Dokořán: Životopis slavné zpěvačky a Cyrano jako neklasická klasika
Vítězslav Sladký
Druhý den brněnského festivalu Dokořán pro hudební divadlo začal příjemným prologem, o který se na „divadelním dvorku“ postaralo hudební uskupení Petr Gazdík Acoustic Band. Je nesmírně osvěžující, že divadelník Petr Gazdík pouze nehraje dramatické muzikálové postavy, nepřekládá, nerežíruje, nevydává nahrávky, ale čas od času muzicíruje jen tak pro radost. Se svými kolegy, hudebníky Tomem Zedkem (klavír), Ondřejem Nejezchlebem (kytara), Ondřejem Malachem (bicí) a Jaro Panušem (kontrabas) interpretují v originálním stylu známé písně od Adele, Police, Stinga, Robbieho Williamse a mnoha dalších. Bylo to milé a okouzlující.
EVA!
Poté již diváci zamířili na Činoherní scénu, kam zpěvačka, herečka a producentka Petra Králová dovezla inscenaci EVA!, s podtitulem Životní příběh a písně Evy Pilarové, kterou sama napsala, vyprodukovala i hraje titulní roli. Odvážné! Své dílo naštěstí nenazvala muzikálem, neboť jde zcela jasně o písničkovou féerii, pospojovanou někdy lepší, jindy slabší dramatickou situací. Jejím jediným jevištním spoluhráčem je Radovan Král, přičemž nejde tentokrát o shodu příjmení. Ten hraje všechny mužské postavy, které prošly Eviným nevšedním životem, například Suchého se Šlitrem, Waldemara Matušku, Karla Gotta, Louise Armstronga, estébáka, Jaromíra Mayera nebo posledního Pilarové manžela Jana Kolomazníka. Propojuje jednotlivé mikropříběhy, kterým ale chybí jednotnější dramatická linie. Některé situace jsou vtipné, jiné méně. Čekal jsem, že dílko zakončí pozdější přátelství Pilarové s extrovertním zpěvákem Danem Nekonečným a společně to na jevišti ve „žluté show“ pořádně rozbalí, což se bohužel nestalo. Až moc prostoru je v díle věnováno podpisu Anticharty, zatímco děj vůbec neevokuje zpěvaččinu vášeň k digitální fotografii, jež mohla příběh zajímavě rámovat. Škoda také, že známé písně citlivě interpretuje Petra Králová jen na hudební podklady. Možná by stačily piano a saxofon, aby představení mělo mnohem živější, takřka semaforskou atmosféru.
Cyrano
Náročnějším kusem večera se stal Rostandův Cyrano, adaptovaný Klicperovým divadlem z Hradce Králové do podoby moderního hip hopového muzikálu. I když i zde bych byl s označením muzikál opatrný – písní není mnoho, přestože jejich autoři Dan Kranich a Matěj Šíma získali Cenu Richarda Dvořáka za scénickou hudbu k této inscenaci. Pokud bych měl hradeckého Cyrana pojmenovat jedním slovem, je nezapomenutelný. Což je vzhledem k popularitě předlohy velké pochvala. Režisér Patrik Lančarič zinscenoval moderní divadlo, které hovoří jazykem 21. století. Současné jsou také kostýmy i perfektní choreografie. Představení drhne jedině ve chvíli, kdy neklidnou hudbu střídají dlouhé mluvené pasáže, zejména pak nekonečná Cyranova cesta na Měsíc v závěru prvního dějství. Právě zde jsem čekal největší hudební nářez, který bohužel nepřišel. Herecké, ale i hudební a pohybové výkony jsme však viděli znamenité. Zejména Zapletalův básník z Bergeracu je zcela uvěřitelný, charismatický a plný lásky a vytrvalosti. Samotný závěr přináší katarzi, kterou v prvním finále tvůrci šetřili. Smíření nalézá nejen Cyrano, záměrně trochu chladná Roxana Milany Gorské, ale vlastně celý svět, včetně (třeba) generačně rozpolceného publika. Válka a násilí jsou totiž pořád stejně zbytečné, ať se odehrávají kdesi u Bergeracu, v Doněcku nebo v bagdádské poušti. Tak trochu Cyrano, tak trochu Hamilton.
