O dva týdny později se ukázalo, že zcelování skutečně funguje. Zlatou palmu vyhrál podruhé v životě rumunský režisér Cristian Mungiu (poprvé za snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny v roce 2007), tentokrát se svým anglicky mluveným debutem Fjord. Skvělá Renate Reinsve (proslavil ji Nejhorší člověk na světě) v něm hraje Lisbeth, provdanou za konzervativního Rumuna Mihaie (Sebastian Stan). Společně se třemi dětmi se teď stěhují do Lisbethina rodného Norska. Rodina však čelí problémům za to, jak vychovává své děti. Ve finále musí rodiče vysvětlovat, proč děti nenechají koukat na YouTube.

Grand Prix získal Minotaur ruského rodáka Andreje Zvjaginceva (proslulý je jeho Leviatan z roku 2014). Režisér, jehož za covidu málem skolila infekce a k natáčení se vrátil po 9 letech, tu volně adaptuje Nevěrnou ženu Clauda Chabrola, jíž zasazuje do prostředí současného Ruska. Ředitel filmy podezřívá svou ženu ze záletů, a tak ji nechá sledovat. Mezitím ještě musí sehnat čtrnáct nešťastníků ze své firmy, které obětuje pro válečné třeštění na Ukrajině. Je to zdrcující podívaná, v níž se ukazuje moc korupce, sobectví a pokrytectví. Zvjagincev, který od svého zotavení žije ve Francii, při přebírání ceny vyzval Vladimira Putina k zastavení ukrajinské války.

Cenu za režii společně převzali tvůrci dvou filmů. Javier Calvo a Javier Ambrossi za pohled do života španělských homosexuálů v posledním století The Black Ball a Pawel Pawlikowski za černobílé drama 1949, v němž se spisovatel Thomas Mann vrací po letech v exilu do rodného Německa – a to v titulním roce 1949, kdy už je Německo rozdělené na americký Západ a sovětský Východ.

Něco trochu jinak

V Cannes letos bylo od prvního pohledu něco trochu jinak. Z hotelů nevisely žádné obří reklamy na chystané hollywoodské filmy. Chyběly poutavé instalace. Šlo o důsledek celkového ústupu hollywoodských studiích z canneských pláží. Dramaturgové se snažili přilákat Christophera Nolana s Odysseou nebo Stevena Spielberga se sci-fi Den odhalení. Studioví producenti účast odmítli, protože se jim jednoduše nevyplatí: vypravit se na festival s celým štábem a uspořádat premiéru vyjde dráž než milion dolarů. A ty lze raději investovat do kampaně před premiérou. Navíc, když kritici v Cannes jsou známí svou nesmlouvavostí a studiové filmy často vyprovodí se zlou.

Zato nezávislá Amerika v Cannes slavila – nejobletovanějším snímkem na filmovém trhu byl komediální debut Club Kid herce Jordana Firstmana. Ten si zahrál i hlavní roli homosexuálního klubového promotéra, kterému se změní párty svět, když se mu na prahu bytu ocitne jeho vlastní syn.

Mě pak v programu zaujala road movie I’ll Be Gone in June taktéž debutující Kathariny Rivilis. Film vznikl v produkci Wima Wenderse a režisérka v něm čerpá z vlastních zážitků. Jako šestnáctiletá odjela v roce 2001 na výměnný pobyt do Ameriky a skončila v pohraničí Nového Mexika. „Pak jsem se tam před covidem vrátila a potkala jsem se s tou rodinou, u které jsem kdysi bydlela, kamarády, okamžitě jsme si měli co říct, bylo to jako vstoupit do časové bubliny,“ pověděla mi režisérka po premiéře filmu, který vyniká wendersovskou atmosférou, citem pro detail a prostředí. Nad příběhem holky z Evropy a jejím životě v novém prostředí se pak klene společenská paranoia po útocích z 11.září 2001. Podezření ze všeho cizího se mísí s okatým patriotismem, a i když se snímek odehrává před pětadvaceti lety, působí až nepříjemně aktuálně.

Všichni hlavní canneští vítězové i další filmy z festivalového programu se brzy dostanou do českých kin.