscenační narativ o hlas lidu, respektive polis ve smyslu sboru z klasické antické tragédie. Ve čtyřicátých letech dvacátého století inscenaci velmi účelně ukotvují historizující kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové, zatímco scéna Petra Hlouška je univerzálně symbolická – centrální piedestal evokuje pomník pro hrdinu, kterým se dnes možná někdo stane. Obklopena je variabilním počtem rámů z promítanými obrazy, přičemž světelně zarámovaným se v příslušných výjevech stává i sám portál jeviště, jako by nás chtěl režisér někdy silně vtáhnout do příběhu a jindy nás od něj ohleduplně oddělit do bezpečí hlediště.

Udržení zdravé věcnosti je obdivuhodné zejména v hereckých výkonech, ať už jde o Marca Salvadoriho v titulní roli, o Roberta Jíchu a Martu Matějovou představující manželský pár Stránských nebo o Filipa Kalouska v dětské dvojroli Karlíka a Huga. Souhra dospělých herců s dětskými je v inscenaci obdivuhodná a vědomé dramatické jednání všech dětských účinkujících svědčí o citlivém režijně pedagogickém vedení. Že se představení odehrálo v den, kdy na zpravodajských serverech vyšly zprávy o tom, že Itálie díky nové legislativě odmítá vydat ukrajinské děti, které do ní evakuoval sumský dětský domov, aby je v roce 2022 ochránil před válkou, to je jen ironický vykřičník ztvrzující, že se Městskému divadlu Brno podařilo nahmatat tep doby.