Autorce a současně režisérce Katarině Aulitisové se podařilo mistrně vystihnout vhodně vybranými úryvky z dopisů a pohádek nejen příběh Ivana Martina Jirouse, statečnost jeho ženy Juliany, ale i celou tu zmrzačenou dobu komunistické totality. Text je složen z jednoduchých sdělení o dětech, o tom, co říkají, co dělají, jak vzpomínají na tatínka, jak rostou, z Jirousových básniček, jež holčičkám psal, z jeho pohádek. Mozaika textů je dokonalá, nechybí v ní svědectví o krutosti oněch časů, například. když do Jirousova domu vtrhne policie, aby jej prohledávala, ale ani humor, ten pověstný úsměv mezi slzami. Fantazijní prvky se střídají s realitou života, se steskem a bolestí z odloučení. „Máma to ještě nevybrečela,“ píše Juliana manželovi. Mnohé je jakoby viděno dětskou optikou nebo optikou dospělého, utíkajícího se z tísně přítomnosti do prostoty a čistoty dětství. Vyprávění je prostoupeno zvláštní něhou. Víra, naděje a láska je ono jemné předivo, které udržuje násilně roztrženou rodinu pospolu. A mezi řádky vyčteme svědectví osobní statečnosti a nezlomnosti ducha.

Charakteru textů odpovídá i jednoduchá, nápaditě koncipovaná scénografie (Markéta Plachá), východiskem je krabice jako symbol vězení člověka i jeho ducha. Vidíme ji na jevišti uzavřenou, zevnitř je prosvícena žárovkou, na přední stěně se objevuje písmo, znějí slova „Ahoj, můj miláčku“. V krabici je vměstnaný člověk, Ivan Martin (Magor) Jirous. Krabice se rozevírá, ocitáme se v Jirousově vězení, odkud píše dopisy své ženě Julianě a malým dcerkám Františce a Martičce. Cela není díky tomuto řešení odpudivě bezútěšná, ale pouze strohá. Za kartonovými stěnami je vyvýšená konstrukce sestavená z lešenářských trubek, na ní se odvíjí život venku, nesnadný život Juliany a dvou malých děvčátek. K vystižení děje a rozehrání Jirousových pohádek stačí tvůrcům proměnlivost papírových stěn, jež ožívají zhmotněnou fantazií a imaginací. Objevují se tu jako objekty drobní skřítci s červenými čepičkami, velká plyšová slepice i obrovští kohouti – krabice s kuříma nohama, přilétají ptáčci – proměněné holčičky. A jsou tu dětské kresby, jež dojímají. Poslední pohádka je o duze – o uvězněné duze, která je ale osvobozena, rozzáří se a její střípky najdeme všude po světě. Ze zadní stěny Jirousovy cely strhávají herci hnědý papír, objevuje se barevná abstraktní malba. Bezútěšnost mizí. Z konstrukce se spouští široký, nekončící pruh látky popsaný slovy, jimiž inscenace začínala a jimiž začínal každý dopis: „Ahoj, můj miláčku“. Jirous se do látky zvolna halí, slova jako by jej chránila před surovostí vnějšího světa. Kartonová krabice se opět uzavírá a vězní v sobě všechny účinkující. Přesto tu nevládne beznaděj. Fantazii nelze spoutat, je svobodná, volná je únikem pro děti i dospělé.

Inscenaci výborně dotváří scénická hudba, kterou upravila ze skladeb Plastic People of the Universe Lucia Chuťková, o to je sdělnější, že ji hrají na scéně živě Pavel Jan Riedl, Denis Pospíšil. Svou syrovostí je působivým kontrastem k poetičnosti a křehkosti pohádek, podtrhuje napětí, ale dokáže být i překvapivě niterná.

Katarina Aulitisová režíruje s citem a pochopením. Jednotlivé části mozaiky na sebe perfektně navazují, přecházejí jedna do druhé, při zachování jímavosti a vnitřní křehkosti mají spád a gradují. Protagonisty vede k přirozenosti a hloubce projevu. Herecké výkony jsou propracované do detailu, vévodí jim vynikající Václav Vítek jako Ivan Martin (Magor) Jirous, vystihuje všechny jemné odstíny role, ať ve vyjádření vztahu k ženě, dětem, vystižení pocitu osamění, nebo jako vypravěč pohádek. Výborně hrají Hana Šimková a Hana Kučová, které jsou Julianou a oběma dcerkami zároveň a rovněž vodí loutky. Veškeré dění na scéně je v dokonalém souladu, vodění loutek precizní. Pečlivá je dikce a srozumitelnost mluveného projevu.

Píšu Ti, píšu, je výjimečná inscenace jak výchozím nápadem, tak jeho zpracováním a inscenováním. Charakterizuje ji jednoduchost, nápaditost, vynalézavost. Jemná symbolika. Prostota projevu, přitom hloubka záběru. Svou křehkou, a přitom silnou výpovědí o naději, lásce a víře osloví děti i dospělé. A připomíná dobu, kterou bychom už zažít nechtěli. Ale která jako by číhala ukryta kdesi za rohem. Záleží jen na nás, jestli budeme obezřetní. I to lze vyčíst mezi řádky.