Divadelní noviny > Festivaly Kritika
FESTIVAL: V Nitře múzy nemlčí (I.)
Mezinárodní festival Divadelná Nitra je už přes 30 let své existence považován za jednu z nejvýznamnějších divadelních událostí na Slovensku. Jeho dosavadní ředitelka Darina Kárová směřovala od počátku festival k tomu, aby proaktivně reflektoval společenské a kulturní dění. Nejen kvůli tomu musela Divadelná Nitra překonat nejeden karambol – ať už v oblasti finanční, politické či divácké. Všechny krize však ustála a úspěšně přinášela odborné i laické veřejnosti téměř prorocký výběr toho nejlepšího z evropské divadelní scény (mj. Róbert Alföldi, Alvis Hermanis či Milo Rau). Leitmotivem 34. ročníku bylo heslo „práve/o tu a práve/o teraz!“ odkazující na rozkládající se stav současného světa, především pak situaci na Slovensku.
Od roku 2015 je součástí festivalu i V4@Theatre Critics Residency, rezidenční pobyt, jehož se účastní cca deset divadelních kritiků a kritiček (letos se vedle mě účastnili kolegové z Maďarska, Gruzie, Bulharska, Makedonie, Srbska a Albánie), kteří sledují hlavní program a následně společně s odborníky reflektují dění na festivalu. Náš pobyt byl odborně veden německým teatrologem Stefanem Tiggesem a chorvatským kulturním teoretikem a dramatikem Darkem Lukićem.
V této části reflexe se zaměřím ryze na slovenskou linii programu.
Součást hlavního programu tvořila nejnovější jevištní díla ze Slovenska. Dramaturgie festivalu (tvořená dramaturgickou radou Divadla Andreje Bagara v Nitře) v rámci tří inscenací nabídla rozmanitou škálu divadelních forem. První den se publikum mohlo nechat očarovat inscenací Tma v podání Inštitútu Blaha Uhlára, duchovního pokračovatele Divadla Stoka z 90. let. Blaho Uhlár je v divadelním světě (nejen) undergroundovým fenoménem, uchvacoval osobitostí autorského divadla, ale i specifickým, inteligentním humorem, kterým satiricky reflektoval všednost, a který rezonuje i v současnosti. Tma v režii kolektivu se pokusila na tuto tradici po jeho úmrtí navázat.
Tma, foto: Divadelná Nitra
Série vzájemně nesouvisejících skečů zachycujících více či méně běžné situace (pracovní pohovor, setkání dvou cizinců nebo alegorický sněm zvířátek) pozvolna přeroste v nepředvídatelně absurdní podívanou. Vyjma kreativních narativních nápadů zůstaly dominantou inscenace vycizelované hrátky s jazykem, jejichž bizarní půvab umocnily precizní herecké výkony. Na holém jevišti pracujícím jen s minimem rekvizit vynikla každá nuance, kterou herci a herečka umně využili ve prospěch humorné bohatosti díla. Inštitút Blaha Uhlára dal tak jednoznačně najevo, že ač duše Blaha Uhlára dlí v jiných sférách, jeho odkaz zůstává atraktivní pro další generace a vzhledem k okolnostem nabývá jeho poetika nové naléhavosti.
Vedle alternativní slovenské tvorby se na festivalu objevila i ukázka tradiční činohry, kterou přivezlo Divadlo Jána Palárika v Trnavě. Na jeviště se pokusili zadaptovat román Melanchólia vzdoru maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaiho, který v literárních kruzích vyniká bohatým jazykem, rozsáhlými květnatými souvětími a filozofickou hloubkou. Převést takové dílo na divadlo představuje obtížnou výzvu, s níž se soubor trnavského divadla pokoušel poprat až příliš doslovně. Původní román sice dramaturgie odlehčila o mnohé dějové linie, ale tíha původního literárního jazyka zůstala zachována. Divadelní zpracování tak utrpělo vlivem zdlouhavých deklamovaných monologů, které byly sice myšlenkově podnětné, ale formálně ubíjely svou unylostí. Nicméně, nelze opomenout nápadité minimalistické scénografické řešení i působivou hereckou snahu, která však utrpěla jednorozměrností charakterů. Ač respektuji tento „muzeální“ přístup k interpretaci děl, jsem přesvědčená, že současné činoherní divadlo nabízí množství přístupů, s nimiž lze literární eposy adaptovat nápaditěji.
Melanchólia vzdoru, foto: Divadelná Nitra
Posledním reprezentantem slovenské divadelní scény na festivalu byla Debris Company, s níž jsme se vydali do sféry experimentálního divadla v site-specific jednohubce s názvem Crescendo. Akt zrození se odehrával v bývalých kasárnách na Martinskom vrchu. Performerka v podobě stvoření odpovídajícímu znepokojivé kafkovské estetice, se prodírala do života, aby zkrásněla a pozvolným crescendem dosáhla vrcholu – smrti. Dílo je postaveno především na poutavé přírodní vizualitě a mystické atmosféře (ostře bílé světlo vymezující limitovaný prostor vytváří silně barokní kontrast s nočním lesem). Tato černobílá kombinace odkazuje i k tematické dichotomii života a smrti, která se prolíná celým dílem. Ačkoliv šlo o působivou podívanou s nápaditým využitím neobvyklých prostor, prožitek z ní odezněl stejně rychle jako samotná inscenace.
Crescendo, foto: Divadelná Nitra
Leitmotiv upozorňující na zhoršující se společenskou situaci reflektovala mimo jiné i série debat a diskuzí, na nichž se podíleli ruští umělci, organizátoři festivalu s hosty a novináři z řad Denníku N. Dialóg (ne)možný poskytl přítomným vhled do toho, jak současní ruští umělci a umělkyně (zastoupeni Anastasijí Patlaj, Váňou Demidkinem a Arťomem Tomilovem) vnímají invazi na Ukrajinu a jak nelehké jsou v současné době jejich tvůrčí podmínky. Další diskusní akce, Právo na tvorbu a Veľká verejná debata se zabývaly nešťastnou kulturní situaci na Slovensku. Zatímco Právo na tvorbu by se dala označit za štkavý exkurz do slovenské současnosti pro cizince (vzhledem k dominantní převaze členů kritické rezidence v publiku), Veľká verejná debata poskytla (i vzhledem k novinářským kapacitám) mnohem přínosnější perspektivy. V debatě moderované Oliverem Rehákem s hosty Jánem Markošem, Fedorem Blaščákem a Veronikou Moravčíkovou se publiku dostalo nejen zasazení současné situace do kontextu světových i místních dějin, ale diskutující poskytli i podněty k tomu, jak se ke dnešní situaci postavit a co pro ni lze udělat z pozice veřejnosti.
Diskuse Právo na tvorbu, foto: Divadelná Nitra
Ač byly tyto debaty a diskuze informativně pregnantní, domnívám se, že by primárně měly mít podobný efekt jako diskuze po představeních, tedy navázat dialog s publikem. Připadá mi proto mrzuté, že v případě debat o palčivých tématech dneška šlo spíše o uzavřenou komunikaci mezi znalci daného oboru, kde prakticky nezbylo místo na dotazy. Přitom bylo jasné, že vzhledem k všudypřítomným debatujícím skupinkám by mohlo jít o dialog tak rozmanitý jako byla slovenská linie letošní Divadelné Nitry.
Inštitút Blaha Uhlára: Tma. Režie a dramaturgie: kolektiv, hudba: Lucia Piussi, lightdesign: Boris Adamčík, výtvarné řešení: Miriam Struhárová, hrají: Michaela Fech, Katarína Gurová, Braňo Mosný, Tomáš Pokorný, Peter Tilajčík.
László Krasznahorkai: Melanchólia vzdoru. Adaptace: Roman Polák, Lucia Mihálová, režie: Roman Polák, dramaturgie: Martina Mašlárová, Lucia Mihálová, scéna: Juraj Poliak, kostýmy: Martin Kotúček, loutkový design: Miriam Horňáková, pohybová spolupráce: Stanislava Vlk Vlčeková, hudba: Marián Lejava, Jozef Vlk, zpěv: Miešaný spevácky zbor Tirnavia, hrají: Vladimír Jedľovský, Michal Jánoš, Tatiana Kulíšková, Branislav Matuščin, Daniela Gudabová, Lukáš Herc, Martin Hronský, Tomáš Mosný, Braňo Mosný, Matúš Beniak, Martin Kochan, Miroslav Beňuš, Ingrid Timková.
Debris Company: Crescendo. Koncept, režie, hudba, světlo: Jozef Vlk, choreografie: Stanislava Vlk Vlčeková, kostýmy: Andrea Pojezdálová, asistenti: Monika Višňovská a kolektiv, hrají: Stanislava Vlk Vlčeková, Andrea Pojezdálová.
Komentáře k článku: FESTIVAL: V Nitře múzy nemlčí (I.)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
