Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Festivaly, kam se podíváš

    Český rozhlas Vltava uspořádal a v přímém přenosu 2. listopadu 2019 v rámci 4. ročníku Palm Off Festu odvysílal diskusi k fenoménu mezinárodních festivalů. Po dohodě s organizátory zveřejňujeme přepis nejpodstatnějších částí kulatého stolu, jehož moderátorkou byla redaktorka ČRo Vltava Veronika Štefanová.

    Kulatý stůl o mezinárodních festivalech uspořádal Český rozhlas v rámci Palm Off Festu v Divadle pod Palmovkou Foto Miloš Skácel

    Veronika Štefanová: Vítám Petra Nerušila, hlavního dramaturga a ředitele festivalu Divadelní Flora v Olomouci, Doru Viceníkovou, dramaturgyni Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň. Jsem ráda, že přijel i ředitel festivalu Divadelní svět Brno Martin Glaser a dramaturgyně hradeckého festivalu Divadlo evropských regionů Jana Slouková. Vítám i Petra Štědro, dramaturga Pražského divadelního festivalu německého jazyka, Martu Ljubkovou, dramaturgyni festivalu Pražské křižovatky, a dramaturga festivalu Palm Off Fest Jana Jiříka. Proč téma mezinárodní divadelní festivaly? Pravdou je, že už na začátku sezony a v prvních třech měsících divadelní sezony můžeme v České republice navštívit pětici nemálo významných mezinárodních divadelních festivalů. Festivalová sezona potom pokračuje na jaře a trvá až do června. Na české festivalové mapě figuruje celá řada stálic s více než dvacetiletou historií, ale za posledních pět let se etablovaly i festivaly nové.

    Kdo je kdo

    Veronika Štefanová: Nejprve prosím své hosty, aby každý z nich stručně představil svůj festival.

    Petr Nerušil: Divadelní Flora je tradiční akce, která na jaře 2020 proběhne už po čtyřiadvacáté. Tahle mezinárodní přehlídka dlouhodobě programově kombinuje uvádění nejenom činoherních inscenací, ale třeba i výrazných počinů z oblasti současného tance nebo performing arts. Byl bych rád, kdyby to byla i jakási perspektiva festivalu. Z hlediska dramaturgie se v oblasti činohry zaměřujeme kromě uvádění českých a slovenských titulů také na německojazyčný prostor. Mám-li být maximálně stručný, tak bych zmínil jenom v číslech parametry posledního ročníku: v průběhu 12 dnů nabídl téměř 90 akcí, přes 30 představení v hlavním programu, našlo si na něj cestu více než 10 tisíc diváků. Důležitou součástí festivalu je mezinárodní edukativní program Flora lab, který jsme poprvé spustili v roce 2017 a na jaře by se do něj mělo zapojit zhruba na šest desítek akreditovaných vysokoškoláků, studentů uměleckých a uměnovědných oborů z Prahy, Brna, Bratislavy a Olomouce.

    Dora Viceníková: Festival Divadlo Plzeň se v oblasti dramaturgie orientuje na jakousi showcase českého divadla, to znamená, že vybíráme z celé republiky inscenace z uplynulé sezony; zároveň k tomu nabízíme zahraniční program, který se koná minimálně jednou denně. Počet představení limitují samozřejmě finance, ale zajímáme se především o visegrádský prostor, o divadla, která jsou nám nejblíže.

    Martin Glaser: Divadelní svět Brno patří k mladším festivalům, máme za sebou desátý ročník. V době svého vzniku nebyl do festivalové rodiny přivítán velkým nadšením a myslím, že první pětiletku dělal všechno pro to, aby byl takovým handicapovaným členem rodiny. Nicméně doufám, že dalších pět let, kdy producentskou úlohu plní Národní divadlo Brno, znamenalo jakýsi restart. Podstatné je, že festival organizují pod záštitou Národního divadla Brno všechna brněnská divadla, a dohodli jsme se, že dramaturgické směřování se budeme snažit stavět na progresivních formách těch divadelních druhů a žánrů, které brněnské scény pěstují, a že využijeme toho, že Brno má unikátní festivalovou infrastrukturu, od úplně nejmenších komorních scén až po největší divadelní scénu v naší republice, Janáčkovo divadlo. Takže můžeme přivést všechno, na co máme peníze a co se nám podaří objevit.

    Jana Slouková: Festival Divadlo evropských regionů v Hradci Králové oslavil 25. ročník. Původně bylo cílem vytvořit na konci června v Hradci Králové na deset dní malý Avignon. Na počátku se to asi dost dařilo, postupem času jsme začali narážet na nejrůznější potíže, takže se zahraniční účast rok od roku snižuje. Ale obrovskou devizou našeho festivalu je šíře záběru, přes jeho zkrácení na sedm dní je stále vidět, že se na něm podílejí tři subjekty, totiž Klicperovo divadlo, Divadlo Drak a oper air program. Takže celkem zhruba 400 představení, která navštíví asi 150 tisíc diváků.

    Petr Štědroň: Pražský divadelní festival německého jazyka svou činnost popisuje celkem výmluvně ve svém názvu. V dosavadních čtyřiadvaceti ročnících se snažíme reflektovat a mapovat německojazyčnou divadelní scénu, což není jenom Německo, ale samozřejmě i Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko a Lichtenštejnsko. Soustředíme se na činoherní inscenace, ale nevyhýbáme se ani spolupráci s nezávislou scénou. Často s nezávislou scénou koprodukujeme a uvádíme také inscenace typu site-specific nebo performance.

    Marta Ljubková: Festival Pražské křižovatky je zcela zřetelně nejmladším festivalem ze zde zastoupených. Je to festival, který vznikl vlastně ve svém nultém ročníku v roce 2016 u příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla. Tehdejší dramaturgickou náplní byly inscenace, které se nějakým způsobem týkaly Havlova díla nebo jeho osudu, a nebylo jasné, zda bude mít vůbec nějaké pokračování. V době, kdy jsme organizaci přebírali, bylo třeba se rozmyslet, jak bude vypadat dál. Ujasnili jsme si, že nám jde o ryze mezinárodní festival, kam budeme zvát inscenace, které by se pravděpodobně nedostaly na Pražský divadelní festival německého jazyka, do Plzně a možná ani na 4+4 dny v pohybu, orientujeme se hlavně na země, které se k nám dostávají málo. Ten festival je velmi krátký, organizuje ho Činohra Národního divadla, takže je spojován s Novou scénou, kde se odehrává ve dvou prostorech, v jednom divadelním, v jednom zcela nedivadelním. Kromě čtyř velkých inscenací přivezeme vždycky dvě menší, nějaké performance, instalace a přednášky.

    Jan Jiřík: Palm Off Fest patří k nejmladším festivalům, vznikl v roce 2016, organizátorem je Divadlo pod Palmovkou a jeho první ročník byl čistě polský. Poté jsme pozornost začali rozšiřovat na země střední Evropy, tedy bývalého východního bloku. Děláme vždycky nějaké tematické pokusy, respektive přivážíme víc inscenací z konkrétních zemí, předloni to bylo Estonsko, loni Maďarsko. Náš festival má podtitul Setkání divadel střední Evropy, ale kromě divadla organizujeme i další akce, jako jsou showcase dokumentů, výstavy, konference, případně sympozia. To vše ve spolupráci s dalšími partnery, zajímají nás aktuální politické a společenské problémy, které ta divadla řeší.

    Veronika Štefanová: Jak dnes mezinárodní festivaly obhajují svoji pozici na kulturní mapě České republiky?

    Petr Nerušil: Já myslím, že všechny tady zastoupené festivaly na té mapě svoje místo mají. Krom nich samozřejmě ještě probíhá tradiční zlínské Setkání Stretnutie, Dream factory v Ostravě a další. Cítím, že v Praze vzniká těch festivalů v posledních letech víc, takže si úplně nejsem jist, jestli jsou všechna představení festivalů plná, respektive mají svého diváka. Co se týká Divadelní Flory, pro stotisícové město Olomouc je to úplně zásadní kulturní aktivita. Olomouc je univerzitní město, kde žije dvacet tisíc vysokoškoláků, jde o vnímavé publikum, které festival prostě cítí jako zásadní oživení kulturního milieu města. Návštěvnost je enormní, takže mám pocit, že tohle je zásadní kritérium, když každý rok sháním složitě finance na další ročník. Je to takový hnací motor, že Olomouc na dvanáct dní ožije divadlem, stává se platformou vzájemného setkávání se, domlouvání nových produkčních kontaktů, případně koprodukcí. Je to prostě živé místo, které je vždycky zastřešeno nějakým konkrétním leitmotivem, otevírá skrze divadlo celou řadu společenských témat, komentuje spoustu sociálních fenoménů.

    Veronika Štefanová: Podobné argumenty by jistě měla i Plzeň nebo Brno. Liší se v tomto případě situace Prahy?

    Marta Ljubková: Diametrálně. Myslím si, že situace na pražském festivalovém podzimním trhu je extrémně napjatá. Když jsme přebírali Křižovatky, měli jsme touhu oslovit primárně konzervativnější diváky Národního divadla a ukázat jim, že může existovat jiné než klasické repertoárové interpretační divadlo, že je možnost jít do divadla na kus, který nemá třeba pevně daný text, respektive text, k němuž se odkazujeme. Bohužel se nám myslím nepodařilo přivést na Novou scénu tolik diváků, jak bychom si představovali. Spíš bych řekla, že máme podobné diváky jako 4+4 dny v pohybu nebo Palm Off Fest a i dramaturgicky se pohybujeme v podobných vodách. Takže musíme o našeho diváka hodně bojovat.

    Veronika Štefanová: Je to případ dalšího mladšího festivalu Palm Off Fest? Z čeho vznikla potřeba vytvořit další festival na pražské půdě?

    Jan Jiřík: Festival vznikl jako součást koncepce Michala Langa, když se hlásil do konkurzu na ředitele Divadla pod Palmovkou. Když jsme v roce 2016 do festivalové mapy Prahy vstupovali, vypadala trochu jinak. Bylo víc mezinárodních festivalů, které se zabývaly konkrétními žánry, jako Letní Letná, Tanec Praha, nebo 4+4 dny v pohybu. Na rozdíl od Pražského divadelního festivalu německého jazyka jsme chtěli pokrýt prostor středoevropský, který se nám zdál velmi progresivní. Co se týče diváků, je pravda, že se v některých aspektech dost překrýváme. Vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na země typu Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, začali jsme poslední dobou zajímat národnostní minority, které žijí v Praze. Což je pozitivní. Ale o odborného diváka musíme bojovat.

    Veronika Štefanová: Vraťme se do regionů. Pane Glasere, vy jste říkal, že ze začátku se Divadelnímu světu Brno nedařilo tolik jako poté, co se organizace chopilo Národní divadlo Brno. Čemu připisujete zvyšující se dopad toho festivalu?

    Martin Glaser: Myslím, že to bude tím, že festival dostal dlouhodobě předvídatelnou tvář. Prvních pět let byl organizační model festivalu takový, že každý rok ho zaštiťovalo jiné brněnské divadlo a dramaturgie byla ode zdi ke zdi. Od pocty Václavu Havlovi až k poctě komedii (aby tam vůbec někdo přišel). Takže najednou byl v Brně dvojník pardubického Festivalu smíchu. My jsme hned na začátku dali akci podtitul „festival progresivního divadla“, ale během dvou tří let se podle výzkumů publika ukázalo, že slovo progresivní spíše odrazuje, byť bychom si mysleli, že právě to se od divadelního festivalu očekává. Takže jsme se rozhodli publikum přilákat tím, že každému ročníku dáme nějaké konkrétní téma. O diváka rovněž musíme bojovat, i když z jiných důvodů. Nemáme problém prodat představení Slovenského národného divadla nebo představení tanečního, fyzického, pohybového divadla, o to je obrovský zájem, ale na to, co vnímáme jako grunt festivalového programu, tedy na zahraniční představení, která máme v kolonce highlighty a stojí nás nejvíc peněz, není snadné diváky dostat. Problém vidím v tom, že na tyto festivaly jezdí divadelníci, kritici, ale běžné publikum, ať už v tom místě, nebo v regionu, chodí minimálně. A to je špatně. Ty festivaly mají mít ambici oslovit a kultivovat.

    Pragmatické souvislosti

    Veronika Štefanová: Pokud jde o dramaturgii, do České republiky na festivaly často přijíždějí inscenace divadel ze zemí visegrádského prostoru, z Německa, Rakouska, ze Slovenska. Je to dáno pouze vkusem dramaturgů festivalů a dramaturgyň, nebo tím, že jsou tyto oblasti dostupnější?

    Marta Ljubková: Důležité je to, že v mnoha zemích divadla fungují v jiném provozu a není možné je k nám v době festivalu dostat. Takže dramaturgický výběr se logicky orientuje na země, které mají podobný divadelní provoz. Přivézt například slovenské divadlo je provozně nejjednodušší, protože je schopné ráno přijet, postavit, zahrát a sbalit, což je u mnohých zahraničních divadel problém. Takže provozních komplikací je tolik, že limitují dramaturgický výběr víc, než to na první pohled vypadá.

    Petr Nerušil: Samozřejmě to souvisí s provozem a s podobnou strukturou divadel, s divadelní mapou, jako je u nás, ale také to souvisí s kulturní blízkostí a kulturním okruhem těch zemí. Těžko se budeme orientovat na nějaké severoafrické divadlo, které je pro nás raritní, ale zajímají nás pohledy na podobnou kulturní situaci, jako je u nás.

    Petr Štědroň: Německojazyčná scéna má tu výhodu, že je přeplněna lidmi z celého světa. Existuje celá generace maďarských tvůrců, kteří jsou z finančních či politických důvodů nuceni pracovat v Německu, podobně jako mnozí polští divadelníci. Ale samozřejmě také Američané – třeba všechny významné práce Roberta Wilsona vznikly v Německu. Takže i to je důvod našeho zájmu.

    Martin Glaser: Ještě je jeden velmi pragmatický důvod a tím je jazyková bariéra. Pokud sestavujeme program z činoherního divadla, tak ve chvíli, kdy nerozumíme jazyku, můžeme kupovat zajíce v pytli. A můžeme se stát součástí „festivalové mafie“, kdy si předáváte představení z jednoho evropského festivalu na druhý, protože když pojedete někam jinam, nebudete mít titulky a neuvidíte to.

    Jan Jiřík: Co se týče vkusu, myslím, že na festivalech je vidět, kdo je dělá a jaké jsou jeho divadelní preference. Je na zodpovědnosti dramaturga, do jaké míry bude dovezená inscenace, zejména v činohře, srozumitelná v českém kontextu.

    Inspirace

    Veronika Štefanová: Já navštěvuju mezinárodní divadelní festivaly i proto, že hledám pro sebe něco nového, inspirujícího, inspirativního. Může dramaturgie mezinárodních divadelních festivalů vypovídat něco o stavu českého divadla? Může být jistým odrazem toho, jak je to u nás ve vztahu k tomu, jak je to v zahraničí?

    Petr Štědroň: Každoročně vyhlašujeme Cenu Josefa Balvína, kterou oceňujeme nejlepší německojazyčný text u nás inscenovaný v předchozí sezoně. Máme off program, do kterého zapojujeme českou scénu. A v posledních dvou letech máme také něco, čemu říkáme Theater Treffpunkt Prague, místo setkání divadla v Praze, což je čtyřdenní konference pro profesionální divadelníky z východní a střední Evropy, kteří se v době festivalu účastní řady diskusí, workshopů a dostávají také možnost se propojit a vytvářet další spolupráce a koprodukce.

    Veronika Štefanová: Může být mezinárodní program zrcadlem toho, co se děje v českém divadelním prostředí?

    Dora Viceníková: Určitě, a to v tom smyslu, že festival, stejně jako umění obecně, má spíš klást otázky než dávat odpovědi. A proto si myslím, že když postavíme tzv. progresivní zahraniční kusy vedle těch českých, už to je prostě konfrontace, vyvolává to nějaké srovnání nebo minimálně otázky, jak kdo pracuje. Proto uvádět inscenace, které trvají třeba šest hodin, vedle divácky jednoduchých metráží českého divadla je nějakým způsobem konfrontace a dává to divákovi zabrat.

    Marta Ljubková: Masochismus českého divadla, které – s výjimkou Divadla Na zábradlí – nedokáže vyjet za hranice, je pozoruhodný. Určitě bych se bála v té souvislosti slova nejlepší, protože je neuvěřitelně traumatizující a stresující i pro dramaturgy, kteří dostanou velmi limitovaný čas a omezený rozpočet s omezenými podmínkami, a pak alibisticky říkáme, že bychom chtěli přivézt něco jiného, ale nevejde se nám to do divadla nebo na to nemáme peníze. Ale největší problém vidím v času českého diváka, který je často z odborných kruhů, přijde se bohorovně podívat, co nejlepšího jsme přivezli, a podivuje se nad tím, že „tohle jako má teda bejt to nejlepší“. Často si zavíráme možnost se na věc podívat jako na zdroj nebo impulz, na možnost, že divadlo může vypadat úplně jinak nebo mluvit jiným jazykem. Soutěživost v českém divadle je mi čím dál tím protivnější, slovo konkurence do toho vůbec nepatří, mnohem víc jde o nějakou spolupráci a společné tvoření.

    Koprodukce

    Veronika Štefanová: Jsem ráda, že jste připomněla nebezpečí slova „nejlepší“ a že jste narazila na další důležité téma a to je aktivní spolupráce. To, že přivezeme, představíme inscenaci, je jedna věc, ale festival by měl být i místem, kde se budou vytvářet koprodukční projekty mezi zahraničními tvůrci a českými tvůrci.

    Marta Ljubková: Já bych si to strašně přála, ale za ty tři roky dramaturgie Křižovatek vím, že je to běh na strašně dlouhou trať, a nevím, jestli dokážu dohlédnout tak daleko. Když skončím v Národním divadle, skončí moje Pražské křižovatky, přijde někdo jiný. Taková práce vyžaduje velký soustředěný tým, ale kdybychom mohli skončit koprodukční inscenací nějakého zahraničního tvůrce, byla bych šťastná. Ale to by se musela trochu přeházet pražská divadelní mapa a my bychom začali k těm věcem přistupovat úplně jinak.

    Petr Nerušil: Já si myslím, že by to byla skvělá cesta a že by to výrazně podpořilo konkurenceschopnost českých titulů na evropském trhu, bylo-li by to zastřešeno spoluprací s velkým festivalem. Ale jakákoli koprodukce je nesmírně produkčně náročná záležitost pro malý tým lidí. Musíte vyčlenit někoho, kdo skutečně rok nedělá nic jiného, než že komunikuje s koprodukujícími lidmi. A nejlepší režiséři samozřejmě mají program naplánovaný na pět let dopředu. Koprodukce není jednoduchá, takže se nám daří jen ve velmi malých, komorních projektech, v nichž propojujeme individuální tvůrce, nikoli velké soubory.

    Martin Glaser: My bychom si koprodukce samozřejmě taky nesmírně přáli, ale v rámci našeho masochismu bychom si měli přiznat, že rozpočty české kultury jsou řádově jinde, než jsou rozpočty kultury v západních zemích, a to i v zemích na východ od nás. Prostě to, co dáváme my do nové produkce, je zlomek toho, co dává do nové produkce třeba Polsko. To je pro nás obrovský limit, i když západoevropská i východoevropská divadla jsou nachystaná na tu koprodukci. My bychom potřebovali k našim rozpočtům přidat jednu nulu, aby se s námi bavili. Bohužel.

    Jan Jiřík: Palm Off Fest má trochu specifické postavení tím, že je vlastně integrální součástí Divadla pod Palmovkou. To, co se zatím nedaří v rámci festivalu, se daří v rámci provozu divadla, protože Michal Lang zve režiséry, jejichž díla byla uvedena v rámci Palm Off Festu. Tak tady vznikl Faust nebo Něco za něco v režii Jana Klaty. Tak tady bude ve druhé polovině sezony uvedena inscenace maďarského režiséra Vilmosze Valdaje, který tu také byl na festivalu.

    Petr Štědroň: Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka se podařilo několikrát koprodukovat především s nezávislou scénou, s velmi etablovanými progresivními skupinami, jako jsou Rimini Protokol (dvakrát) a She She Pop. Inscenace, která vznikla v koprodukci festivalu s Rimini Protokol, byla velmi úspěšná i na německé scéně, a dokonce se dostala i na berlínské Theatertreffen, ale byla finančně nesmírně náročná a bez spolkové kulturní nadace pro kulturu by prostě nemohla vzniknout. A vznikala téměř rok.

    Petr Nerušil: My jsme opravdu pro potenciální partnery velmi chudými příbuznými. Naše rozpočty festivalů jsou z jejich pohledu vlastně až směšné… Někdo jede do Číny, my se s tím běžně setkáváme ze strany německých intendantů, a pak nám řeknou: Vaše ceny jsou pro nás těžko akceptovatelné, ale bereme v potaz, že je to skoro forma exotiky a my se zahojíme na velkých produkcích. Ale má to svoje limity. Domnívat se, že za peníze, s nimiž pracujeme, si můžeme vyšlápnout k velkým koprodukcím, není reálné.

    Finance a příspěvkové organizace

    Veronika Štefanová: Ráda bych se zastavila u tématu financování. Jsou tu většinou zastoupeny festivaly pořádané pod záštitou příspěvkových organizací. Zajímá mě, jaké z toho plynou výhody a nevýhody. Jak to funguje?

    Marta Ljubková: Já si myslím, že třeba náš festival by vůbec neexistoval, protože všichni lidé, kteří na něm pracují, jsou zaměstnanci příspěvkové organizace a dělají to v rámci své pracovní doby. My nemáme žádný externí festivalový tým. Máme dramaturga a výkonnou ředitelku, ale jádro a zázemí produkce je na půdě příspěvkové organizace. Peníze, které dostaneme, jsou dominantně z ministerstva kultury, ze soukromých peněz, docela výraznou částku nám dává mecenášský klub Národního divadla, soukromí sponzoři a hlavní město Praha. Pokud fungujete v konkrétním divadle, kde se festival koná, je to přirozeně provázané a naprosto neoddělitelně spjaté.

    Martin Glaser: Při grantových řízeních občas zaznívá, jestli by nebylo lepší festivaly vyjmout z příspěvkových organizací, že by to bylo všechno přehlednější a jednodušší. Já si myslím, že řada festivalů, konkrétně Divadelní svět Brno nebo Janáček Brno, by prostě neexistovala, protože pořádající divadla do těch festivalů, které vykazují rozpočet v řádech desítek milionů, investují obrovské prostředky, představované prací všech lidí, kteří se podílejí na předprodukční práci, na průběhu festivalu, a v rámci vyúčtování do toho investují vlastní budovy, takže divadla přicházejí o tržby. V případě Národního divadla Brno vlastně neseme navíc riziko, že festival neskončí na nule, protože když skončí v minusu, tak na mně jako řediteli je odpovědnost ho nějak dofinancovat, sebrat peníze nějakému souboru nebo někde z provozu.

    Jan Jiřík: Palm Off Fest by bez Divadla pod Palmovkou neexistoval z důvodů, co tady zazněly, protože na přípravě festivalu pomáhá celá armáda zaměstnanců divadla, kteří to dělají nad rámec své pracovní doby. Bez toho by vůbec festival nemohl být.

    Jak to bude dál?

    Veronika Štefanová: Jak vidíte svůj festival třeba za pět nebo deset let?

    Petr Nerušil: Za pět deset let si představuju, že Flora bude vypadat v něčem podobně jako teď, že tam všichni strávíme příjemných deset, dvanáct, možná čtrnáct dní, protože scén v Olomouci není tolik a nestačíme otočit čtyři inscenace za den. Představuju si, že po představení bude někde v centru města sedět na kafi Frank Castorf a Olomoučané v tramvaji přeruší provoz, protože si s ním budou chtít udělat selfie a budou z té tramvaje vyskakovat a předběhne je primátor, který se vyfotí první. Nevím, jsem zvyklý plánovat z roku na rok, což neznamená, že nějak koncepčně nepřemýšlíme o tom, kam jít s festivalem dál. Byl bych rád, kdyby Divadelní Flora fungovala plus minus jako dosud, aby se tam podařilo dostat v průměru deset dvanáct zahraničních inscenací a přilákat nové, mladé publikum.

    Dora Viceníková: Já bych chtěla, aby se Plzeň stala výkladní skříní, aby to byla vstupenka pro české divadlo do světa, abychom nacházeli uplatnění nejen na zahraničních festivalech, ale na zahraničních scénách obecně. Aby české divadlo šlo do světa, protože si myslím, že je konkurenceschopné. A když jsme mluvili o progresivních zahraničních tendencích, myslím, že je máme i doma, ale bohužel zvuk českého divadla v zahraničí je pořád hodně slabý.

    Martin Glaser: Já bych si lokálně přál, aby Divadelní svět Brno byl festivalem, který komunita opravdu potřebuje, těší se na něj. Ty sny bych měl v něčem podobné jako Petr Nerušil. Přidal bych k tomu to, že by se mi osobně líbilo, kdyby Divadelní svět bral jako partnera janáčkovský festival, aby se staly společně producentským festivalem a mohly spolupracovat s partnery ze zahraničí na představeních, která by stála za to.

    Jana Slouková: Já myslím, že hradecký festival teď stojí na prahu výrazné změny. Po prvních pětadvaceti letech je možná čas k novému definování celého konceptu. Při posledním ročníku jsme se snažili o tom s kolegy z Draku a open air programu mluvit. Ale kdo ví, kam se vyvine. Já bych si přála, aby neubylo diváků, aby festival dál rozžíval město a tuhle kvalitu si zachoval. Aby byla dramaturgická odvaha směrem k sebevědomé reprezentaci současné kulturní situace.

    Petr Štědroň: Samozřejmě bych si přál, aby byl o Pražský divadelní festival německého jazyka minimálně stejný zájem jako dosud. A byl bych rád, kdyby se posílila producentská linka, ta linka koprodukcí, zkrátka aby se české divadlo více zapojilo do společných projektů nejen s německojazyčným, ale i východoevropským a středoevropským divadlem.

    Marta Ljubková: Po loňském ročníku Křižovatky ukročí novým směrem, který by měl víc zaintegrovat zahraniční představení do dramaturgického plánu činohry Národního divadla. Zahájíme kolem Havlových narozenin, abychom si ho připomněli v říjnu 2020, ale potom program rozprostřeme ideálně do celé sezony. Pokusíme se vrátit k původní myšlence, a sice přivést na zahraniční představení diváky, kteří by na ně jinak normálně nepřišli, protože nejsou festivaloví. Přála bych si, aby se zahraniční inscenace v jakémkoli jazyce, nebo dokonce i bez jazyka staly integrální součástí dramaturgického plánu činohry Národního divadla, a to celoročně.

    Jan Jiřík: Já bych si představoval, že by se rozvinula a ustálila koncepce Palm Off Festu tak, jak byla nastavena. Klidně bychom mohli mít i víc peněz a místo pěti zahraničních inscenací jich vozit o něco víc. Rád bych, kdyby pokračovala a rozvíjela se spolupráce Divadla pod Palmovkou právě přes Palm Off Fest se zahraničními režiséry a kdyby se Palmovka, respektive Libeň, po dobu festivalu stala centrem současné kultury střední Evropy.

    JSOU FESTIVALY VLAjKOVOU LODÍ MĚST?

    ONDŘEJ ŠKRABAL (režisér – dotaz z publika): Zajímalo by mě, jak jednotlivá města vnímají festivaly, které se v nich konají. Podílejí se na nich finančně a berou je jako zásadní propagaci kultury nebo města samotného?

    DORA VICENÍKOVÁ: Za festival Divadlo Plzeň musím říct, že jak město, tak Plzeňský kraj jsou významnými přispěvateli na chod našeho festivalu. Z toho důvodu si myslím, že si festivalu považují. Podpora je trvalá a myslím si, že město chápe, co v tomto festivalu má.

    MARTIN GLASER: Festival Divadelní svět Brno ze zásadní části samozřejmě financuje město Brno, ale nemám pocit, že by tento typ akcí vnímalo jako svoji vlajkovou loď. Ovšem příspěvek je deset let stejný, takže ten festival děláme každý rok za menší a menší peníze z hlediska městského rozpočtu.

    PETR NERUŠIL: V Olomouci několik let primátoroval člověk, který na Divadelní Floře v životě nebyl, přestože jsme ho z titulu jeho funkce zvali. Pak se stal ministrem kultury, ale jeho vztah ke kultuře pro mě vždycky byl málo čitelný. Já samozřejmě od řady politiků nebo lidí zodpovědných za rozdělování dotací slyším, že jsou na Floru hrdí. Jak se k prezentaci živého umění ve svém regionu staví Olomoucký kraj, signalizuje jejich letošní příspěvek 165 tisíc korun. K tomu se nedá nic dodat.

    JAN SLOUKOVÁ: Ještě tak před čtvrt rokem bych řekla, že je to úplně skvělé, protože pro Hradec Králové je divadelní festival Divadlo evropských regionů úplně zásadní, základní kulturní akce roku. Kdo měl příležitost náš festival navštívit, ví, že celé město festivalem skutečně žije. Podpora ze strany města byla v rámci našeho celkového docela tragického rozpočtu poměrně dobrá. Ale bohužel se teď změnilo politické vedení města a rozhodli se snížit především příspěvek na open air program. S tím, že tuto aktivitu vyřazují z první garnitury zásadních kulturních akcí. Což je absurdní, protože zrovna open air program dělá pro město vlastně úplně nejvíc.

    PETR ŠTĚDROŇ: Pražský divadelní festival německého jazyka je nositelem čtyřletého grantu Prahy a Praha je velmi podstatným přispěvatelem. Tím největším je ministerstvo kultury, vzápětí následuje Česko-německý fond budoucnosti, město Praha a mnichovská centrála Goethe-Institutu. To jsou čtyři hlavní finanční pilíře festivalu a Praha se k němu zatím chová opravdu velmi vstřícně.

    JAN JIŘÍK: Palm Off Fest má samozřejmě podporu od hlavního města Prahy a také dostává grant z ministerstva. Letos se nám podařilo získat peníze z Visegrádu. Snažíme se také získávat podporu ze zahraničí. Samozřejmě vzhledem k tomu, jaké inscenace vybíráme, podpora ze strany některých států ustala.


    Komentáře k článku: Festivaly, kam se podíváš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,